Je zvláštní ironií osudu, že v dějinách Československé strany lidové sehrály při výběru předsedů, kteří zásadním způsobem pozitivně ovlivnili její politiku a směřování v polistopadovém období, klíčovou roli stranické sjezdy, které se konaly coby mimořádné. Byly vlastně reakcí na krizovou situaci, kdy strana postrádala jednoznačný a nosný směr. Ačkoli se zdálo, že předchozí řádné sjezdy směr určily a klíčovou postavu do čela vygenerovaly, opak byl pravdou.

Taková situace nastala poprvé v roce 1990, kdy jarní pražský sjezd potvrdil na postu předsedy ČSL Josefa Bartončíka, strůjce předlistopadového Obrodného proudu ve straně, který v revolučních dnech nahradil v čele prokomunistické vedení. Po odhalení jeho spolupráce s StB byl však v září svolán mimořádný sjezd do Žďáru nad Sázavou, který zvolil do čela Josefa Luxe, klíčovou osobnost lidovecké politiky 90. let.

Podobná situace následovala o 20 let později: vsetínský sjezd KDU-ČSL v květnu 2009 měl definitivně ukončit letitý rozkol dvou křídel ve straně. Po zvolení Cyrila Svobody předsedou a následném odchodu Miroslava Kalouska a jeho spojenců ze strany se zdálo, že lidovecké vedení má čistý stůl.

Následovalo však volební kataklyzma o rok později a mimořádný sjezd (ne náhodou) opět ve Žďáru nad Sázavou měl v listopadu 2010 lidovou stranu vyvést z nejhlubší krize v historii. Teprve zvolení Pavla Bělobrádka a jeho následné úspěšné tažení zpět do Poslanecké sněmovny i do vlády přineslo kýžené ovoce.

Podobná situace, avšak z úplně jiných důvodů, nastává i tentokrát. Po letitém Bělobrádkovu vedení strany a postupném poklesu preferencí KDU-ČSL až na spodní pětiprocentní hranici měl být novým zásadním impulsem loňský březnový sjezd v Brně. Ten zvolil novým předsedou poslance Marka Výborného a zásadně personálně obměnil předsednictvo strany.

Nový impuls v podobě růstu preferencí ve volebních průzkumech však ani v dalších měsících nepřicházel. Na konci září pak rodinu Marka Výborného postihla tragédie v podobě náhlého úmrtí jeho manželky. Jeho listopadové rozhodnutí dát přednost rodině a dětem před řízením strany bylo kvitováno jako vysoký morální postoj. Málokoho z lidovců však situace těší z hlediska východisek, jak z ní ven.

Volba „okoukaných“

Zatímco před loňským sjezdem se dal výsledek volby předsedy KDU-ČSL jen těžko předvídat dopředu, letos se leccos odhadovat dá. Minimálně to, že delegáti sjezdu budou plus mínus ti samí jako loni (mandát delegáta sjezdu je dvouletý) a proto se dají očekávat podobné preference jako v předchozím případě.

Ovšem s jedním zásadním rozdílem: do volby nejen, že nejde Marek Výborný, ale hlavně se volby pravděpodobně nezúčastní nikdo, kdo by mu byl typově zásadně podobný. Marek Výborný dokázal v sobě totiž spojit tři důležité charakteristiky, které loni vedly k úspěchu: byl na scéně nový a „neokoukaný“, přitom však byl již poslancem (od roku 2017), nebyl spojen žádným způsobem s předchozím vládním angažmá a zároveň mu nechybělo osobní charisma a schopnosti lídra.

Takovouto charakteristiku nejenže dnes nikdo další nesplňuje, ale hlavně nikdo další takový již reálně ve straně ani není. Jen kdybychom zůstali u kritéria, že by předseda strany měl být poslancem, nemáme moc z čeho vybírat, jelikož poslanců je pouze deset a nováčci z minulých voleb mezi nimi pouze tři (z toho kromě Výborného ovšem jeden již není ve straně a druhý je bývalým hejtmanem a senátorem…).

Do volby se tak opět přihlásili neúspěšní kandidáti z loňské volby: bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka a bývalý místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek. Ti právě v těchto funkcích působili v minulém volebním období a jsou tak s někdejším vládním angažmá blízce spjati, byť každý v jiné pozici, což již tehdy posilovalo jejich vnitrostranickou rivalitu.

