Lidovci si příští rok v březnu zvolí nového předsedu. Že bude opravdu nový, je už jasné. Pavel Bělobrádek — stejně jako posledně — váhal, zda znovu kandidovat. Trápí jej vzdálenost ženy a dětí, bojuje s nemocí. Definitivní rozhodnutí za něj učinily senátní volby. Neuspěl ve svém domově na Náchodsku (ve druhém kole byl senátorem zvolen Martin Červíček z ODS). Lidovecký výsledek celkově zůstal za očekáváním, přitom senátní volby straně v minulosti většinou šly.

Na tomto místě se musím kát. Patřil jsem k těm, kteří byli zvolením Bělobrádka předsedou na sjezdu 2010 ve Žďáru nad Sázavou vystrašeni. Diskutovalo se o jeho mládežnických výstřelcích, jež by šlo interpretovat jako inklinování k nacionalistické, ba nahnědlé politice. Šířil kolem sebe drsné metafory těžící z jeho práce na jatkách. Zdálo se, že vyrostl opět jeden ranař.

Spletl jsem se. Jestli něco Bělobrádek není, tak ranař. Ukázal se být citlivým člověkem s pevným demokratickým smýšlením. Troufám si tvrdit, že ve srovnání s předchůdci se nejvíc přiblížil Josefu Luxovi, jehož rozvážný a empatický styl po roce 1989 etabloval KDU-ČSL v nejvyšších patrech politiky.

Nepřekvapí pak, že právě Bělobrádek vrátil v roce 2013 lidovce zpátky do Sněmovny a učinil z nich loajálního koaličního partnera. Traduje se, že ač nebyli blízkými osobními přáteli, tak těsnou a korektní spoluprací položili Bělobrádek se sociálnědemokratickým premiérem Sobotkou základ úspěšnému čtyřletému koaličnímu vládnutí. Žádná z jejich stran na něm nevydělala, přesto se mohou za touto etapou ohlédnout se ctí.