KDU-ČSL byla tradičně stabilizující silou české politiky, její role spočívala v tendenci vyvažovat koalice a posouvat českou politiku do středových pozic. V pondělí večer se uskuteční možná klíčová povolební schůzka, mimo jiné naznačí, zda KDU-ČSL tuto svou tradici obnoví, či zda se pokusí využít krize české pravice k expanzi do prostoru napravo od politického středu.

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek přitom opakovaně tvrdí, že jeho strana má stejně daleko do vlády, jako do opozice. „Možnost, že budeme nahrazeni jiným subjektem, tady je, je to jedna z variant. Musíme si dopředu vyjasnit, co je pro každou stranu zásadní, aby v budoucnu nedocházelo k rozporům a vláda neskončila za jeden nebo dva roky. Chceme stabilní uspořádání na čtyři roky. Pondělní jednání bude velmi důležité,“ uvedl Bělobrádek v neděli v Otázkách Václava Moravce.

Již na konci minulého týdne zároveň avizoval, že KDU-ČSL bude v koaliční smlouvě požadovat pojistku, která předejde situacím, kdy dvě strany ve vládě přehlasují třetí. „Myslím, že by mělo být právo veta. Tam, kde ho jeden z partnerů použije, prohlasovat se to nemůže. Už jsem jim to řekl, že chci koaliční pojistku,“ vysvětlil předseda KDU-ČSL v rozhovoru pro server iDnes.cz.

Údajně zaznívají z členské základny lidovců stále silnější hlasy o tom, kterak jejich případné vládní angažmá s ČSSD a ANO má spoustu rizik. Část členské základny KDU-ČSL proto svému vedení doporučuje pobyt v opozici.

Kromě toho, že se lidovci neshodnou se sociálními demokraty na tématu církevních restitucí, odmítají také hlasovat pro zrušení lustrací. Tvrdí, že je to pro ně principiální otázka. Andrej Babiš proto opakovaně uvedl, že si umí představit vládu bez lidovců.

Pohyby na pravici a budoucnost politického středu

S ohledem na rozbor volebních výsledků od roku 1998 po současnost lze genezi KDU-ČSL po listopadu 1989 charakterizovat jako čas permanentního hledání identity křesťanské strany v převážně nenáboženské společnosti.

Jednotlivá vedení strany se po celé dvacetiletí od vzniku České republiky pokoušela zvrátit klesající trend politické podpory. Letos se to lidovcům poprvé sice podařilo, vyhráno ale z dlouhodobé perspektivy ani zdaleka nemají.

Stačí připomenout, že je volilo o 49 736 voličů méně, než v roce 2006, kdy naposledy do sněmovny pronikli. Trend úbytku hlasů je ještě zřetelnější v dlouhodobější perspektivě. Mezi roky 1998 a 2013, tedy v průběhu patnácti let, KDU-ČSL přišla o 200 043 voličů.

Trend volební podpory KDU-ČSL tak do značné míry vysvětluje nejen změny v její politické strategii, ale i opakované změny v pojetí vlastní totožnosti. To se projevuje jako kolísání mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální či konzervativně-liberální tradicí stejně jako v reinterpretací jejího vlastního postavení na pravo-levé ose.

Pozice lidovců přitom vždy oscilovala kolem politického středu, vývoj stranického systému je k této pozici vyloženě předurčoval. Právě tuto okolnost si v polovině 90. let minulého století uvědomil Josef Lux, když chtěl z KDU-ČSL učinit přirozeného spojence jak občanských, tak sociálních demokratů.

Poslední volby nicméně znamenaly doposud největší změnu politického terénu v České republice od roku 1992. A to především na pravici a v politickém středu, dlouholetý hlavní pól české pravice je nyní na okraji a bez reálné síly, prostor na pravici je ve fázi proměny, která zatím není završena a jejíž vývoj bude záviset mimo jiné na půdorysu budoucí koalice.

Možná právě tato okolnost je příčinou opatrného postupu lidovců. Jednoduše řečeno: nelze vyloučit, že se lidovci nepokusí obsadit aspoň část uvolněného prostoru po ODS. A pozice mimo vládu by byla pro takový manévr daleko výhodnější.

