Mikuláš Ferjenčík ve svém příspěvku Stížnost na volby, s nadějí na úspěch vyjadřuje souhlas a sympatie s úmyslem Pirátů a SZ podat ústavní stížnost na aplikaci pětiprocentní vstupní klauzule u voleb do Evropského parlamentu. Upřesňuje zde důvody, proč by měla být tato hranice zrušena v případě evropských voleb ve vztahu k jejich charakteru i roli jimi voleného orgánu. Nejde tak příliš o otázku rušení pětiprocentního prahu u ostatních typů voleb včetně voleb do Poslanecké sněmovny, které mají Piráti taktéž dlouhodobě v programu.

O tom, proč by podobná obecně postavená stížnost měla téměř nulovou šanci na úspěch s odkazem na tzv. malý nález Ústavního soudu z roku 1997, jsem pojednal již na svém blogu. Zde si dovolím vyslovit několik konkrétních námitek k zmíněným tezím Mikuláše Ferjenčíka.

Následná polemika autora s nově zvoleným lidoveckým europoslancem Tomášem Zdechovským se vztahuje hlavně k procedurálním záležitostem možnosti dosáhnout zrušení pětiprocentní vstupní klauzule skrze verdikt Ústavního soudu zpětně ve věci proběhnuvších evropských voleb a nového přepočtení mandátů. Pánové dosahují shody, že pravděpodobnost zpětného zrušení je velmi malá. Přesto se však okrajově dotýkají i principiální otázky vztahu reprezentativity a efektivity v případě EP.

Mikuláš Ferjenčík předně staví otázku legitimity pětiprocentní vstupní klauzule ve volbách do EP do kategorie jednoznačných, diskuzi nepodléhajících soudů. Dopředu předpokládá, že její zastánci se zmůžou toliko na jediný argument, totiž fakt, že tu tato klauzule „vždy byla.“ Podobné konstatování představuje určitý diskuzní faul, poněvadž oponenti Ferjenčíkova stanoviska jsou tak apriori odsouzeni do pozice diletantů, kteří v principiálních věcech nedokáží užívat racionální argumenty a odvolávají se toliko na konjunkturální fakta jako na „objektivní stav.“

Zároveň je tímto výrokem dosaženo potřebné úrovně kategoričnosti hodnotících soudů v dané věci: téma je v principu natolik černobílé a jasné, že zastánce opačného stanoviska musí být toliko nositel neseriózních motivací, vyvěrajících ze snahy posílit svoji mocenskou pozici na úkor reprezentanta minoritního mínění.

Stejně tak argument, že strany, které schválily kdysi volební legislativu v národním Parlamentu, dosáhly skrze pětiprocentní práh posílení svých pozic na úkor konkurence, je zcela absurdní, a to jak z důvodu formálního, tak obsahového: to bychom pak mohli prohlásit, že volební legislativu v zájmu rovné stranické soutěže nesmí schvalovat stávající Parlament, v kterém některé strany zastoupeny jsou a jiné nikoliv, nýbrž nějaké grémium zástupců všech zaregistrovaných stran a hnutí, stejně jako není jasné, proč by pro strany, které hlasují pro daný zákon, měl být zrovna tento volební mechanismus natrvalo výhodný…

Ponechme však stranou tyto spíše stylistické aspekty a zamysleme se nad otázkou vztahu reprezentativity a efektivity v případě EP. Mikuláš Ferjenčík tvrdí, že vstupní klauzule nevede k menší roztříštěnosti parlamentu a dokladuje to českou kasuistikou zisku jednoho mandátu frakce Greens/EFA navíc. Vyvozovat však obecnou tendenci z jednoho empirického případu je více než problematické.

Jak naznačuje Tomáš Zdechovský, absence vstupní klauzule v Německu vyslala do EP zástupce neonacistické NPD. Jedním případem můžeme popírat druhý a naopak a jasného závěru se stejně nedobereme. Je třeba tedy nastínit více hypotetický soud o tom, kam by nejen ve stávající situaci mohlo vést plošné zrušení klauzule napříč členskými zeměmi.

Představme si, že v zemích s nízkým přirozeným prahem (mezi které zdaleka nepatří jen Německo jako snad jediná současná evropská výjimka se stabilním, institucionalizovaným stranickým systémem) by vysoké procento mandátů získali zástupci nejrůznějších outsiderů stranického systému v podobě různých personalizovaných protestních platforem „na jedno použití.“

Celkový podíl mandátů pro podobná uskupení by pak byl takový, že by mohl být velice snadno narušen poměr sil mezi jednotlivými frakcemi do té míry, že by např. „proevropské frakce“ ztratily v EP většinu. Již nyní čelíme nástupu nejrůznějších protestních subjektů v řadě zemí do té míry, že tyto formace jsou s to percentuální prahy vstupu do parlamentu bez problémů překonat. Zrušení vstupní klauzule celkové zisky těchto stran může jen zvýšit.

S tím souvisí i otázka fragmentace ne zcela nevýznamné části zvolených zástupců do nejrůznějších ad hoc shluků různých zvolených solitérů, kteří však nebudou s to ustavit žádnou frakci. Podobná fragmentace sice (zatím) nevadí směrem k většinovému ustavování unijní exekutivy, avšak přehlednosti a srozumitelnosti voleného sboru v očích občanů (což je jeden z dílčích aspektů v rámci naplňování principu reprezentativity) nijak významně nepřispívá.

A konečně bychom ve vztahu k výše uvedené argumentaci mohli namítnout, že návrh Pirátů a SZ se vztahuje toliko k eurovolbám v ČR, nikoliv obecně. Tento argument je paradoxní ve vztahu k tomu, že proevropské politické strany vždy usilovaly a usilují o přibližování se institucionálního rámce EU k občanům mj. skrze harmonizaci pravidel v jednotlivých zemích, která může přispět k zformování společného evropského démos.

Jestliže popírám smysl aplikace vstupní klauzule na národní úrovni, odmítám jí fakticky obecně. Potom je ovšem nelogické argumentovat principiální potřebou posílení reprezentativity národního stranického spektra v Evropském parlamentu, neboť tento v principu není a neměl by být žádnou „panskou sněmovnou“ zrcadlící pluralitu národních stranicko-politických soustav, nýbrž efektivně pracujícím legislativním orgánem Unie. A to navíc ponecháváme stranou otázku, zda je větší fragmentace národních stranických spekter a proliferace outsiderů stranického systému ve volených orgánech vůbec žádoucí…

Snaha Pirátů čelit námitkám o nemožnosti jednosměrného upřednostnění principu reprezentativity před principem efektivity uplatněním nároku na zrušení pětiprocentní vstupní klauzule pouze v případě voleb do EP je z taktického hlediska pochopitelná. Smutné však je, že se tak děje na úkor naplňování rozvoje principiálního uvažování o institucionální architektuře EU směrem k posilování federalistických prvků v její stavbě.

Piráty omlouvá snad jen to, že by s tímto soudem jistě nesouhlasili hlavně proto, že princip reprezentativity zřetelně upřednostňují nejen v případě voleb do EP, nýbrž obecně. Prosadit zrušení pětiprocentní klauzule i v jiných typech voleb včetně Poslanecké sněmovny je však, jak již bylo výše naznačeno, úsilí daleko kontroverznější a vzhledem k potřebě sofistikované argumentace zde kategorické soudy o „absenci rozumných důvodů pro její zachování“ doufejme neobstojí.