Vládní KDU-ČSL vybrala v sobotu 20. května v pražském Paláci Charitas svých prvních deset kandidátů pro volby do Evropského parlamentu, které se uskuteční přesně za rok. Lidovecké primárky nebyly všeobecně sledovanou vnitropolitickou událostí, ale přesto nabízejí zajímavou perspektivu možných budoucích očekávání směřování stran pravého středu na české politické scéně.

Výběr kandidátů do Evropského parlamentu byl v minulosti ve všech stranách poznamenáván nízkou ochotou předních stranických osobností ucházet se o posty v Evropském parlamentu. Ti, co se touto cestou vydali, obvykle nedokázali udržet intenzivní přítomnost na domácí politické scéně a ve výsledku tak obsazení kandidátky připomínalo spíš konkurz na „zlatou politickou penzi“. Tento fenomén se dotkl řady stran.

Zhruba od roku 2014 se k obsazování vedoucích pozic na kandidátkách do Evropského parlamentu připojuje další fenomén: zejména pro mladší kandidáty je kampaň do evropských voleb způsob, jak se náležitě zviditelnit, aby si tak otevřeli snadněji cestu do domácí politiky. Výsledek lidoveckých primárek letos víceméně boří tyto dva zažité stereotypy, a proto má smysl jim věnovat pozornost.

Sázka na zkušenost

Na pozici lídra lidovecké kandidátky se žádné překvapení nekoná. Získal ji Tomáš Zdechovský, který za KDU-ČSL zasedá v Evropském parlamentu již dvě volební období a v příštím roce by tak zahájil třetí. Jde o jednoho z nejaktivnějších českých europoslanců co do množství předkládaných návrhů a také člověka, jenž díky své zdatnosti v oblasti marketingu a veřejné komunikace dokáže svou práci náležitě prezentovat.

Tomáš Zdechovský umí nalézat témata, která rezonují ve společnosti, jsou atraktivní pro většinové publikum, ale na druhé straně nejsou v rozporu s jeho osobním přesvědčením ani ideovým a hodnotovým základem křesťanskodemokratické politiky. Takových témat se poté chopí a s náležitou vervou je prosazuje ve veřejném prostoru. V minulých evropských volbách v květnu 2019 mu tato strategie vynesla nejvyšší zisk preferenčních hlasů mezi lidoveckými kandidáty — přes 25 tisíc kroužků — a jeho strana si udržela dvě europoslaneckých křesel.

Někteří lidovečtí straníci nicméně zvažovali postavit do čela kandidátky známou osobnost mimo lidovecké řady. Nejčastěji zmiňovaným adeptem byl senátor Pavel Fischer. Otázkou ovšem je, proč by taková strategie měla být v současné době pro lidovce výhodná. Nominace nestraníka na úkor vlastních dosavadních europoslanců by mohla být interpretována spíše negativně — jednak jako důkaz, že KDU-ČSL je personálně vyprázdněnou stranou, jednak jako snaha připravit o tuto pozici právě Zdechovského.

Mladý favorit na druhém místě

Jistým překvapením bylo, že na druhé místo kandidátky delegáti nezvolili zkušenou dlouholetou europoslankyni a předtím poslankyni české Sněmovny Michaelu Šojdrovou, ale dali přednost teprve třicetiletému náměstkovi hejtmana Jihočeského kraje Františku Talířovi. Ten má z druhého místa pochopitelně velkou šanci v Evropském parlamentu zasednout.

V případě, že by šlo o neznámého mladého kandidáta, mohl by být ohrožen preferenčními hlasy pro zkušenější kandidáty. František Talíř však dokázal už v minulých evropských volbách před čtyřmi lety získat skoro 10 tisíc preferenčních hlasů a posunul se ze šestého místa kandidátky na místo čtvrté. V následujícím roce se pak stal náměstkem jihočeského hejtmana, když skončil v absolutním čísle získaných preferenčních hlasů čtvrtý za matadory jihočeské politiky, jako je Martin Kuba, Ivana Stráská a Jan Zahradník.

Talířova následující práce ve vedení kraje se zdaleka neomezovala jen na regionální práci. Snažil se vyhledávat témata, která mohou oslovit širší publikum po celé republice. Věděl dobře, že jeho práci sledují především mladí vzdělanější voliči, najmě věřící katolíci, k nimž má blízko svou vírou a zastávanými hodnotami. Navíc se mezi nimi masivně zviditelnil už před sedmi lety, když moderoval český program na Světových dnech mládeže, velkolepém setkání mladých katolíků z celého světa s papežem Františkem v Krakově.

