Volby do Evropského parlamentu se vyznačují dvěma specifiky. Jednak se jedná o volby do orgánu, v němž jsou zastoupeni lidé z více států, což je případ, který jinde na světě nemá obdoby. Druhá zvláštnost už pro evropské volby tak lichotivá není: evropské volby příliš netáhnou a v čím dál větší míře stojí na okraji voličského zájmu. Ve srovnání s dalšími typy voleb jsou ty evropské v roli „Popelky.“ Platí to prakticky pro celou Evropu včetně České republiky. Srovnatelně nízká účast u nás bývá jen při doplňovacích senátních volbách či obecně ve druhých kolech voleb do horní komory parlamentu.

Na tomto místě je ale nutné poznamenat, že nezájem provází evropské volby prakticky už od počátku. Němečtí politologové Karlheinz Reif a Hermann Schmitt mluvili právě v souvislosti s prvními evropskými volbami o volbách druhého řádu a založili na tom celou svou teorii. V roce 1979 byla celková účast 61,99 %, což se nezdá jako tak špatné číslo, nicméně už tehdy to bylo méně než v jiných volbách.

Účast se v zemích EU vyvíjela různě, někde klesala, jindy bylo možné pozorovat i známky nárůstu, nicméně pokud máme vyvodit nějaké zobecnění, v úvahu připadá jediné: volební účast klesá a nikdo si příliš neví rady, co s tím. Zajímavé je, že se tak děje navzdory skutečnosti, že Evropský parlament už přestal být onou pověstnou „žvanírnou“ a jeho pravomoci od zavedení přímých voleb výrazně vzrostly.