Zatímco v minulých sněmovních volbách se nejen stranická vedení, ale i členské základny a voliči koaličních stran zdáli být se smyslem existence koalice SPOLU vesměs ztotožněni, o analogickém projektu do evropských voleb už se to tak jednoznačně říct nedá. Celý projekt SPOLU do Evropy působí dojmem jakési „konsociace elit“ bez opory a jednoznačné podpory u vlastních členských základen, což popravdě nevěstí nic moc dobrého.

Zdá se, že většina členů zúčastněných stran by preferovala kandidování ve volbách samostatně či na nějaké jiné koaliční bázi. Nutno říct, že takový postoj se předsedům dotčených stran může jevit jako velmi nerozumný, ale ve skutečnosti ho i s ohledem na racionální závěry politologů neradno vnímat jako zcela nesmyslný.

Spřízněni obavami

Koalice SPOLU je politické dítě současného premiéra Petra Fialy. Právě on stál před třemi lety s Markétou Pekarovou Adamovou a Marianem Jurečkou u jejího zrodu, aby ve sněmovních volbách v roce 2021 přivedl koalici k vítězství se ziskem přesahujícím 27 procent hlasů.

Právě tak Fiala splnil svůj slib, který dal spolustraníkům před svým historicky prvním zvolením předsedou ODS na kongresu strany v lednu roku 2014, tedy v době jejího největšího politického úpadku. Zavázal se tehdy, že přivede ODS opět k dominantní pozici s tvrdým voličským jádrem kolem dvaceti procent, na které se budou nabalovat taktické hlasy motivované odporem ke konkurenci, ať už tradiční levici či populistům. Díky tomu bude ODS znovu schopna vyhrávat volby.

ODS pod Fialovým vedením toho po sedmi letech dosáhla, avšak nikoli sama, nýbrž v koalici s TOP 09 a KDU-ČSL. Tento detail je ovšem naprosto zásadní, neboť Petr Fiala ví, že mnozí jeho straníci takový úspěch nepovažují za skutečný a prozatím stále marně očekávají růst preferencí ODS samostatné na slíbenou úroveň. Fiala hraje vabank. Pokud by přivedl ODS k výsledku, který by se rovnal zhruba polovině podpory nejsilnějšího hnutí ANO, taková prohra by hluboce otřásla jeho pozicí v čele strany. Jedině koalice SPOLU mu zaručuje šanci na úspěch.

Obavy premiéra jistě sdílejí i Markéta Pekarová Adamová a Marian Jurečka. V jejich případě ovšem hraje roli zásadnější obava, aby se  jejich strany do Evropského parlamentu vůbec dostaly. Obě se pohybují v průzkumech kolem pětiprocentní hranice či dokonce pod ní. Pro volby do Evropského parlamentu sice průzkumy k dispozici nejsou — alespoň ne veřejně —, nicméně straníci tvrdí, že je mají interně k dispozici a že podpora je opravdu taková.

Obavy, aby se nestali faktickými hrobaři svých stran, vede dotčené předsedy k tlaku na vznik koalice SPOLU. Jsou totiž přesvědčeni, že v tomto rámci jejich kandidáti jistojistě uspějí. Pro vedení obou menších stran je strategicky důležité „držet basu“ a zachovat koalici SPOLU pro eurovolby mimo jiné i proto, aby pak spolupráce mohla pohodlně pokračovat do voleb do Poslanecké sněmovny na podzim 2025.

V případě všech tří předsedů jsou tedy obavy a negativní očekávání silnou motivační pohnutkou pro společnou kandidátku. K jejich smůle ovšem právě zde racionální argumentace o potřebě a vhodnosti projektu SPOLU pro eurovolby končí. A strach a obavy jako hlavní a jediný důvod pro takový počin tyto rádoby státníky rozhodně nešlechtí.

Obavy z nástupu Babiše versus empirická realita

Představitelé tří vládních stran často deklarují, že se volby do Evropského parlamentu stanou jakýmsi „referendem o vládě“, které z nich prý učiní Andrej Babiš a jeho obří marketingová mašinérie. Očekává se, že předseda ANO dokonce sám bude kandidovat a pak případně euromandát nepřijme. Obavy z babišovské mobilizace jdou tak daleko, že všichni očekávají masivní růst preferencí hnutí ANO a podporu ve volbách na úrovni blížící se padesátiprocentní hranici. Údajně o tom vypovídají ony interní průzkumy, které mají straníci k dispozici.

Vládní činitelé tím v podstatě frapantně přiznávají svoji slabost, což ostře kontrastuje s jejich pečlivě pěstěnou marketingovou image bezchybných moudrých vládců, na jejichž schopnosti a důvtip naše republika dlouhá desetiletí čekala. Především je ale zřejmé, že podobné obavy jsou dosti vzdálené empirické realitě.

Již troje volby za poslední dva roky — tedy volby sněmovní, komunální spolu se senátními a volby prezidentské — ukázaly, že se žádná masivní babišovská mobilizace nekoná a že ani vysoká míra nespokojenosti voličů vládních stran nevede k masivním přesunům voličů mezi vládním a opozičním táborem.

