Poslední březnový víkend čeká opoziční KDU-ČSL po dvou letech stranický sjezd, tentokrát na brněnském Výstavišti. Přesněji řečeno, uskuteční se o dva měsíce dříve, než by bylo obvyklé. Dřívější termín má jednak zabránit časové koincidenci sjezdu s volbami do Evropského parlamentu, ale taktéž přiblížit sjezd časově co nejvíce stému výročí vzniku Československé strany lidové, které připadá na současné lednové dny. Právě o dvou lednových víkendech roku 1919 se konaly dva ustavující sjezdy obou zemských organizací ČSL v Čechách i na Moravě.

Dřívější termín je i vítanou příležitostí urychlit výběr nového předsedy strany, neboť po říjnovém oznámení dosavadního předsedy Pavla Bělobrádka, že již nebude po více než osmi letech v čele KDU-ČSL obhajovat svou funkci, čeká lidovce výběr jeho nástupce.

Tři adepti, podobné vize

Z dosavadních prohlášení se zdá, že lidovečtí delegáti budou mít opravdu z koho vybírat. Kdo by očekával toliko faktické „jmenování“ nového předsedy — předem vybraného kandidáta, neřkuli pasovaného do této pozice dosavadním předsedou, ten by se velmi mýlil. Adepti na uvolněnou pozici jsou už nyní tři. Všichni jsou poslanci a věkem v zásadě všichni generační vrstevníci dosavadního předsedy.

Jako první vyhlásil zájem o post předsedy KDU-ČSL místopředseda strany, předseda poslaneckého klubu a jihočeský poslanec Jan Bartošek již 22. října loňského roku poté, co obdržel nominaci svého jihočeského krajského výboru. Šestého listopadu se pak k němu přidal i východočeský poslanec Marek Výborný a konečně 27. listopadu i první místopředseda strany a někdejší ministr zemědělství Marian Jurečka.

Jestli k této trojici ještě někdo přibude, zatím není jisté. Zvláštní by to rozhodně nebylo. Vždyť v roce 1990 vybírali lidovci svého předsedu ze sedmi kandidátů. Pravděpodobné to však již moc není, jakkoliv se může teoreticky přímo na sjezdu ještě objevit nějaký solitér, který by však zároveň představoval outsidera.

Trojice kandidátů okamžitě vyvolala zájem médií i širší veřejnosti o jednotlivé osobnosti a jejich vize, přičemž pozornost se upíná především k názorovým rozdílům mezi nimi, či dokonce hledání odlišných ideových proudů uvnitř strany, které by jednotliví kandidáti reprezentovali. Zájemci o podobné senzace však zřejmě zůstanou zklamáni. Mezi všemi třemi kandidáty žádné ideové rozdíly nejsou, respektive nejsou natolik očividné, aby měli potřebu je mezi sebou zdůraznit.

Všichni tři adepti na post lidoveckého předsedy hovoří o potřebě čitelného a srozumitelného nastolení vlastních témat, která jsou s KDU-ČSL spojována, o potřebě navázat na vlastní tradice a reprezentovat vlastní skalní voliče, ale také se otevřít novým tématům a oslovit voliče mimo tvrdé jádro. Hovoří o potřebě slaďovat různé zdánlivě protichůdné zájmy, a především propojit pohled tradičních lidovců zejména z moravských a venkovských oblastí s postoji velkoměstské inteligence, zejména prozápadně a proevropsky orientovanými voliči v Praze.

Takto má mít KDU-ČSL potenciál voličsky růst. V tom se všichni tři kandidáti v zásadě shodují. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že by si konkurovali s vzájemně rozpornými či protichůdnými vizemi či snad reprezentovali znesvářené ideové proudy uvnitř strany.

Před rokem 2009 se dalo v KDU-ČSL hovořit o osobních konfliktech mezi nositeli značně odlišných ideově-politických postojů. Zatímco Miroslav Kalousek zastával v zásadě neoliberální názory a snažil se před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 stranu co nejvíce přiblížit tehdy pravicové dominantě ODS, především moravské křídlo strany později v čele s Jiřím Čunkem, ale i někdejší předseda strany a ministr zahraničí Cyril Svoboda to odmítali a snažili se stranu profilovat směrem křesťanskosociálním. Dnes se o podobných ideových proudech v KDU-ČSL rozhodně hovořit nedá.

Odlišnosti v původu a osobnostním profilu

V čem se všichni tři kandidáti na předsedu KDU-ČSL odlišují, je samozřejmě především jejich místní, rodinný a profesní původ i dosavadní politická zkušenost. Jan Bartošek pochází z českomoravského pomezí, ale většinu svého profesního života prožil v jižních Čechách. Narodil se v Jihlavě, vyrostl v Telči a v dospělém věku se s rodinou přestěhoval do Dačic, historicky moravského městečka, které však od roku 1960 patří do okresu Jindřichův Hradec a stalo se tak součástí Jihočeského kraje.

Právě v jihočeské metropoli Českých Budějovicích vyučený řezník Jan Bartošek vystudoval zemědělskou fakultu, avšak většinu profesního života se pak věnoval terapeutické praxi v léčebně drogově závislých. Tato profesní cesta činí z Jana Bartoška především praktika, který v politice hledí hlavně na dosažení vytčených cílů. Hovoří o nich přímo a nemá rád zaobalování do frází a širokých myšlenkových konstrukcí.

