Mikuláš Ferjenčík ve svém příspěvku Stížnost na volby, s nadějí na úspěch vyjadřuje souhlas a sympatie s úmyslem Pirátů a SZ podat ústavní stížnost na aplikaci pětiprocentní vstupní klauzule u voleb do Evropského parlamentu. Upřesňuje zde důvody, proč by měla být tato hranice zrušena v případě evropských voleb ve vztahu k jejich charakteru i roli jimi voleného orgánu. Nejde tak příliš o otázku rušení pětiprocentního prahu u ostatních typů voleb včetně voleb do Poslanecké sněmovny, které mají Piráti taktéž dlouhodobě v programu.

O tom, proč by podobná obecně postavená stížnost měla téměř nulovou šanci na úspěch s odkazem na tzv. malý nález Ústavního soudu z roku 1997, jsem pojednal již na svém blogu. Zde si dovolím vyslovit několik konkrétních námitek k zmíněným tezím Mikuláše Ferjenčíka.

Následná polemika autora s nově zvoleným lidoveckým europoslancem Tomášem Zdechovským se vztahuje hlavně k procedurálním záležitostem možnosti dosáhnout zrušení pětiprocentní vstupní klauzule skrze verdikt Ústavního soudu zpětně ve věci proběhnuvších evropských voleb a nového přepočtení mandátů. Pánové dosahují shody, že pravděpodobnost zpětného zrušení je velmi malá. Přesto se však okrajově dotýkají i principiální otázky vztahu reprezentativity a efektivity v případě EP.

Mikuláš Ferjenčík předně staví otázku legitimity pětiprocentní vstupní klauzule ve volbách do EP do kategorie jednoznačných, diskuzi nepodléhajících soudů. Dopředu předpokládá, že její zastánci se zmůžou toliko na jediný argument, totiž fakt, že tu tato klauzule „vždy byla.“ Podobné konstatování představuje určitý diskuzní faul, poněvadž oponenti Ferjenčíkova stanoviska jsou tak apriori odsouzeni do pozice diletantů, kteří v principiálních věcech nedokáží užívat racionální argumenty a odvolávají se toliko na konjunkturální fakta jako na „objektivní stav.“