I prohrávat se musí umět

Autor reaguje na text Mikuláše Ferjenčíka. Připomíná, že zelení i piráti věděli již před volbami, že musí získat aspoň pět procent hlasů. A táže se: pokud jim uzavírací klauzule vadila, proč nebojovali za její zrušení mnohem dříve?

Dovolím si na tomto místě reagovat na text Mikuláše Ferjenčíka Stížnost na volby, s nadějí na úspěch. V první řadě bych chtěl říci, že neupírám pirátům právo napadnout výsledek. Sám za sebe dokonce musím říci, že pirátům bych mandát přál.

Oceňuji především korektní a slušné chování předsedy Ivana Bartoše během kampaně. Nepatřím ani k těm, kteří by lpěli na mandátu europoslance. Sám jsem byl celý život zvyklý pracovat jinde než v politice a nevadilo by mi, kdyby tomu tak bylo i nadále. Volby ale skončily tak, že piráti (byť jen těsně) neprošli a zelení zůstali poměrně daleko před branami Evropského parlamentu.

Případné vyhovění stížnosti oběma menším stranám by mě teoreticky mohlo i připravit mandát, což je ale krajně nepravděpodobné. Na složení nové české delegace v Evropském parlamentu by soudní rozhodnutí nemělo mít žádný vliv.

Navíc jakékoliv zpětné přerozdělování mandátů by bylo již teď, natož až po zahájení první schůze nebo ustavení výborů, nepřípustným zasahováním do právní jistoty a volebních práv. Ústavní soud by musel rozhodnout do 10. července, což je prakticky nemožné.

Ošidný německý precedens
Nejprve bych se chtěl zastavit nad německým precedentem, resp. nálezem německého ústavního soudu, který prohlásil pětiprocentní a posléze i tříprocentní uzavírací klauzuli při volbách do EP za neústavní. Odvolávat se právě na Německo je v českém případě velmi ošidné. Roztříštěnost politických sil vlivem zrušení klauzule a vysokého počtu německých euromandátů zákonitě musela silně vzrůst.

Není tedy pravdou, že zrušení klauzule nevede k větší roztříštěnosti parlamentu. Piráti se sice mohou radovat, že ztracené mandáty ve Švédsku jim díky zrušení pětiprocentní hranice alespoň zčásti nahradil jeden německý. Je dobré mít na paměti, že opatření německého ústavního soudu umožnilo také zisk jednoho mandátu pro neonacistickou NPD, což se samozřejmě ve stížnosti nikde neuvádí.

Uzavírací klauzule má svůj význam, chrání mj. i před vstupem extrémních subjektů, jakými neonacisté beze vší pochybnosti jsou. Vzhledem k nižšímu počtu českých míst v Evropském parlamentu by bylo pro okrajová extremistická uskupení samozřejmě obtížnější dosáhnout na mandát, než v Německu. Nicméně zde se dostáváme zase tam, kde jsme byli. Nemůžeme se konzistentně odvolávat na německý případ už proto, že musíme přihlédnout i k českým specifikům.

Když si odmyslíme Německo, tak zjistíme, že pětiprocentní klauzule se uplatňuje v zemích s nižším počtem mandátů a vyšším prahem (Litva, Lotyšsko, Chorvatsko, Slovensko) a naopak vyšším počtem zástupců a nižším prahem (Francie, Polsko, Rumunsko) než má Česko. Volební práh tedy nemusí být rozhodujícím kritériem pro zisk mandátu. Pětiprocentní klauzule má čistě psychologický význam: Nutí voliče chovat se tak, aby hlasovali pro kandidáty a strany, které dokážou oslovit dostatečně významný počet voličů, a bylo možné brát je vážně.

Proč nebojovali proti pětiprocentní klauzuli mnohem dříve?
Ve volbách je to podobné jako ve sportu: Nejedete na olympiádu, pokud nesplníte kvalifikační limit. Stejně tak nezasednete v Poslanecké sněmovně, EP či dalších zastupitelských orgánech, pokud nepřekročíte hranici pěti procent. Od malička nemám rád, když lidé regulérně prohrají a pak chtějí zpětně měnit pravidla.

Obě strany moc dobře věděly, že musí získat aspoň pět procent. Pokud jim uzavírací klauzule vadila, proč nebojovali za její zrušení už mnohem dříve? Ani jedna strana nevznikla až těsně před letošními evropskými volbami.

Všichni zvolení europoslanci už obdrželi osvědčení od státní volební komise. Požadované předběžné opatření, ve kterém zelení a piráti požadují jejich nevydání, je tedy zcela neopodstatněné. Být na jejich místě, tak se raději zamyslím nad tím, proč nedokázali oslovit tolik voličů, aby na těch pět procent dosáhli?

Možná, že kdyby byly obě strany schopné dohodnout se před volbami na společné kandidátce, mohly by klidně oba mandáty získat. Nyní už je pozdě vytvářet povolební „stížnostní koalici“ a nedůstojným způsobem se dožadovat křesel v europarlamentu. Prohrávat se musí umět, ale jak zelení, tak piráti nyní předvádějí pravý opak.

Na závěr bych chtěl dodat, že neúspěch může dát každé straně příležitost pro sebereflexi a zamyšlení nad tím, co je třeba zlepšit, aby si získala větší podporu u voličů. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. I naše strana KDU-ČSL si po neúspěchu v roce 2010 prošla těžkým obdobím. Z celé krize ale nakonec vyšla vnitřně posílená. Není snad třeba připomínat, že podobná sebereflexe nad dosavadními neúspěchy může prospět i zeleným či pirátům.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Profant - Praha 7

K polemice je dobré umět číst Pátek, 13.Června 2014, 22:21:11

Texty M. Ferjenčíka nejsou vždycky vzor vší srozumitelnosti, přesto v tomto případě muselo dát TZ dost prace přehlédnout docela důležité motivy článku, se kterým polemizuje:
a) Piráti se proti pětiprocentní klauzuli vyhraňují programově a dlouhodobě; to si TZ mohl prověřit v jejich programových dokumentech.
b) Výsledek voleb jim umožnil podat stížnost, bez něj pro to neměli legitimaci.
c) Majoritotvorný efekt klauzule--jehož účelnost Piráti zpochybňují i v případě národních voleb--nemá valný smysl v rámci mezinárodních voleb. Jednak zprostředkovaně nefunguje, spíše přispívá ke zvýraznění rozdílnosti jednotlivých národních politických spekter, jednak má v současné době v EP nutně reprezentaci přednost před efektivnosti. V opačném případě by obrana proti tříštění spektra musela jít napříč zeměmi ( např. jako při pořádání evropského referenda).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.