Stalo se už téměř pravidlem, že po každých volbách, ať už dopadnou jakkoliv, se objevují více či méně vážné úvahy o změně volebního systému. Děje se tak především u voleb do Poslanecké sněmovny, po nichž většinou převládají úvahy o posílení většinových prvků, ačkoliv ani tendence opačné — tedy návrhy na  zajištění větší poměrnosti (reprezentativity) — nejsou v diskuzích výjimkou.

Po nedávných volbách do Evropského parlamentu jsou naopak hojně slyšet hlasy, žádající větší reprezentativitu a zpochybňující smysl uzavírací volební klauzule u těchto voleb. Strana zelených a Česká pirátská strana se hodlají domáhat jejího zrušení skrze ústavní žalobu. Současně s tím se objevily zprávy o tom, že senátorka Eliška Wagnerová připravila novelu zákona, jež by znamenala zrušení klauzule u komunálních voleb a voleb do Evropského parlamentu a její snížení na 3 % v případě voleb do krajských zastupitelstev. Nijak nepřekvapí, že představitelé velkých stran se vyjádřily jasně proti této změně, a zákon má tak minimální šanci na schválení.

Existence uzavírací volební klauzule je nesporně narušením principu rovnosti volebního práva, zaručeném čl. 18 Ústavy ČR. I proto byla již roku 1996 její existence napadena u Ústavního soudu Demokratickou unii (DEU), která tehdy získala téměř 170 tisíc hlasů a bez uzavírací klauzule by měla nárok na pět mandátů. Ústavní soud tehdy stížnost DEU zamítl. Zdůvodnění tohoto rozsudku však obsahuje i argumenty, které jsou využitelné pro případnou další žalobu v neprospěch současné podoby uzavírací klauzule. Jedná se především o rozlišení dvou hledisek rovnosti hlasů.

Rovnost hlasů

Zjednodušeně řečeno se dá říci, že jedním hlediskem je hledisko voliče, hlasujícího pro určitý politciký subjekt (stranu, hnutí či koalici) a druhým aspektem je hledisko politického subjektu. První hledisko vyžaduje „aby při sčítání všechny hlasy platily stejně, tj. měly stejnou početní váhu (kvantitativní rovnost) a stejnou závažnost, a aby sčítání umožnilo přesnou početní diferenciaci voličského sboru, tj. přesnou početní "identifikaci" podpory voličů jednotlivým kandidátním listinám.“ (Pl. ÚS 25/96). Toto hledisko je podle Ústavního soudu nepřekročitelné.

Jisté omezení jsou přípustná pouze v uplatňování druhého hlediska, kterým je de facto právo na přidělení mandátu. Přípustným důvodem pro toto omezení je tzv. princip integrace, kterým Ústavní soud rozumí schopnost Poslanecké sněmovny „vygenerovat“ vládnoucí většinu a vykonávat zákonodárnou činnost. Současná volební klauzule však omezuje rovnost volebního práva v obou těchto hlediscích. Politické subjekty, které nezískaly dostatečný počet hlasů, nemohou uplatnit nárok na přidělení mandátu (druhé hledisko) a hlasy pro tyto subjekty tak reálně nemají tutéž váhu jako hlasy pro jejich úspěšnější konkurenty.

Jedná se o možnost dát při volbě politické strany (tedy v případě voleb do Poslanecké sněmovny či zastupitelstva kraje) voličům možnost udělit druhou preferenci. Pokud politická strana či hnutí, kterému dá volič svůj hlas, neuspěje, bude jeho hlas využit ve prospěch této „náhradní“ strany.

Ve své nejjednodušší variantě by to mohlo vypadat tak, že na hlasovacím lístku každého politického subjektu by byla příslušná kolonka, do které by volič mohl napsat číslo strany, které chce svůj hlas převést v případě, že jím (nejvíce) preferovaný subjekt nepřekročí uzavírací klauzuli. Preferenční hlasy by se při převodu hlasu neudělovaly a počet nutných preferenčních hlasů v procentech, potřebných k posunu kandidáta na první místo, by se počítal pouze z počtu hlasů odevzdaných přímo dané politické straně bez hlasů převedených od jiných politických stran.