Proměna stranického spektra po letošních volbách navíc vylučuje, že se lidovcům podaří reprodukovat situaci, která pro ně byla charakteristická od roku 1992 do roku 2010, kdy na jedno volební období vypadli z dolní komory.

Politický střed si totiž nenárokují pouze oni, nýbrž k tomu přinejmenším v danou chvíli mnohem lépe disponované hnutí ANO Andreje Babiše, což lidovcům značně omezuje manévrovací prostor. I proto bude snadno vysvětlitelné, pokusí-li se využít rozvalu pravice. Politolog Milan Znoj si přesto myslí, že nakonec nejspíš vznikne vláda většinová za přímé účasti KDU-ČSL.

„Postupně zřejmě dojde k nové krystalizaci české pravice a pro lidovce to muže být příležitost. TOP 09 bez Schwarzenberga a s Kalouskem rychle zajde na úbytě a ODS je ztracená značka. Starostové a lidovci tak mohou dat novou dynamiku české pravici. Výhodnější ale pro lidovce zřejmě je, začít nyní ve vládě a teprve když za rok za dva dojde k turbulencím, tak zapracovat na pravici,“ tvrdí Znoj.

Připomíná, že spor potenciální koaliční partneři vedou především o lustračním zákoně a církevních restitucích. Oboje lze podle Znoje vyřešit. Podle jeho kolegy Lukáše Jelínka lidovci možná sami nevědí, co chtějí. „Působí dost nezkušeně. Špatně časují své silácké výroky, mají tendenci zbytečně dráždit partnery. Přesto myslím, že je vhodné, aby ve vládě byli,“ tvrdí Jelínek.

Připomíná, že hnutí ANO je sice subjekt silný, avšak programově špatně uchopitelný, nikdo podle něj neví, odkud a kam míří. „Lidovci jsou i přes své mladé vedení vypočitatelní a programově konzistentní. Programové rozdíly se zveličují, ze strany KDU možná i schválně. Občas mám dojem, že se lidovci převzít odpovědnost bojí. Aspoň jejich současné nejužší špičky, staří harcovníci typu Jana Kasala by se asi s ČSSD a ANO dohodli snáze a rychleji,“ uvedl Jelínek.

Znoj pak předpovídá, že lustrační zákon bude nahrazen zákonem o státní službě a církevní restituce zůstanou mimo koaliční dohodu. „Nicméně musí tu být možnost, aby se Andrej Babiš stal ministrem financí a lidovci chtějí záruku, že církevní restituce nerozsekne aliance ad hoc ANO, ČSSD s komunisty. Snaha sociální demokracie vsadit na tento mimokoaliční postup vyhání lidovce z vlády,“ vysvětlil politolog pro Deník Referendum.

Menšinová vláda

Pokud by si lidovci svou účast ve vládě rozmysleli, případně pokud s nimi ztratí Andrej Babiš definitivně trpělivost, téměř s jistotou by se ČSSD pokusila sestavit menšinovou vládu s hnutím ANO, která by ve sněmovně hledala partnery vždy s ohledem na projednávaný zákon. V úvahu v podstatě přicházejí tři: lidovci, kteří, ač mimo vládu, by byli ochotni některé její opatření podpořit, KSČM a hnutí Úsvit.

„S většinou výhrad, které mají lidovci, bychom se dokázali vypořádat během dvaceti vteřin. Máme to už prodiskutované. Musí se to vyřešit tak, aby Andrej Babiš byl ministrem financí. ANO dostalo dvacet procent hlasů, takže ho lidé ve vládě chtějí. Z tohoto pohledu je zrušení lustračního zákona samozřejmá věc,“ tvrdí například Tomio Okamura, jehož Úsvit disponuje stejným počtem mandátů, jako lidovci.

Podle politoložky Vladimíry Dvořákové lidovci na rozdíl od Úsvitu předkládají požadavky, které neodpovídají jejich síle. Navíc připomíná, že jak voliči ČSSD, tak voliči ANO považují církevní restituce za problém, a na lustracích naopak rozhodně netrvají. „Pokud s lidovci do koalice nepůjdou, spíše své pozice posílí,“ dodává Dvořáková na adresu ČSSD a ANO.

