Táňa Fischerová byla vzácná žena. Vždy a všude dávala mnohem více, nežli si sama brala. Kdekoli viděla ušlechtilý úmysl, snažila se pomáhat. Byla vzorem člověka, o němž si snad ani není možné představit, že by se někdy zachoval nečestně či jen prospěchářsky. Takových je dnes pohříchu málo. Sama její existence tak vydávala svědectví o tom, že takový život je možný. A to i ve veřejně exponovaném postavení, i v nejvyšších patrech parlamentní politiky.

Přitom nebyla žádnou upjatou světicí. Měla ráda společnost, ráda se bavila, vynikala skvělým smyslem pro humor. Vyhledávala dobrodružství. Byla odvážná.

Studovala JAMU v Brně a zvládnuté herecké řemeslo pro ni bylo základem, o nějž se v celém svém životě mohla opřít. Patřila ke studentské generaci, jejíž pohled na svět formovalo opojení z československého jara 1968, i jeho tragický konec. Ten postavil před všechny veřejně působící občany principiální dilema. Táňa, ačkoli stála na samém počátku své kariéry, v něm obstála, což na příštích dvacet let zásadně omezilo možnosti jejího profesního uplatnění.

Ani během okupace se nikdy nekřivila. Nepochybně měla kontakt s disentem, patřila k tmavému okraji šedé zóny, podobně jako její přátelé z hereckých začátků Petr Skoumal, Jan Vodňanský či Jan Kačer. Snad právě proto, že velmi přesně věděla, co tehdy obnášelo být v první linii odporu proti režimu, nikdy později na své jakékoli zásluhy z této doby neupozorňovala; na rozdíl od mnohých, kteří odpornými roky Husákova režimu propluli s proudem a jejichž pozdější vychloubačství či hurá-antikomunismus byly často štědře dotovány neznalostí toho, čím a jak se za otevřený odpor k režimu platilo.

Do nových poměrů před třemi dekádami vstoupila ve svých dvaačtyřiceti letech — a dalo by se tedy říct, že celý život měla před sebou. Otevřely se před ní i nové možnosti profesního uplatnění; jiní a znalejší věci budou muset zhodnotit, zda se jí naskytl dostatek příležitostí odpovídajících jejímu umu, případně proč ne. Jisté je, že sama se nikdy nikam nedrala.

Hrála přitom ráda a jistě velmi dobře; rozpustile mi před pár lety vyprávěla, jak dostala roli jeptišky, která ovládá bojová umění a je vychovatelkou a ochránkyní indického prince v nějakém filmu bollywoodské produkce. Bylo zřejmé, jak ji to bavilo.

V každém případě si ale její osobnost po roce 1989, spíše nežli s hraním, budeme spojovat s veřejným působením. Celkem přirozeně se ujala podpory různých sociálních projektů, k nimž měla jako matka těžce postiženého dítěte blízko ze svých osobních zkušeností.

Táňa ovšem přijala beze zbytku za svou představu Václava Havla, že páteří obrozované demokracie má být „pestré předivo občanské společnosti“. A postupem času se stala jednou z nejvýraznějších reprezentantek této myšlenky. Měla vynikající intuici, byla pronikavě inteligentní a měla velmi dobrý cit na lidi, takže se velmi rychle orientovala v tématech i různých konfliktních situacích: věděla, kam upřít svou podporu, o níž byl postupem času zájem dalece přesahující její možnosti.

Seznámili jsme se někdy v polovině devadesátých let. Patřila tehdy k osobnostem, které nejvýrazněji protestovaly proti rozhodnutí Klausovy vlády zařadit ekologické organizace Hnutí Duha, Děti Země a Greenpeace na seznam extremistických skupin. Právě Táňa patřila k lidem, díky kterým se Klaus, těšící se tehdy ještě bezmála kultu osobnosti opatrovanému všemi médii od České televize po Respekt, se zlou potázal.

Jeho pokus vykázat ekologické organizace na okraj společnosti se obrátil zcela proti svému účelu. Táňa — podobně jako Vlasta Chramostová nebo Jana Klusáková — tehdy usedly ke svým diářům a obvolávaly jednu osobnost veřejného života za druhou, aby podepsaly petici požadující nápravu. Bylo to poprvé, kdy se Klausovi koaliční partneři — KDU-ČSL a ODA — postavili proti němu a spolu s opozicí si vymohli, že ekologické organizace mezi extremisty vedeny nebudou.

Takto založená spolupráce ale pokračovala dál. Táňa patřila ke skupině osobností, které jako neformální iniciativa Občané proti Temelínu vyhlašovala každoroční blokády nekonečně stavěné a soustavně prodražované elektrárny, čímž jednak dávali akcím občanské neposlušnosti širší společenskou legitimitu a zázemí a jednak poskytovali krytí reálným organizátorům v Hnutí Duha před případnými soudními spory.

Její podpis samozřejmě nechybí ani pod dopisem Zemanově vládě z května 1999 požadujícím v předvečer neblahého rozhodnutí, aby výstavbu Temelína ukončila. A ekologické hnutí se na ni pak mohlo spolehnout vždy a všude, zejména tam, kde se samo neuchylovalo k přemrštěným kompromisům. Ještě letos podepsala výzvu osobností organizovanou aktivisty z Limity jsme my či studenty z Fridays For Future.

Hvězdná politická hodina

Byl jsem to já, kdo ji přemluvil ke kandidatuře do Poslanecké sněmovny. Je to pozapomenutá část historie, příběh o tom, jak se české občanské společnosti podařilo povalit opoziční smlouvu, ale jak si své vítězství vzápětí nechala proklouznout mezi prsty.