Květnový průzkum agentury Kantar TNS pro Českou televizi, zveřejněný v neděli 10. června, ukázal pozoruhodný trend. V podstatě poprvé od loňských říjnových voleb do Poslanecké sněmovny odhalil sestup preferencí stran, které se aktivně podílejí na formování budoucí vládní koalice, ať už jako přímí aktéři (ANO a ČSSD), přizvaní podporovatelé (KSČM) či aktivní prosazovatelé vládních návrhů, kteří jsou formálně v opozici (SPD).

Naopak opoziční strany zaznamenaly v preferencích vzestup, ovšem s jednou jedinou výjimkou. KDU-ČSL by se se čtyřmi procenty preferencí aktuálně do Poslanecké sněmovny nedostala. Výstup jednoho průzkumu nelze přeceňovat. Ve hře je jak absence delšího meziměsíčního srovnání, odhalující nesporný trend, tak i statistická chyba, která se navíc u nejmenších stran pohybuje v rozmezí kolem tří procent. Přesto by měl být průzkum pro lidovce varováním. Pomáhá totiž lépe odhalit slabosti donedávna nejmenší vládní strany.

Bolestné vyrovnávání s vládním angažmá

Zlé jazyky tvrdí, že potenciální pivotální pozice KDU-ČSL v českém stranickém systému vytvořila u jejích představitelů mentální vzorec „sedět v každé vládě“, jinými slovy, že vnitřní fungování strany je do velké míry závislé na přístupu k vládním zdrojům. Tato teze je jednoznačně nepravdivá, poněvadž KDU-ČSL v minulosti opakovaně ve vládě zastoupena nebyla (v éře takzvané opoziční smlouvy, období Nečasovy vlády po roce 2010) a absence vládních pozic dokázala vždy lidovce naopak motivovat k vyšším výkonům.

Přesto však současná situace, kdy z vůle stran formujících novou vládu zůstávají lidovci v opozici, je poznamenána jedním dosti bolestivým rozporem, který stranu vnitřně ochromuje. Je jím na jedné straně potřeba zaujmout důslednou opoziční roli, která by měla stát na kritice vlády a předkládání vlastních alternativních návrhů, lidovci jsou však stále do velké míry konfrontováni s dědictvím uplynulých čtyř let, kdy byli součástí vládní koalice.

Kroky lidoveckých členů vlády jsou v atmosféře velkých očekávání od nové Babišovy vládní garnitury často používány jako příklad, jak by to „nemělo vypadat“, lhostejno, zda se jedná o kritiku oprávněnou, či nikoliv. Například nedávno Andrej Babiš v médiích obvinil bývalého lidoveckého ministra zemědělství Mariana Jurečku, že jím vedené ministerstvo v minulém volebním období neudělalo dostatečná opatření proti kůrovcové kalamitě.

Co je platno, že obvinění nebylo ničím doloženo a každý, kdo zná vnitřní fungování dotčeného sektoru, ví, že příslušná opatření nepodléhají rozhodnutí pouze jednoho resortu, ale intervenují do něj i rezorty další včetně těch, které v minulém volebním období ovládalo hnutí ANO (životní prostředí a doprava). Mediální moc premiéra i jeho schopnost nastolovat agendu způsobily, že první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka měl navzdory pádným argumentům prostor k vlastní obraně značně omezen.

Mnozí odpůrci Babišova hnutí jsou pak dodnes přesvědčeni, že za státní vyztužování Babišova byznysu je odpovědný především bývalý ministr zemědělství, přestože dotační politika Agrofertu je na veřejné zdroje významně napojena dlouhodobě a nejčastěji zmiňovaná podpora biopaliv byla poprvé schválena již roku 2010.

KDU-ČSL momentálně nemůže žádným způsobem ovlivnit vnitřní fungování jednotlivých ministerstev, jelikož na jejich působení již nemá vliv. Přesto však na ni budou ještě nějakou dobu vypadávat „kostlivci ze skříně“ bez ohledu na to, zda oprávněně, či nikoliv.