Pokud jde o nevoliče, zejména druhé kolo prezidentských voleb ukázalo trend právě opačný, než jakého se nyní vládní činitelé obávají: pokud jsou dlouhodobí nevoliči skutečně zmobilizováni k účasti ve volbách, volí proti Andreji Babišovi, a nikoli proti vládě. Jde totiž často o mladší věkové skupiny do třiceti let, což jsou obecně lidé podporující spíše liberálnější politické vize než ty, které představuje stávající sněmovní opozice.

Jinými slovy: ačkoli se předsedové stran SPOLU opakovaně holedbali svou schopností porážet ve volbách Babiše, nyní se obávají něčeho, co je dlouhodoběji empiricky vyvráceno.

Nezájem o volby

Volby do Evropského parlamentu jsou prakticky ve všech evropských zemích nejméně oblíbenými a navštěvovanými volbami. Volební účast v nich je v drtivé většině členských států obvykle hluboko pod padesátiprocentní hranicí.

V České republice byla vrcholná účast roku 2014, kdy k volbám do Evropského parlamentu přišlo 18,5 procent voličů. O pět let později to bylo o deset procentních bodů víc, nicméně vyvozovat z tohoto srovnání lineární vzestupný trend do budoucna znamená hledání kauzality tam, kde ji lze těžko doložit. Pět let je totiž dlouhá doba a účast či neúčast u voleb vždy ovlivňuje především aktuální kontext.

Z tohoto hlediska je předpoklad masivního nárůstu volební účasti ve volbách roku 2024 spíše hypotetický. Navíc jsme stále ještě více než půl roku před volbami a s tak dlouhým časovým předstihem lze těžko dělat jakékoli závěry o motivaci lidí jít volit.

Mnozí stávající europoslanci za vládní strany přitom tvrdí, že dosavadní systematická prezentace jejich práce v Evropském parlamentu lidem skutečně lépe přiblížila evropskou úroveň rozhodování a její význam. Občané už si jsou jasně vědomi, že o zásadních životních otázkách, jako jsou třeba ceny důležitých komodit, se skutečně významně rozhoduje v Bruselu a Štrasburku.

To by údajně mělo lidi motivovat k větší účasti v eurovolbách. Může tomu tak být, ale logicky by to byl spíš argument pro vyšší podporu vládních stran, i kdyby šly do voleb samostatně. Pokud totiž někdo oceňuje práci europoslanců Vondry, Niedermayera či Zdechovského, asi těžko pak půjde volit hnutí ANO jen proto, že ho strhnula Babišova antikampaň.

Programový nesoulad

Ze všech tří stran zazníval od odpůrců koalice SPOLU jeden zásadní protiargument, a to principiální ideový a programový nesoulad jednotlivých stran při hlasování v Evropském parlamentu i v postojích k unijním tématům. Nepřehlédnutelným argumentem je rovněž členství jednotlivých stran v různých eurofrakcích. Společná pozice TOP 09 a KDU-ČSL v Evropské lidové straně totiž kontrastuje s členstvím ODS ve frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR).

Srovnání jednotlivých hlasování v Evropském parlamentu o zásadních otázkách ukazuje, že názorový soulad politiků ODS s lidovci a TOP 09 nastává relativně vzácně. Zcela odlišné postoje jednotliví europoslanci zaujali například v kontroverzních „zelených“ tématech, ať už šlo o nastavení takzvaného New green dealu, zákaz spalovacích motorů v automobilech od roku 2035 či o emisní normu Euro 7.

Zde se od skupiny poslanců příslušných stran významně odlišoval potenciální volební lídr TOP 09 Luděk Niedermayer, jenž zaujímal stanoviska velmi podobná frakci Zelených. Naopak europoslanci za ODS v čele s Alexandrem Vondrou byli vnímáni jako ústřední kritici těchto návrhů. ODS tento svůj postoj podtrhla i vlastní billboardovou kampaní s heslem „Za Evropu bez nesmyslů!“. Nyní se aktéři těchto názorových střetů mají společně potkat na jedné koaliční kandidátce.

Riziko naštvaných voličů

Navzdory všem vyřčeným námitkám vůči výhodnosti koalice SPOLU si vedoucí představitelé dotčených stran očividně neuvědomují možná rizika. Bude velmi záležet na průběhu kampaně a úspěchu voličské mobilizace, zda se podaří zvládnout nespokojenost vlastních skalních voličů a zda se budou vůbec ochotni voleb zúčastnit.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny mohli být voliči stran koalice SPOLU nespokojeni s účastí svých stran v koalici, ale netroufli si nevolit, protože měli zájem na tom, aby jejich strany uspěly a získaly dostatečné množství mandátů. Ve volbách do Evropského parlamentu reálně hrozí, že nespokojení voliči na protest k volbám vůbec nepůjdou. Členové stranických vedení si buď toto riziko vůbec neuvědomují, anebo spoléhají na kandidáty a nižší stranické funkcionáře, že jim v rámci kampaně dostatečnou mobilizaci zajistí.

Každopádně volby do Evropského parlamentu představují jednu z mála příležitostí, kdy jednotlivé politické strany mohou samostatnou kandidaturou stvrdit svoji identitu a upevnit svoji značku, a to s výrazně nižším rizikem neúspěchu než v jiných typech voleb. Představitelé ODS, TOP 09 a KDU-ČSL tuto příležitost propásli. Snad i sami doufají, že to pro ně nebude jeden z hřebíčků do rakve.