Květnový průzkum agentury Kantar TNS pro Českou televizi, zveřejněný v neděli 10. června, ukázal pozoruhodný trend. V podstatě poprvé od loňských říjnových voleb do Poslanecké sněmovny odhalil sestup preferencí stran, které se aktivně podílejí na formování budoucí vládní koalice, ať už jako přímí aktéři (ANO a ČSSD), přizvaní podporovatelé (KSČM) či aktivní prosazovatelé vládních návrhů, kteří jsou formálně v opozici (SPD).

Naopak opoziční strany zaznamenaly v preferencích vzestup, ovšem s jednou jedinou výjimkou. KDU-ČSL by se se čtyřmi procenty preferencí aktuálně do Poslanecké sněmovny nedostala. Výstup jednoho průzkumu nelze přeceňovat. Ve hře je jak absence delšího meziměsíčního srovnání, odhalující nesporný trend, tak i statistická chyba, která se navíc u nejmenších stran pohybuje v rozmezí kolem tří procent. Přesto by měl být průzkum pro lidovce varováním. Pomáhá totiž lépe odhalit slabosti donedávna nejmenší vládní strany.

Bolestné vyrovnávání s vládním angažmá

Zlé jazyky tvrdí, že potenciální pivotální pozice KDU-ČSL v českém stranickém systému vytvořila u jejích představitelů mentální vzorec „sedět v každé vládě“, jinými slovy, že vnitřní fungování strany je do velké míry závislé na přístupu k vládním zdrojům. Tato teze je jednoznačně nepravdivá, poněvadž KDU-ČSL v minulosti opakovaně ve vládě zastoupena nebyla (v éře takzvané opoziční smlouvy, období Nečasovy vlády po roce 2010) a absence vládních pozic dokázala vždy lidovce naopak motivovat k vyšším výkonům.

Přesto však současná situace, kdy z vůle stran formujících novou vládu zůstávají lidovci v opozici, je poznamenána jedním dosti bolestivým rozporem, který stranu vnitřně ochromuje. Je jím na jedné straně potřeba zaujmout důslednou opoziční roli, která by měla stát na kritice vlády a předkládání vlastních alternativních návrhů, lidovci jsou však stále do velké míry konfrontováni s dědictvím uplynulých čtyř let, kdy byli součástí vládní koalice.

Kroky lidoveckých členů vlády jsou v atmosféře velkých očekávání od nové Babišovy vládní garnitury často používány jako příklad, jak by to „nemělo vypadat“, lhostejno, zda se jedná o kritiku oprávněnou, či nikoliv. Například nedávno Andrej Babiš v médiích obvinil bývalého lidoveckého ministra zemědělství Mariana Jurečku, že jím vedené ministerstvo v minulém volebním období neudělalo dostatečná opatření proti kůrovcové kalamitě.

Co je platno, že obvinění nebylo ničím doloženo a každý, kdo zná vnitřní fungování dotčeného sektoru, ví, že příslušná opatření nepodléhají rozhodnutí pouze jednoho resortu, ale intervenují do něj i rezorty další včetně těch, které v minulém volebním období ovládalo hnutí ANO (životní prostředí a doprava). Mediální moc premiéra i jeho schopnost nastolovat agendu způsobily, že první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka měl navzdory pádným argumentům prostor k vlastní obraně značně omezen.

Mnozí odpůrci Babišova hnutí jsou pak dodnes přesvědčeni, že za státní vyztužování Babišova byznysu je odpovědný především bývalý ministr zemědělství, přestože dotační politika Agrofertu je na veřejné zdroje významně napojena dlouhodobě a nejčastěji zmiňovaná podpora biopaliv byla poprvé schválena již roku 2010.