Různé občanské iniciativy i politici čas od času přicházejí s návrhy na změnu volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový. Byla by to prý léčba na nemocnu českou politiku.

Jedním z argumentů je, že by takový systém generoval více osobností, které by byly méně závislé na politických stranách a více by se musely zodpovídat konkrétním voličům. Dalším je tvrzení, že takový systém by zajistil stabilní vlády.

Kritici těchto návrhů tvrdí, že změna volebního systému při volbách do Sněmovny by vyžadovala změnu volebního systému při volbách do Senátu, protože současná ústavní konstrukce vychází z předpokladu, že každá ze dvou parlamentních komor je volena jiným způsobem. To by nebylo snadné.

Kritici dále argumentují, že je třeba rozlišovat mezi jednokolovým a dvoukolovým většinovým systémem. Jednokolový systém, v němž uspěje ten kandidát, který je ve svém obvodu „první na pásce“, vedl ve většině demokracií, které ho používají, k vytvoření systému dvou velkých stran, protože pravice i levice se nakonec mají tendenci sjednocovat za jedním společným kandidátem, pokud má uspět. V některých zemích se i přesto udržel systém dvou velkých stran a jedné menší, což vidíme například v současné Velké Británii.

Ve dvoukolovém systému je zachována větší pluralita stran. Jeho výhodou je, že eliminuje v druhém kole kandidáty extrémistických stran a stabilizuje tak politický střed.

Jeden proud kritiky proti většinovému systému má co do činění s politickou kulturou. Argumentuje, že systém dvou stran, který vede k vládě jedné strany, je nevhodný pro země s mladou demokratickou kulturou, kde je opozice považována za nepřítele, s nímž se nemá smysl bavit.

Aby politici vítězného tábora nezneužívali svoje dominantní postavení, je také zapotřebí silné občanské společnosti, nezávislých médií i dalších institucí. Jinak hrozí, že vládnoucí strana bude zneužívat svoje postavení ke změnám pravidel hry (ústavy) a bude omezovat nezávislost médií i dalších institucí.

Jelikož právě skončily volby do sedmadvaceti senátních obvodů, v nichž se volí s pomocí dvoukolového většinového systému, je možné si do určité míry otestovat, jak by volby do PS založené na většinovém systému dopadly, kdyby se volilo za současného rozpoložení společnosti.

Je samozřejmě nutné vytknout před závorku, že při využití výsledků senátních voleb pro předpověď voleb do Sněmovny, které by byly založeny na většinovém systému, je nutné brát v potaz několik odlišností. Například volby do Sněmovny by se konaly ve dvou stech malých obvodech.

Vypovídací hodnota voleb jen v sedmadvaceti obvodech, což je jedna třetina z celkových jednaosmdesáti obvodů, v nichž se volí v senátních volbách, je tak zkreslována jak odlišnou velikostí obvodů, tak skutečností, že volby do jedné třetiny Senátu nemotivují k účasti ve volbách zdaleka tolik voličů jako volby celostátní.

Jinými slovy, volby do Sněmovny, založené na většinovém systému, by, měřeny procenty zisků pro jednotlivé strany, dopadly poněkud jinak, než volby do pouhých sedmadvaceti obvodů, navíc s nízkou volební účastí.

Přesto, použijeme-li výsledky prvního kola nedávných senátních voleb jako určitý model pro jednokolový volební systém, zjistíme, že kandidáti ČSSD se umístili na prvním místě v jedenácti obvodech, kandidáti ODS v pěti, kandidáti KSČM ve čtyřech, kandidáti KDU-ČSL ve dvou nebo třech (počítáme-li Libora Michálka v Praze 2, který byl nominován společně KDU-ČSL, Pirátskou stranou a zelenými). TOP 09 neměla na prvním místě nikoho.

V jednokolových volbách s použitím většinového systému by tak výsledky voleb v procentech vypadaly následovně:

ČSSD — 41 %

ODS — 18.5 %

KSČM — 15 %

KDU-ČSL — 7.5 % (popřípadě 11 %)

TOP 09 — 0 %

Výsledky dvoukolového systému jsou jiné, protože v nich rozhoduje i koaliční potenciál různých stran, takže například ČSSD nakonec získala 13 senátorů ze sedmadvaceti možných, ačkoliv měla na prvních místech po prvním kole jen 11 kandidátů. Naopak KSČM, se svými čtyřmi kandidáty na prvních místech, získala jen jedno senátorské křeslo.

V přepočtu na procenta by dvoukolové volby založené na většinovém systému dopadly následovně:

ČSSD — 48 %

ODS — 15 %

KDU-ČSL 7.5 % (popřípadě 11%)

KSČM — 3.7 %

TOP 09 — 3.7 %

Jak už bylo řečeno, při volbách do PS, v nichž by se hlasovalo ve dvou stech obvodech, by celkové výsledky byly poněkud jiné, než ve volbách v sedmadvaceti obvodech. Nicméně lze najít jisté trendy a ponaučení.

Za prvé, použití většinového systému v obou jeho variantách by například za současného rozložení volebních preferencí výrazně posílilo levicové strany ve srovnání s použitím systému poměrného zastoupení. Za druhé, dvoukolový většinový systém by v podstatě eliminoval vliv KSČM a vedl by k eventuálnímu sjednocení levice.

Za třetí, volby s pomocí většinového systému v České republice nepotvrzují tezi, že nahrávají osobnostem. Ačkoliv několik nezávislých osobností (Eliška Wagnerová, Libor Michálek, Leopold Sulovský) se prosadilo, naprostá většina zvolených senátorů je pevně svázána se svými stranami, jakkoliv možná jsou lidem ve svých obvodech lépe známi (například z komunální či krajské politiky) než kandidáti na stranických kandidátkách ve volbách do Sněmovny.

Obecně se tak dá říct, že jedinou zjevnou výhodou, kterou lze zatím spojovat s možným zavedením většinového systému, je eliminace nesystémových stran při použití dvoukolového většinového systému. Problémem je, že ODS, která dosud byla největší zastánkyní zavedení většinového systému pro volby do Sněmovny, preferuje systém jednokolový.