Druhá nejstarší česká politická strana KDU-ČSL oslavila sto let své existence a na sjezdu v Brně zvolila nové, výrazně omlazené vedení. Novým předsedou, v pořadí již patnáctým ve stoletých dějinách lidové strany, se stal východočeský poslanec Marek Výborný, syn někdejšího ministra obrany Miloslava Výborného, původní profesí učitel a ředitel pardubického gymnázia.

Marek Výborný v souboji s dosavadními místopředsedy strany Marianem Jurečkou a Janem Bartoškem výrazně akcentoval tradiční konzervativní programová témata křesťanských demokratů.

Mezi ně patří podpora rodiny a mezigenerační solidarity, ochrana života od početí po přirozenou smrt, rozvoj regionů a aktivní pomoc občanům s konkrétními problémy, důraz na vzdělání, ekonomika založená na malých a středních podnicích, zakotvení v západních euroatlantických strukturách, ochrana ústavnosti a lepší vymahatelnost práva, boj proti zadlužení a předcházení důsledkům exekucí.

V tom se od svých protikandidátů nijak výrazně programově nelišil. Delegáty sjezdu ale zjevně oslovil především jako nová tvář v čele strany, schopná přinést nový svěží vítr do stranických plachet.

↗

Marek Výborný se chce držet konzervativních zásad a nesklouzávat přitom k populismu a nacionalismu. Foto web KDU-ČSL

Nebát se být konzervativní

Marek Výborný se pojmu konzervativní nijak neštítí. Naopak, vyzývá své spolustraníky, aby se nebáli být konzervativní a důsledně trvat na svých hodnotách, které je však třeba nově interpretovat tváří v tvář novým výzvám, před kterými společnost stojí. Představuje tak protagonistu politiky, kterou bychom mohli pracovně označit jako inteligentní konzervatismus.

Tento postoj spočívá ve schopnosti držet se jasných konzervativních ideových a programových zásad bez nutnosti sklouzávat k reakčním radikálně obranným pozicím před projevy liberálně-sekulární společnosti, k populismu, nacionalismu, autoritarismu a demagogii. Naopak, být konzervativní zde znamená nebát se hájit tradiční principy a postoje racionálně a v dialogu s nositeli odlišných, zejména pak liberálně-postmaterialistických idejí.

Takto zformovaný konzervativní postoj nejen že je uměřený a společensko-politicky tmelí scénu silně polarizovanou na stoupence „uzavřenosti“ a „otevřenosti“, ale je také zaměřen na praktická řešení, osvědčená a v očích občanů věrohodná. Koneckonců, lidovci mají tradičně největší podíl komunálních politiků, starostů, místostarostů a zastupitelů měst a obcí, kteří konkrétní problémy svých spoluobčanů každodenně řeší. Není tomu jinak ani po loňských komunálních volbách.

Nový předseda KDU-ČSL deklaruje ambici oslovit všechny voliče, kterým je podobný přístup blízký. Onen inteligentně konzervativní pohled na výzvy současného světa hodlá vetknout mezi dvě nosné tradice své strany. Těmi je jednak křesťanská demokracie, opřená o tradiční „identitární“ elektorát KDU-ČSL, zejména věřící křesťany v religióznějších oblastech země, jednak příslovečná „lidovost“, opřená o masové komunální a členské zázemí strany.

Takto definovanou politickou opci potom ztotožňuje například s ideovým a programovým vymezením někdejšího prezidentského kandidáta, dnes předsedu senátního zahraničně-bezpečnostního výboru Pavla Fischera, jenž v loňských volbách obdržel přes deset procent a více než půl milionu hlasů voličů. Nový předseda lidovců Marek Výborný spatřuje v tomto výsledku volební potenciál nejen pro svou stranu, ale pro program inteligentního konzervatismu jako takového.

Přesycenost konzervativního trhu

Preference lidovců se však navzdory těmto proklamacím a budoucím očekáváním pohybují dlouhodobě pouze okolo pěti procent. Na vině je jistě poněkud dlouhá absence nového impulsu v politice strany, spojená s nástupem nových tváří do čela a schopností zaujmout novým akcentem.

Dosavadní vedení strany v čele s Pavlem Bělobrádkem bylo ve funkcích fakticky od nástupu nové generace lidoveckých politiků do čela strany na sjezdu ve Žďáru nad Sázavou v roce 2010 a většinově sestávalo z předních osobností strany (všichni jsou či byli poslanci), kteří v něm usedli po zlínském sjezdu KDU-ČSL v roce 2015.

V novém vedení z této sestavy zůstal pouze jeden místopředseda, jihočeský poslanec a současný předseda poslaneckého klubu Jan Bartošek. Ostatní buď již nekandidovali, či nebyli do vedení zvoleni. Personální změnu ve vedení KDU-ČSL tedy sjezd v Brně provedl razantní. Otázkou však zůstává, zda se podaří uprázdněný prostor naplnit i adekvátním obsahem.

Témata a programové cíle jsou, jak jsme již výše uvedli, nasnadě. KDU-ČSL by si ráda osvojila pozici exkluzivního strážce těchto hodnot v české politice, který se je zároveň snaží prosadit v kompromisu s partnery, pro které budou lidovci nepostradatelným koaličním spojencem.

Kamenem úrazu však je, že program inteligentního konzervatismu nezastávají pouze lidovci. Přeplněnost opozičních řad a přítomnost četných konzervativních politiků i v  ostatních středopravých stranách signalizuje, že lidovci se nejprve budou muset vyrovnat s konkurencí.