Tematické sebe(ne)nalézání

Pro profilaci opoziční strany je rovněž zásadní disponovat několika zásadním ideovými postuláty, kterými se měří vládní politika a které jsou nesouměřitelné s jinou stranou. Z nich jsou pak vyvozena konkrétní témata, kterým je věnována pozornost v praktické politice. Tradičními tématy KDU-ČSL jsou rodina, venkov a zemědělství a morální otázky spojené s křesťanským pohledem na člověka a na svět.

Právě s těmito tématy se snažila KDU-ČSL profilovat coby vládní strana v uplynulých čtyřech letech. Zásadní je ovšem jednak umět odpovědět na poptávku širší veřejnosti po řešení praktických otázek s těmito tématy spojených, a také umět tato řešení dostat do veřejného diskursu.

KDU-ČSL přichází s praktickými řešeními nejen podpory rodin, zejména pracujících rodičů malých dětí, ale taktéž s návrhy legislativních úprav, oslabující negativní dopady sociálně-patologických jevů. Dlouhodobá snaha lidovců systémově řešit důsledky vysokého zadlužení domácností i jednotlivců je vedena snahou předcházet nekalým tržním praktikám poskytovatelů úvěrů a půjček, s čímž souvisí legislativní ochrana příjemce.

Z tohoto soudku je i poslední lidovecký návrh na omezení reklam na levné půjčky, stejně jako legislativní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, nastavující pravidla pro výši poskytnuté částky i splátkový kalendář, na jejímž prosazení se KDU-ČSL významně podílela v minulém volebním období.

Velkým tématem je i otázka exekucí a jejich dopadů. KDU-ČSL se dlouhodobě snažila profilovat jako subjekt bojující o jasná pravidla pro exekuce i spravedlivé nastavění odměn exekutorům. Nekompromisní jsou lidovci tradičně v boji proti hazardu a jeho dopadům na sociální poměry v obcích. Místopředseda strany Jan Bartošek se této agendě navíc věnoval coby terapeut již před svým vstupem do politiky.

Přesto však tematická profilace KDU-ČSL v rámci vlastní (mediální) sebeprezentace zůstává oproti ostatním stranám dosti těžkopádná. Lidovcům se nedaří najít téma, v kterém by disponovali dostatečnou kompetencí a působili věrohodně, a zároveň by ho relevantní procento lidí pociťovalo jako svůj problém. Důležité je tak toto téma nalézt dříve, než pomalu nastupující vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM stačí učinit kroky, na které je připravena stávající pravicová opozice a bryskně na ně zareaguje.

Nerovnoměrnost územního zastoupení komunálních politiků

O lidovcích se taktéž často hovoří jako o straně se silným zakotvením na komunální úrovni, disponující největším množstvím zastupitelů měst a obcí a stovkami starostů a místostarostů. Tato skutečnost však platí v tradičních baštách KDU-ČSL, v moravských krajích a ve východních Čechách. Nejvíce obecních zastupitelů ze všech stran má KDU-ČSL taktéž v jižních Čechách. Ve zbytku republiky tomu tak není a v některých krajích se dá hovořit v podstatě o téměř úplně absenci lidoveckých komunálních politiků.

Kromě takzvaných Sudet, území obývaného až do roku 1945 Němci, patří do této kategorie i dvoumilionový Středočeský kraj. Právě ve středních Čechách není KDU-ČSl zastoupena v krajském zastupitelstvu již třetí volební období. Počty starostů a místostarostů se pohybují v řádu maximálně desítek v celém kraji a stejně tak počty řadových zastupitelů. Co do výše volební podpory tu lidovce předčí prakticky všechny ostatní zavedené strany.

