Sen o většinovém systému
Jiří PeheObčas se objeví názor, že většinový volební systém by pomohl uzdravit českou demokracii. Výsledky senátních voleb ale takové hypotéze příliš nenahrávají.
Různé občanské iniciativy i politici čas od času přicházejí s návrhy na změnu volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový. Byla by to prý léčba na nemocnu českou politiku.
Jedním z argumentů je, že by takový systém generoval více osobností, které by byly méně závislé na politických stranách a více by se musely zodpovídat konkrétním voličům. Dalším je tvrzení, že takový systém by zajistil stabilní vlády.
Kritici těchto návrhů tvrdí, že změna volebního systému při volbách do Sněmovny by vyžadovala změnu volebního systému při volbách do Senátu, protože současná ústavní konstrukce vychází z předpokladu, že každá ze dvou parlamentních komor je volena jiným způsobem. To by nebylo snadné.
Kritici dále argumentují, že je třeba rozlišovat mezi jednokolovým a dvoukolovým většinovým systémem. Jednokolový systém, v němž uspěje ten kandidát, který je ve svém obvodu „první na pásce“, vedl ve většině demokracií, které ho používají, k vytvoření systému dvou velkých stran, protože pravice i levice se nakonec mají tendenci sjednocovat za jedním společným kandidátem, pokud má uspět. V některých zemích se i přesto udržel systém dvou velkých stran a jedné menší, což vidíme například v současné Velké Británii.
Ve dvoukolovém systému je zachována větší pluralita stran. Jeho výhodou je, že eliminuje v druhém kole kandidáty extrémistických stran a stabilizuje tak politický střed.
Jeden proud kritiky proti většinovému systému má co do činění s politickou kulturou. Argumentuje, že systém dvou stran, který vede k vládě jedné strany, je nevhodný pro země s mladou demokratickou kulturou, kde je opozice považována za nepřítele, s nímž se nemá smysl bavit.
Aby politici vítězného tábora nezneužívali svoje dominantní postavení, je také zapotřebí silné občanské společnosti, nezávislých médií i dalších institucí. Jinak hrozí, že vládnoucí strana bude zneužívat svoje postavení ke změnám pravidel hry (ústavy) a bude omezovat nezávislost médií i dalších institucí.
Jelikož právě skončily volby do sedmadvaceti senátních obvodů, v nichž se volí s pomocí dvoukolového většinového systému, je možné si do určité míry otestovat, jak by volby do PS založené na většinovém systému dopadly, kdyby se volilo za současného rozpoložení společnosti.
Možná by bylo dobré přestat tyto hlouposti legitimizovat jejich zmiňováním. Nejčastěji se toto spojení ovšem používá proti přímé demokracii. Nikde jsem zatím neslyšel, že by toto bylo založeno na jakékoli historické zkušenosti - je to jen výmysl nějakých manipulátorů.
Tak například většinový systém (voleb lidí, nikoli stran) je skoro to nejhorší, co může být, protože veškerá informace od voličů o jejich preferenci u nevítězných kandidátů se zahodí.
Existují daleko lepší systémy, z nichž asi nejlepší je range voting. Ten totiž nezahazuje informaci od voličů vůbec žádnou (pokud pomineme diskretizaci, jejímž limitním případem je známější approval voting).
Co se týče poměrného systému (což je trochu něco jiného než samotný volební mechanismus, ale můžeme to na základě toho kritéria o informaci také porovnat), tak ten zas trpí ztrátou informací jinde - totiž že v takovém systému jsou kolikrát lidé nuceni volit lidi, které by si nevybrali, ale jsou na kandidátkách.
(Jinou formou nesmyslné ztráty informace jsou různé bariéry pro hlasování, jako 5% pro vstup do sněmovny nebo 50% pro referendum.)
Takže ve výsledku je ta debata poměrný vs. většinový nesmyslná - oba systémy trpí velkou ztrátou informace, a lepší alternativy existují. Měli bychom požadovat skutečnou demokracii a tedy eliminaci metod, které způsobují tuto ztrátu.
Samozřejmě, viděno touto optikou, také samotná volba zastupitele je velkou ztrátou informace oproti přímé volbě, protože zastupitel nikdy nemá zcela stejné preference jako my.