Výsledek loňské volby tak trochu připomínal naplnění starého lidového přísloví: „Když se dva perou, třetí se směje.“ Letos je však všechno jinak.

Jako třetí do volby letos vstupuje europoslanec Tomáš Zdechovský, jenž je symbolicky posílen ziskem více než 24 tisíc preferenčních hlasů v loňských eurovolbách. Zdechovský se však nemůže zcela srovnávat s loňskou pozicí Výborného. Nejen, že není poslanec české Sněmovny, kde se reálně dělá nejvyšší domácí stranická politika, ale hlavně není žádným nováčkem. Je naopak tváří dlouhodobě známou a nutno říct, že dosti kontroverzní, pro některé pozitivně, pro některé ovšem i negativně.

↗

Namísto Marka Výborného v trojici kandidátů nyní figuruje Tomáš Zdechovský, kontroverzní europoslanec. Foto Jan Kašpárek, DR

Tomáš Zdechovský je nepochybně mistrem politického marketingu a schopnosti se zviditelnit, je neobyčejně pracovitý a jeho velkou devizou je cestování po celé zemi a kontaktní práce s lidmi. Jeho kritici mu vyčítají přílišné solitérství a snahu zviditelňovat se na zaujímání rezolutních stanovisek na řadu kontroverzních témat. Ať už si o něm myslíme cokoliv, je zřejmé, že kompromisním kandidátem nového impulsu jako loni Marek Výborný být dost dobře nemůže.

V důsledcích tak bude výsledek volby předsedy KDU-ČSL záležet na jedné zásadní proměnné: jak budou hlasovat ti delegáti sjezdu, kteří loni dali již v prvním kole hlas Markovi Výbornému…

Větší důraz na obsah

O co méně ovšem lze očekávat nástup nového charismatického lídra bez zátěže předchozího vrcholného politického angažmá, o to více se bude klást důraz na obsah sdělení jednotlivých kandidátů a jejich postoje v klíčových politických otázkách, před kterými strana stojí. Jednou z nejdůležitějších je: jak zvrátit neblahý trend stranických preferencí a zásadně přispět k tomu, aby měli lidovci opět důležitou pozici i po příštích sněmovních volbách.

Zásadní východiska jsou nyní dvě: zaprvé, pozitivně na sebe upozornit zvednutím nového a zatím neobsazeného tématu, na které voliči uslyší a budou jím osloveni. A zadruhé, začít jednat o volební koalici s ostatními stranami pravého středu, která by umožnila všem zúčastněným aktérům nejen přežít ve Sněmovně, ale hlavně vytvořit politickou sílu schopnou alespoň základně konkurovat Babišovu hnutí ANO.

Může se tedy stát, že delegáti sjezdu budou očekávat zásadní stanovisko ke směřování strany v tomto duchu a dle vyřčeného se budou při volbě řídit. Jsou v tomto duchu mezi kandidáty nějaké rozdíly?

Stávající předsednictvo v čele s Markem Výborným vykazuje na jedné straně snahu oslovit veřejnost novými tématy a programovými akcenty. Lidovci tak spustili na podzim petici požadující ústavní ochranu půdy a vody, znamenající snahu obsadit i důležitá „zelená“ témata, ovšem s konzervativním důrazem na ochranu nejhodnotnějšího přírodního bohatství.

Stále hlasitěji zaznívá z jejich řad podpora inovacím skrze využití nových technologií a důraz na digitalizaci ve státní správě. Důležitým profilujícím zahraničněpolitickým tématem je např. obhajoba pronásledovaných křesťanů.

Široká veřejnost však zjevně žije daleko přízemnějšími každodenními problémy a osloví je jen politici, kteří tyto problémy řeší, zejména na komunální úrovni. Nový předseda se tak bude muset spíše opřít o klíčovou podporu výrazných lidoveckých osobností z regionů a jejich důvěryhodnost z komunální politiky než o dalekosáhlé vize, které sami členové KDU-ČSL stejně namnoze považují toliko za vzdušné, leč prázdné tlachání…

Klíčovým tématem však bude, jak se postavit k té největší výzvě dnešní politiky, tj. jak čelit populismu a zjednodušeným rychlým zárukám prospěchu bez fundovaných, leč složitých a dlouhodobých koncepčních řešení.