To je zároveň poměrně nepoznaná situace, neboť KDU-ČSL se v minulosti vždy nejvíce dařilo tehdy, kdy konzervativní důrazy na tradiční formy společenských vztahů a s nimi spojenou morální odpovědnost zůstávaly ve zbytku politického spektra oslyšeny (zejména pak v období transformačního „útěku před právníky“, kdy byl předsedou KDU-ČSL charismatický Josef Lux). V současné době se však političtí konkurenti lidovců v pravém středu snaží profilovat poněkud odlišně.

Sjezdové projevy partnerů jako kompas

Na sjezdu KDU-ČSL vystoupili dva místopředsedové dvou dalších středopravých parlamentních stran: předseda ODS Petr Fiala a předseda TOP 09 Jiří Pospíšil. Pospíšil vyzval lidovce k jednotě „proevropských sil“ pravého středu a zalitoval, že členské strany Evropské lidové strany (tedy KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) nepostavily do letošních evropských voleb společnou kandidátku.

Zapomněl však upřesnit, co v éře debat o možném „czexitu“ pojem „proevropský“ znamená a proč bychom měli například ODS, která ve frakci EPP nezasedá, považovat za nositele „protievropských“ postojů, když její představitelé jasně deklarují požadavek jednoznačného setrvání v EU.

Spojování členských stran EPP na jedné kandidátce navíc nemá logiku v situaci, kdy se pro část z nich stávají přirozenými partnery zástupci ostatní frakcí v Evropském parlamentu. Tak TOP 09 a STAN sestavili koalici se Stranou zelených a Jiří Pospíšil se přiznal k inspiraci ze sousedního Polska, kde se dvě členské strany EPP spojily na „proevropské“ kandidátce nejen se zelenými, ale i se zástupci postkomunistické levice a liberály. Není divu, že podobné spojenectví stoupenci inteligentního konzervatismu jednoznačně odmítají a KDU-ČSL se k němu nepřipojila.

Předseda ODS Petr Fiala naopak označil KDU-ČSL za přirozeného spojence své strany s ohledem na společně sdílené konzervativní hodnoty. I dva kandidáti na předsedu a nyní předseda a místopředseda KDU-ČSL Marek Výborný a Jan Bartošek mluvili v podobném duchu již před sjezdem a zmiňovali ODS na prvním místě jako přirozeného partnera své strany.

Při poslechu výstupů z ideové konference ODS před dvěma týdny se pak tomuto postřehu nelze moc divit. Podobné postoje se linuly zmíněnými projevy. Někdejší neoliberální dogmatismus a ekonomistní zdůvodňování programových cílů jako by se u zástupců ODS rozplynul do nenávratna.

Jako by političtí pohrobci Václava Klause staršího v čele ODS dospěli jednou provždy k závěru, že obhajoba malého a středního podnikání a rovných podmínek na trhu nespočívá v demisi státu a daňových prázdninách pro „úspěšné“, rozuměj velké a bohaté (ti nám tu nyní vládnou, avšak s jinými hodnotovými zřeteli…).

Jako by jim docházelo, že praktická politika, řešící složité problémy dneška nerovná se bezuzdný amorální pragmatismus, kde vítězí pouze ostré lokty. Jako by jim docházelo, že propojení ekonomických priorit s rozumně pojatou ochranou životního prostředí je podmínkou přežití, tedy i budoucí lidské svobody těch, co přijdou po nás. A jako by se dnes debata o budoucnosti evropské integrace scvrkla pouze na otázku setrvání či nesetrvání v EU při vědomí, že reformu potřebuje Unie tak jako tak.

Pokud by toto všechno platilo, je skutečně nesmyslné, aby si nositelé inteligentního konzervatismu v řadách ODS a KDU-ČSL konkurovali, a zejména pro druhou jmenovanou stranu by byla otázka vytváření aliančních vazeb první zárukou jejího politického přežití. Je tomu však skutečně tak?

Cesta tradiční strany je cesta věrohodnosti

Jsou zde však dvě velká ale. Za prvé, v případě ODS její reálné voličské preference i volební výsledky zjevně nesedí s oním deklarovaným potenciálem Pavla Fischera v prezidentských volbách. ODS dobře ví, že k tomu, aby byla znovu nejsilnější vládní stranou a obsazovala post premiéra, se nemůže výrazně ideově zapouzdřovat a musí se znovu vracet k modelu catch-all party pravého středu.

Za tím účelem musí do svých řad a na kandidátky zvát i ty politiky, kteří takto jasně vyprofilovaný postoj nezastávají. Není proto záruka, že ODS představuje spolehlivou a ve všech směrech osvědčenou inteligentně konzervativní alternativu liberalismu, socialismu i populismu.

A za druhé, věrohodnost deklarovaných cílů spočívá v souladu slov a činů. KDU-ČSL prapor konzervativní politiky zastávala vždy i s vědomím, že ji to bude voličsky limitovat nebo že nikdy nebude mít nejsilnější volební výsledky. Dílčí ústupky z těchto postulátů byly toliko dílem koaličních kompromisů. Cílem v rámci voličské expanze je však hledat co nejširší témata a co nejrozsáhlejší politickou shodu, ale především nosný program odlišující vlastní stranu od ostatních a schopný být zajímavým pro takto jasně vyprofilované voliče.

KDU-ČSL se tak liší od ODS nejen tím, že o konzervativních hodnotách hovoří daleko důrazněji, ale především je schopna je v příslušné politické síle prosazovat, aniž by trpěla vnitřními neshodami a tenzemi. Věrohodnost v tomto případě znamená jednotu a ochotu stát si pevně za svým.

Lidovci tuto vůli na víkendovém sjezdu v Brně prokázali. Deset procent „inteligentních konzervativců“ v nich tak nachází ideálního zastánce, a pokud lidovci neudělají zásadní chyby, tyto hlasy mohou být jejich. I bez nutnosti vstupovat do koalice. S kýmkoliv.