Nachází si tak cestu především k voličům, kteří přesně takto uvažují o svém každodenním žití, je pro ně srozumitelný a přináší jim uchopitelnou vizi. Jan Bartošek byl místopředsedou KDU-ČSL již před jejím návratem do Poslanecké sněmovny v roce 2013, kdy se stal také poslancem za Jihočeský kraj a mandát v následujících sněmovních volbách o čtyři roky později obhájil. Právě v době svého prvního poslaneckého mandátu vykonával též funkci místopředsedy Poslanecké sněmovny a byl tak i mediálně znám jako ústavní činitel.

V tomto období však zároveň proslul několika otevřenými konflikty s koaličním partnerem Andrejem Babišem. Tím nejznámějším byl spor, kdy Babiš Bartoška nařkl, že jde svým poslaneckým návrhem novely zákona o loteriích na ruku hazardní lobby. Jan Bartošek však paradoxně později svůj poslanecký návrh stáhl a podpořil vládní návrh novely z dílny právě Babišem vedeného ministerstva financí, čímž Babišovo nařčení popřel.

Poslanec Marek Výborný je na rozdíl od Bartoška v tomto volebním období v Poslanecké sněmovně nováčkem. Jakkoliv není ještě ani mezi stranickou veřejností dostatečně znám, jeho příjmení odkazuje jasným směrem. Jeho otec Miloslav Výborný patřil za časů předsednictví Josefa Luxe v 90. letech k předním lidoveckým politikům, byl dlouholetým poslancem a v letech 1996—1998 též ministrem obrany, později ústavním soudcem.

Vystudovaný historik a teolog Marek Výborný se dal na pedagogickou dráhu, vyučoval na pardubickém gymnáziu a šest let byl jeho ředitelem. Podobně jako Bartošek v Dačicích se již od prvního decennia věnoval komunální politice v rodném Heřmanově Městci. Jeho dosavadní nezkušenost a zároveň mediální neokoukanost z dob předchozího angažmá KDU-ČSL v Sobotkově vládě představuje pro Výborného limit, ale zároveň možná i jistou výhodu v situaci, kdy se pro politiku KDU-ČSL očekává nový impuls.

Konečně bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka představuje zatím jediného adepta, pocházejícího z tradičně lidovecky silnější Moravy. Jurečka je ze všech tří kandidátů věkem nejmladší, ale zároveň také jediný, kdo má na kontě již také vládní angažmá. Jurečkovou silnou stránkou je jeho osobnostní autenticita ve vztahu k profesi, kterou celý život vykonává a kterou v politice přetavil do svého resortního působení. Má image sedláka, který na rozdíl od profesionálních velkoměstských manažerů je skutečně „z hroudy“ a zemědělství opravdu rozumí. Marian Jurečka je především zemědělec a až poté politik. Kamkoliv přijel coby ministr mezi zemědělce, všude byl přijímán jako jeden z nich.

Přestože se mu podařilo prosadit důležité novely některých zemědělských zákonů a v rámci resortu významnou dotační podporu venkovským obcím v oblasti vodohospodářské infrastruktury, obnovy lesních a polních cest, boje proti suchu a v neposlední řadě i na podporu drobných venkovských památek, mediální pozornost byla upírána především na „babišovský“ zákon o podpoře biopaliv.

Kvůli němu vznikla Jurečkova mediální image ministra poplatného zájmům Agrofertu, přestože producentů biopaliv je nepoměrně více, a navíc novela zákona o biopalivech zrušila dosavadní praxi jejich úplného osvobození od spotřební daně. Jak může tato pověst Jurečkovi či KDU-ČSL do budoucna škodit, je těžké říct. Každopádně vládní zkušenost a mediální známost činí z Jurečky stále významného představitele, s nímž si občané stranu spojují.

Inteligentní konzervatismus jako cesta vpřed

Pro křesťanskodemokratickou stranu není jen v českém prostředí, ale v podstatě ve všech postkomunistických zemích značně omezený voličský prostor. Zatímco v poválečném Německu, Rakousku i Itálii představovala křesťanská demokracie přirozenou alternativu jak vůči válkou zdiskreditovaným nacionalistům, tak vůči socialistům a komunistům, v postkomunistických zemích po roce 1989 zabraly dominantní pozice v pravé části spektra především neoliberální či národně-konzervativní občanské strany a křesťanským demokratům zůstala pozice malých stran (pokud vůbec v dané zemi existují).

Tento osud sdílí i KDU-ČSL a je důležité s tímto vědomím umět pracovat. Smyslem lidovecké politiky by měla být obhajoba specifických zájmů a hodnot společenské menšiny, sdílející konzervativní a nábožensky inspirovaný pohled na realitu. Atributem tohoto přístupu by však měla být i schopnost tematizovat tradiční konzervativní hodnoty a postoje inteligentně, promyšleně a dialogicky vůči většinové (sekulární) kultuře.

Takto formovaný „inteligentní konzervatismus“ se pak kromě tradičních lidoveckých voličů stává zajímavým i pro nemalou část inteligence, žijící především ve středně velkých a větších městech. Podobného profilu se věrohodně podařilo dosáhnout dnešnímu senátorovi Pavlu Fischerovi v loňských prezidentských volbách, v jejichž prvním kole získal přes půl milionu hlasů. Právě jeho výsledek přes deset procent odhaluje možný potenciál takto formovaného apelu a pro KDU-ČSL představuje velkou inspiraci.

Všichni tři kandidáti na předsedu KDU-ČSL ujišťují, že přesně tak si svou vizi budoucnosti strany představují. Jejich jednotlivé šance jsou však zatím poměrně těžko odhadnutelné. Volba nového lidoveckého předsedy nebude mít jednoznačného favorita ani jednoznačného outsidera. O to více bude zajímavá.