Při samotném sčítání hlasů by to znamenalo zohlednit u každého hlasovacícho lístku maximálně pět údajů namísto současných čtyř (maximální počet preferenčních hlasů v krajských a parlamentních volbách). Z toho je zjevné, že sčítání hlasů by netrvalo o mnoho déle, a přitom by byla výrazně posílena rovnost volebního práva. I nadále by platilo, že do zastupitelského sboru by se dostaly pouze ty subjekty, které překonají uzavírací klauzuli (ať už v současné výši či nižší) a zabrání se tak jeho přílišné roztříštěnosti. Voliči by se však nemuseli bát toho, že jejich hlas propadne a mohli by bez obav volit toho, koho opravdu chtějí. Případnou volbu „menšího zla“ by si mohli ponechat až pro volbu „náhradní strany“.

Je samozřejmě možné uvažovat i o variantách, v nichž by bylo možno hlas přenášet více než jednou či o takových, u nichž by se při přenosu hlasu neztrácela možnost udělovat preferenční hlasy. Technicky by to mohlo vypadat tak, že na hlasovacím lístku by nebyla jedna kolonka pro číslo „náhradní“ politické strany, ale například dvě a pokud by ani druhá preferovaná politická strana nepřekročila pětiprocentní klauzuli, hlas by se přenášel znovu. V případě udělování preferenčních hlasů by vedle kolonky na číslo strany mohla být až čtyři menší okénka, do kterých by volič mohl napsat čísla kandidátů „náhradní“ politické strany, kterým uděluje preferenční hlas. Takováto řešení by samozřejmě vedla k větší rovnosti hlasů, ale byla by technicky a především časově náročnější.

Zrušit — snížit — přenést hlasy

Bude-li se Ústavní soud držet argumentace ze svého rozsudku v roce 1996, pak by měl uzavírací klauzuli u voleb do Evropského parlamentu zrušit. Vzhledem k podobě těchto voleb a k mechanismu sestavování Evropské komise („vlády Evropské unie“) tu nelze argumentovat ani principem integrace, ani snazším sestavováním vlády. Navíc přirozený práh volitelnosti by se po jejím zrušení v České republice pohyboval okolo 3,5 %, tedy jen o trochu níže. Její zrušení by však jistě posílilo rovnost hlasovacího práva, jež je podle samotného Ústavního soudu nedotknutelná.

Zároveň je otázkou, jak moc funguje princip integrace na krajské a místní úrovni a diskuse o možném snížení uzavírací klauzule u těchto typů voleb je rovněž zcela na místě. Nicméně i při zachování klauzule je možné zajistit větší rovnost hlasovacího práva a to právě přenositelností potenciálně propadlých hlasů. Teoreticky je jejich váha sice stejná jako váha hlasů pro úspěšnější strany, ale cílem by měla být reálná rovnost, která bohužel naplněna není. Právo na zdraví přece také není naplněno jen tím, že stát lidem umožní, aby navštívili lékaře (respektive jim návštěvu lékaře nezakáže a zároveň umožní výkon lékařského povolání), ale tím, že zajistí dostupnost lékařské péče a takový systém financování, v rámci něhož bude lékařská péče dostupná reálně.

Návrh na přenositelnost hlasů by měl mít o něco větší šanci na přijetí i mezi (některými) etablovanými politickými stranami, budou-li uvažovat pragmaticky. Sociální demokracie by mohla doufat v přenos hlasů od levicových liberálů, hlasujících pro piráty či zelené; naopak pravicověji smýšlející voliči těchto stran by mohli své hlasy přenést k TOP 09. Nakonec by bylo samo o sobě velmi zajímavé vědět, kam by putovaly případné propadlé hlasy těchto dvou stran, ale třeba i DSSS a dalších stran.

Kromě větší rovnosti hlasovacího práva by přenositelnost hlasu přinesla i bohatý sociologicko-politologický materiál a to prakticky zdarma. Byl by to takový malý bonus této velké změny.