Volby do Evropského parlamentu se vyznačují dvěma specifiky. Jednak se jedná o volby do orgánu, v němž jsou zastoupeni lidé z více států, což je případ, který jinde na světě nemá obdoby. Druhá zvláštnost už pro evropské volby tak lichotivá není: evropské volby příliš netáhnou a v čím dál větší míře stojí na okraji voličského zájmu. Ve srovnání s dalšími typy voleb jsou ty evropské v roli „Popelky.“ Platí to prakticky pro celou Evropu včetně České republiky. Srovnatelně nízká účast u nás bývá jen při doplňovacích senátních volbách či obecně ve druhých kolech voleb do horní komory parlamentu.

Na tomto místě je ale nutné poznamenat, že nezájem provází evropské volby prakticky už od počátku. Němečtí politologové Karlheinz Reif a Hermann Schmitt mluvili právě v souvislosti s prvními evropskými volbami o volbách druhého řádu a založili na tom celou svou teorii. V roce 1979 byla celková účast 61,99 %, což se nezdá jako tak špatné číslo, nicméně už tehdy to bylo méně než v jiných volbách.

Účast se v zemích EU vyvíjela různě, někde klesala, jindy bylo možné pozorovat i známky nárůstu, nicméně pokud máme vyvodit nějaké zobecnění, v úvahu připadá jediné: volební účast klesá a nikdo si příliš neví rady, co s tím. Zajímavé je, že se tak děje navzdory skutečnosti, že Evropský parlament už přestal být onou pověstnou „žvanírnou“ a jeho pravomoci od zavedení přímých voleb výrazně vzrostly.

Někteří možná hleděli na nové členské státy jako na aktéry, kteří by měli do EU přinést svěží vítr. Pokud jde ale o účast v evropských volbách, nové země EU statistiku příliš nevylepšily a naopak až na výjimky průměr spíše snižují. Na tomto místě bych také rád dodal, že Česko patří ve voličské neúčasti mezi evropské šampióny: za Slovenskem jsme loni obsadili nelichotivé druhé místo.

Zaostřeno na voliče

Asi každý, komu na evropských institucích záleží, cítí, že je potřeba věc změnit. Účast je měřítkem důležitosti v očích voličů, a je třeba říci si na rovinu, že zde si Evropský parlament stojí opravdu špatně. Nedávno byla zveřejněná studie agentury TNS. Je cenná v tom, že alespoň zčásti odhaluje, proč lidi nechodí volit, proto bych se rád zastavil trochu déle u jejích výsledků.

Podle odkazované studie, z níž vycházím v tomto článku, jsou příčiny neúčasti na evropských volbách následující: přesně u poloviny respondentů se jedná o politické důvody, konkrétně nespokojenost s politikou, nezájem o politiku a pocit, že volby nic nezmění. Více než třetinu oslovených (35 %) vedly k neúčasti technické a osobní důvody, jmenovitě zdravotní problémy, dovolená, pobyt mimo místo bydliště či problémy s registrací; 25 % dotazovaných absentérů zdůvodnilo svoji neúčast důvody spjatými přímo s EU. Mezi ně patří nezájem o evropskou politiku, nespokojenost či odpor k EU a neznalost gesce Evropského parlamentu.

Důvody neúčasti se tedy velmi různí, a těžko bychom zde hledali jednoduché vysvětlení. Neúčast má mnoho příčin a zajímavé je, že jen pro 4 % lidí je důvodem k neúčasti málo informací o evropských volbách. Drtivá většina lidí tedy o evropských volbách věděla, a to napříč všemi skupinami dotázaných. Žádná velká a nákladná propagace evropských voleb, zdá se, není potřeba. Problémem tedy zůstává politická nespokojenost či lhostejnost a je úplně jedno, zda se týká EU či politiky jako takové. Evropské volby se projevují i jako zesilovač nespokojenosti voličů, projevující se mj. i většími úspěchy okrajových a extremistických stran.

Ještě více vypovídající je letmý pohled na socioekonomické charakteristiky nevoličů. Lidé, kteří se voleb neúčastní, mají nižší sociální status ve srovnání s aktivními voliči. Odcizení sociálně slabších voličů v EU je do značné míry pochopitelné a v podstatě nijak překvapivé. Problémy sociálně slabých ale leží převážně v kompetenci národních států.

Co by ještě nemělo uniknout naší pozornosti je faktor věku. Mezi nevoliči je totiž významně větší zastoupení mladších lidí (do čtyřiceti let). Příčinami mohou být věk nebo generace. Jinými slovy, buďto je vyšší ochota k volební účasti spojená s přibývajícím věkem (starší lidé bývají obvykle zodpovědnější než ti mladší), anebo je nastupující generace politikou už natolik otrávená, že už ji nezajímá, a nehlasující budou postupně ukrajovat čím dál větší kus na koláči znázorňujícím všechny, kteří mohou volit. Na zmíněnou otázku zatím neznáme odpověď, nicméně setrvalý pokles účasti mluví spíše ve prospěch druhé možnosti, tedy generační obměny.

Jak tedy klesající trend zvrátit? Úkolem nás europoslanců je ukazovat, že Evropský parlament smysl má, lépe prezentovat svoji činnost, a zbavit tak evropské volby oné nelichotivé nálepky voleb druhého řádu. Vždyť Parlament rozhoduje o věcech, které mají dopad na životy více než půl miliardy lidí. Mnohem více voličů považuje za smysluplné chodit k parlamentním či komunálním volbám, které mají dopad na danou obec či dění v jedné zemi. A já se ptám, proč? Proč by neměly mít smysl volby, v nichž jde mj. o rozhodování o věcech týkajících se našeho kontinentu?