Právě v duchu hodnotových akcentů encyklik papeže Františka se snaží papežův jmenovec Talíř vybírat témata, kterými se v politice prezentuje. Klade důraz na politiku lidských práv, podporu demokracie a ochranu životního prostředí, což v regionálním rozměru znamená i gesci zemědělství a cestovního ruchu.

Zásadním počinem však byla jeho nedávná cesta na Ukrajinu, a to až do válečné zóny v Mikolajivské oblasti, s níž domluvil meziregionální spolupráci svého kraje. Je jedním z mála českých, ale i evropských politiků, kteří se přímo do válečné zóny vydali.

František Talíř představuje vzácný úkaz české politiky v tom, že ve svém poměrně mladém věku má ambici dělat politiku rovnou na celoevropskou úroveň bez „mezizastavení“ v českém parlamentu. V tomto směru víceméně navazuje na Zdechovského, který prošel podobným příběhem.

František Talíř ale není jediným mladším kandidátem v první desítce. Už čtvrtý se umístil pětatřicetiletý starosta Slatinic na Olomoucku Ondřej Mikmek, šestý je třiatřicetiletý náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník a sedmá devětadvacetiletá projektová manažerka bavorské nadace Hanns-Seidel-Stiftung v Praze Adéla Chamrádová.

Prezidentský kandidát až pátý

Poněkud překvapivé pro mnohé pozorovatele je umístění předsedy zahraničního výboru Senátu a nedávného prezidentského kandidáta Pavla Fischera. Ten skončil v primárních volbách až na pátém místě. Jak odhalují ukazatele volební geografie, Fischera v klání o Hrad zjevně podporovalo mnoho voličů KDU-ČSL, ale má tradičně také přesah mezi „havlovské“ voliče v Praze a dalších velkých městech. To ovšem neznamená, že jeho voliči z prezidentských voleb budou chtít volit do Evropského parlamentu právě KDU-ČSL a že budou chtít kroužkovat právě jeho.

Pro znalce současné geopolitiky a zkušeného diplomata je nepochybně atraktivní usednout v unijním parlamentním sboru. Nicméně i mezi skalními Fischerovými příznivci není ojedinělý názor, že právě v českém Senátu a na domácí politické scéně je ho potřeba víc než v Bruselu a ve Štrasburku. I to mohlo mít dopad na jeho výsledek v primárkách. Navíc mnohým lidovcům dlouhodobě vadí Fischerova ostentativní nestranickost a nezájem nejen vstoupit do strany, za kterou kandiduje, ale dokonce i do jejího senátorského klubu. Již pátým rokem je totiž Fischer pouze nezařazeným senátorem.

Sami nebo v koalici? Jasno bude na podzim

Lidovci zvolili svých prvních deset kandidátů, ale paradoxně zatím není jasné, kolik jich vlastně bude reálně kandidovat. Důvodem je prozatím nevyřešená otázka, zda lidovci půjdou do voleb sami, nebo v koalici s někým z partnerů. Jasno by mělo být teprve na podzim letošního roku.

Nejčastěji se uvažuje o koalici SPOLU i pro eurovolby. Pro společnou kandidátku ODS, KDU-ČSL a TOP 09 hovoří jistě šance ve volbách zvítězit, utužit vztahy pro příští sněmovní volby za dva roky a v neposlední řadě také ušetřit na volebních nákladech.

Proti však hovoří ideové rozdíly mezi stranami i odlišné postoje v evropských tématech. Těžko si lze představit, že by na jedné kandidátce spolu stáli Alexandr Vondra, brojící proti Green Dealu, a Luděk Niedermeyer, jenž v Evropském parlamentu podpořil zákaz spalovacích motorů od roku 2035 a emisní normu Euro 7.

Navíc pro menší strany jsou evropské volby vzácnou příležitostí prezentovat se bez velkého rizika ztrát. Vzhledem k předpokládané nízké volební účasti a zároveň disciplinovanosti lidovecké voličské základny se dá předpokládat, že obhajoba dvou mandátů by pro lidovce měla být bezproblémová. Otazník visí jen nad tím, kdo se novým europoslancem stane. Výsledky lidoveckých primárek však významně napověděly.