Spor o koalici

Jednou z cest, jak k tomuto dojít, je nepochybně spojování tradičních stran do širších koalic v zájmu větší koncentrace hlasů, tedy i jistoty většího počtu mandátů, a tak početnímu dorovnávání náskoku populistů a potenciálních dalších politických novotvarů.

Výzvy ke středopravému spojování tradičních politických stran, minimálně ODS, KDU-ČSL a TOP 09, již zaznívají déle a současné vedení KDU-ČSL debatě na toto téma bylo nakloněno. Jeho součástí je z pozice místopředsedy strany i kandidát na předsedu Jan Bartošek, jenž se podporou takového spojení dlouhodobě netají.

Koneckonců, otevřené veřejné konflikty měl s Andrejem Babišem již v minulém volebním období (např. v roce 2015 ohledně novely loterijního zákona). Tomáš Zdechovský jako europoslanec sice zůstává mimo toto setkávání, několikrát se však vyjádřil, že tento trend podporuje.

Naopak v případě Mariana Jurečky se dá očekávat větší míra zdrženlivosti v otázce koaličního spojování na pravém středu. Jednak je skrze své ministerské angažmá symbolicky významně spojen s koaličním spojením KDU-ČSL s ČSSD a ANO v Sobotkově vládě (což mu na loňském sjezdu nepřímo vyčetl právě Marek Výborný, což Jurečka těžce nesl a odmítl poté kandidovat na post místopředsedy), ale také byl velkým příznivcem volební koalice se STAN v roce 2017, která se nakonec před volbami rozpadla.

Jurečka při vyhlášení své kandidatury deklaroval, že koaliční spolupráce KDU-ČSL s dalšími subjekty má smysl pouze tehdy, kdy dojde ke změně volebního zákona a odstranění reliktu opoziční smlouvy v podobě aditivní vstupní klauzule pro koalice. Pravděpodobnost prosazení takové novely je však velmi nízká.

Tím tedy nepřímo naznačil, že příznivcem koaličního spojování není a v podstatě úplně odmítl koalici s ODS, neb s ohledem na její preference problém s aditivní klauzulí v podstatě úplně odpadá. Může se tedy stát, že právě kolem tohoto tématu se povede zásadní obsahový a koncepční střet mezi kandidáty na předsedu na nadcházejícím mimořádném sjezdu v Praze 25. ledna.

Josef Lux inspiruje, ale v čem?

Od všech kandidátů nepochybně uslyšíme, že by se rádi inspirovali úspěšným příkladem legendárního předsedy Josefa Luxe a dovedli KDU-ČSL opět k devítiprocentní volební podpoře, jak se to Luxovi podařilo v roce 1998. Nutno konstatovat, že hodnotové i programové pilíře jeho politiky stále zůstávají stejné. Boj proti pragmatismu a účelovosti ve vrcholné politice, ekonomickému redukcionismu a mravní bezpáteřnosti vedl Josef Lux dlouho symbolickou mobilizací, avšak dobře věděl, že politik je hodnocen vždy podle dosažených výsledků.

Proto když se mu navzdory odchodu z Klausovy vlády, zapojení do projektu vlády Josefa Tošovského, předčasným volbám a zmíněnému volebnímu úspěchu jeho strany nepodařilo zabránit mocenskému kartelu Václava Klause a Miloše Zemana v podobě tzv. opoziční smlouvy, volil i cestu koaliční spolupráce KDU-ČSL se menšími stranami pravého středu v rámci projektu Čtyřkoalice. Jejího dalšího dějství a postupného zániku mu už osud nedopřál se dožít.

Přesto je však nasnadě klíčová otázka: bylo to tehdy správně nebo měl postupovat jinak? A v čem si dnes z Luxe vzít největší příklad: v jeho zásadovém postoji a schopnosti oslovit voliče principiálností vlastní pozice nebo právě spíše prozíravým postupem, ochotným upozadit sebe sama a vytvořit širší projekt v zájmu výraznějšího volebního úspěchu?

Na tuto klíčovou otázku si budou muset delegáti nadcházejícího sjezdu KDU-ČSL odpovědět v duchu. Kandidáti na předsedu jí ale jasně a jednoznačně budou muset zodpovědět nahlas.