Absence výrazných komunálních a regionálních politiků v těchto krajích způsobuje, že KDU-ČSL pak nemá dostatek osobností ani na kandidátky do Poslanecké sněmovny. Tam, kde stojí na kandidátce výrazný komunální politik, je šance volebního úspěchu nepoměrně větší. Roli hraje i konkurence ostatních stran. Pokud se lidovcům nepodaří najít výraznější osobnosti i v krajích, kde je strana tradičně voličsky slabá, není přílišná šance zaujmout i jiné voliče než jen skalní lidovecké sympatizanty.

Nutno dodat, že silné osobnosti známé z komunální politiky lze těžko vygenerovat tam, kde se preference strany pohybují hluboko pod pětiprocentní hranicí podpory. Nízká volební podpora je ale i obráceně výsledkem toho, pokud na kandidátce nemá kdo zaujmout.

Absence celostátního výrazného lídra

Poslední vážný handicap KDU-ČSL uplynulých měsíců je absence silné a výrazné osobnosti v čele strany, která by dokázala lidově řečeno „strhnout davy“. Stávající předseda Pavel Bělobrádek již svou misi v čele strany splnil. Podařilo se mu po roce 2010 stranu vnitřně konsolidovat, dodat jí důvěru v úspěch a zaujmout relevantní segment voličů. Následné vládní angažmá bylo pro upevnění Bělobrádkova image výrazného stranického lídra zásadní. Zároveň však stanovilo limity, za které stávající předseda KDU-ČSL již nemůže jít, ať už věcné, či fyzické.

Bělobrádkova kandidatura do Senátu v podzimních volbách na Náchodsku a několikrát veřejně vyřčený předpoklad, že se již nebude v příštím roce ucházet o post předsedy, otvírají otázku, kdo by ho měl v čele strany nahradit. Adeptů může být hned několik.

Zásadní ovšem je, za jakých podmínek bude nový lidovecký předseda zvolen. Zda se utkají fakticky dvě nebo tři křídla ve straně, jako v prvním desetiletí tohoto století, nebo půjde o konsensuální volbu favorita. V prvním případě by se mohlo jednat o značně bolestivý řez do vnitřních poměrů ve straně, znamenající nejednotu a vnitřní fragmentaci. Netřeba doplňovat, že pokud spolu soupeří dva kandidáti s pevně zformovanými tábory příznivců, sympatizanti vítěze jsou posléze spokojeni, zatímco sympatizanti poraženého nikoliv.

KDU-ČSL čeká sjezd za necelý rok. Již teď je jasné, že strana potřebuje nalézt jednoho jednotícího výrazného lídra, který by dokázal konsolidovat vnitřní poměry a taktéž opětovně zaujmout voliče i s přesahem mezi netradiční kruhy. Ovšem i lídra, který počítá se svým dlouholetým politickým angažmá a uzpůsobuje mu svou vizi.

Absence takového lídra fakticky stvrzuje všechny výše uvedené argumenty do jednoho celku: KDU-ČSL se stává neatraktivní i pro její potenciální voliče (s ohledem na hodnotový i ideový fundament), jelikož je nesrozumitelná a nemá přílišný tah na branku. Pokud se straně podaří nalézt silného lídra i relevantní témata, s kterými prorazí ve veřejné rozpravě, potom jí bude věnována pozornost a osloví širší spektrum voličů.

Opoziční role a ideová pozice ostatních aktérů jasně implikují, že úkolem KDU-ČSL by mělo být představovat rozumnou konzervativní alternativu vládní sestavě. K tomu je však zapotřebí vystupovat důrazně, nebát se otevírat vlastní témata a prezentovat se na veřejnosti. Zájmem celostátních lídrů by pak mělo být kromě práce ve svých (tradičních) regionech taktéž více působit v terénu (zejména ve střední a severozápadní části Čech) a získat tu zastoupení v komunální politice odpovídající slušné pozicí strany na celostátní úrovni.

Pokud se KDU-ČSL nepodaří tyto nedostatky aktivně a s optimismem odstraňovat, může se stát, že na ni v příštích sněmovních volbách opravdu žádné poslanecké křeslo nezbude.