A má pravdu, trojkoalice ze tří prvků, z nichž každé dva mohou vytvořit proti třetímu většinu, nebývají stabilní: strany neustále manévrují, také v médiích i ve veřejnosti se pak neustále rozebírá, kteří dva spolu stojí proti kterému třetímu. Koalice ze dvou stejně silných prvků má naopak předpoklad být stabilní. Na všem se bude nutné domluvit.

Zároveň nelze vyloučit, že ČSSD a ANO získají během roku ve Sněmovně většinu. Aniž bychom chtěli vybízet k nákupu poslanců, je vysoce pravděpodobně, že motivace mnoha členů Okamurova klubu přejít k Babišovi, bude vysoká.

Znamenalo by to, že menšinová vláda ČSSD-ANO by v principu potřebovala vyjednat podporu pro dvě hlasování: o důvěře a o rozpočtu 2014. Ke všem ostatním bodům by mohla ve Sněmovně hledat podporu průřezově. A případně počkat, až se stane většinou.

V neposlední řadě je nutné připomenout, že program hnutí ANO se zatím jeví mimořádně pragmaticky. Kromě podpory od Úsvitu nelze tudíž vyloučit, že se ČSSD a ANO shodnou v mnoha tématech také s KSČM. Podle Dvořákové by proto strategie menšinové vlády mohla být úspěšná.

V této souvislosti připomíná, že český ústavní systém vysloveně potřebuje rozumný zákon o referendu, avšak nikoli nesmyslnou podobu, kterou prosazuje Úsvit. Na podobě zákona by se ale Úsvit nepochybně s vládními stranami dohodl. Rozpočet Rusnokovy vlády či nějaká revize církevních restitucí by pak mohla projít s podporou komunistů.

„Je tu také možnost se opřít o podporu komunistů, byť se Babiš deklaruje spíše pravicově. Podpora ze strany KSČM ve sněmovně, by navíc odblokovala onen problém, kdy tu není možné střídat vlády levého a pravého středu. Komunisté jsou také v jistém slova smyslu mostem k Zemanovi,“ uvedla Dvořáková.

„Babišův pragmatismus může v průběhu volebního období vést ke spolupráci ČSSD a ANO s KSČM. Bude záležet hlavně na lidovcích, dají-li záminku k tomuto vývoji,“ doplňuje Dvořákovou Jelínek. To nejhorší, co se jim podle jeho slov může stát, je vstup do koalice, pak výstup a dojem jejich voličů, že jednak nevědí, co chtějí, jednak že jsou vlastně postradatelní.

Vláda sociálních demokratů s hnutím ANO by nakonec mohla být perspektivnější variantou také pro sociální demokracii. ČSSD je personálně i kompetenčně výrazně vybavenějším subjektem než ANO. Lze navíc odůvodněně předpokládat, že Babiš postupem času mnohé své plány pod tlakem exekutivní praxe přehodnotí.

Otázkou zůstává, zda se Babišovi podaří v klubu ANO udržet jednotu. „Do ANO mohou poslanci přicházet, mohou se ale z něj i trousit. Některému může vadit Babišova lustrace, jinému kurz doleva. Historie ANO i kauza dvou jeho poslanců, co už skončili, a třetí je obviněn, naznačuje, že se nemusí jednat o zcela stabilní pilíř koalice,“ varuje Jelínek.

Zároveň ale připomeňme slova politologa Jiřího Pehe, podle kterého bude chtít Babiš ve vládě uspět. „Pokud ANO nechce rychle skončit jako VV, musí prokázat, že když už ho volební výsledky odsoudily k vládnutí, bude to dělat dobře a bez všech těch teatrálních konfliktů i gest, kterými si veřejnost znepřátelily „tradiční“ politické strany. Musí se prostě ukázat jako spolehlivý partner, protože veřejnost je unavená nestabilitou,“ uvedl Pehe v rozhovoru pro Deník Referendum.

Možná se nakonec lidovci k vládní účasti přemluvit nechají, přesto můžeme říct, že by i bez nich mohla vzniknout vláda, která by navzdory menšinovému postavení obstát mohla.