Táňa Fischerová — člověk, který vždy a všude dával více, nežli bral
Jakub PatočkaPatřila k nejvýraznějším osobnostem veřejného života po listopadu. Její odchod je velikou ztrátou — pro občanskou společnost, pro českou politiku i pro Deník Referendum, k jehož autorskému okruhu neodmyslitelně patřila.
Táňa Fischerová byla vzácná žena. Vždy a všude dávala mnohem více, nežli si sama brala. Kdekoli viděla ušlechtilý úmysl, snažila se pomáhat. Byla vzorem člověka, o němž si snad ani není možné představit, že by se někdy zachoval nečestně či jen prospěchářsky. Takových je dnes pohříchu málo. Sama její existence tak vydávala svědectví o tom, že takový život je možný. A to i ve veřejně exponovaném postavení, i v nejvyšších patrech parlamentní politiky.
Přitom nebyla žádnou upjatou světicí. Měla ráda společnost, ráda se bavila, vynikala skvělým smyslem pro humor. Vyhledávala dobrodružství. Byla odvážná.
Studovala JAMU v Brně a zvládnuté herecké řemeslo pro ni bylo základem, o nějž se v celém svém životě mohla opřít. Patřila ke studentské generaci, jejíž pohled na svět formovalo opojení z československého jara 1968, i jeho tragický konec. Ten postavil před všechny veřejně působící občany principiální dilema. Táňa, ačkoli stála na samém počátku své kariéry, v něm obstála, což na příštích dvacet let zásadně omezilo možnosti jejího profesního uplatnění.
Ani během okupace se nikdy nekřivila. Nepochybně měla kontakt s disentem, patřila k tmavému okraji šedé zóny, podobně jako její přátelé z hereckých začátků Petr Skoumal, Jan Vodňanský či Jan Kačer. Snad právě proto, že velmi přesně věděla, co tehdy obnášelo být v první linii odporu proti režimu, nikdy později na své jakékoli zásluhy z této doby neupozorňovala; na rozdíl od mnohých, kteří odpornými roky Husákova režimu propluli s proudem a jejichž pozdější vychloubačství či hurá-antikomunismus byly často štědře dotovány neznalostí toho, čím a jak se za otevřený odpor k režimu platilo.
Do nových poměrů před třemi dekádami vstoupila ve svých dvaačtyřiceti letech — a dalo by se tedy říct, že celý život měla před sebou. Otevřely se před ní i nové možnosti profesního uplatnění; jiní a znalejší věci budou muset zhodnotit, zda se jí naskytl dostatek příležitostí odpovídajících jejímu umu, případně proč ne. Jisté je, že sama se nikdy nikam nedrala.
Hrála přitom ráda a jistě velmi dobře; rozpustile mi před pár lety vyprávěla, jak dostala roli jeptišky, která ovládá bojová umění a je vychovatelkou a ochránkyní indického prince v nějakém filmu bollywoodské produkce. Bylo zřejmé, jak ji to bavilo.
V každém případě si ale její osobnost po roce 1989, spíše nežli s hraním, budeme spojovat s veřejným působením. Celkem přirozeně se ujala podpory různých sociálních projektů, k nimž měla jako matka těžce postiženého dítěte blízko ze svých osobních zkušeností.
Táňa ovšem přijala beze zbytku za svou představu Václava Havla, že páteří obrozované demokracie má být „pestré předivo občanské společnosti“. A postupem času se stala jednou z nejvýraznějších reprezentantek této myšlenky. Měla vynikající intuici, byla pronikavě inteligentní a měla velmi dobrý cit na lidi, takže se velmi rychle orientovala v tématech i různých konfliktních situacích: věděla, kam upřít svou podporu, o níž byl postupem času zájem dalece přesahující její možnosti.
Seznámili jsme se někdy v polovině devadesátých let. Patřila tehdy k osobnostem, které nejvýrazněji protestovaly proti rozhodnutí Klausovy vlády zařadit ekologické organizace Hnutí Duha, Děti Země a Greenpeace na seznam extremistických skupin. Právě Táňa patřila k lidem, díky kterým se Klaus, těšící se tehdy ještě bezmála kultu osobnosti opatrovanému všemi médii od České televize po Respekt, se zlou potázal.
Jeho pokus vykázat ekologické organizace na okraj společnosti se obrátil zcela proti svému účelu. Táňa — podobně jako Vlasta Chramostová nebo Jana Klusáková — tehdy usedly ke svým diářům a obvolávaly jednu osobnost veřejného života za druhou, aby podepsaly petici požadující nápravu. Bylo to poprvé, kdy se Klausovi koaliční partneři — KDU-ČSL a ODA — postavili proti němu a spolu s opozicí si vymohli, že ekologické organizace mezi extremisty vedeny nebudou.
Takto založená spolupráce ale pokračovala dál. Táňa patřila ke skupině osobností, které jako neformální iniciativa Občané proti Temelínu vyhlašovala každoroční blokády nekonečně stavěné a soustavně prodražované elektrárny, čímž jednak dávali akcím občanské neposlušnosti širší společenskou legitimitu a zázemí a jednak poskytovali krytí reálným organizátorům v Hnutí Duha před případnými soudními spory.
Její podpis samozřejmě nechybí ani pod dopisem Zemanově vládě z května 1999 požadujícím v předvečer neblahého rozhodnutí, aby výstavbu Temelína ukončila. A ekologické hnutí se na ni pak mohlo spolehnout vždy a všude, zejména tam, kde se samo neuchylovalo k přemrštěným kompromisům. Ještě letos podepsala výzvu osobností organizovanou aktivisty z Limity jsme my či studenty z Fridays For Future.
Hvězdná politická hodina
Byl jsem to já, kdo ji přemluvil ke kandidatuře do Poslanecké sněmovny. Je to pozapomenutá část historie, příběh o tom, jak se české občanské společnosti podařilo povalit opoziční smlouvu, ale jak si své vítězství vzápětí nechala proklouznout mezi prsty.
A kromě toho většinou i přesně popisuje to, co se dělo. Třeba jeho pohled na dění kolem Čtyřkoalice je cenný, protože zatím i z téhle strany jsem to nikde nezaznamenal.
Byla to tenkrát, na konci roku 2012, jedinečná možnost dostat na jeden z nejvyšších postů v zemi člověka čistého, nespjatého s politickým provozem, ženu, která chtěla sloužit druhým, nikoliv je ovládat. Táňa šla do prezidentských voleb ne proto, že by se chtěla prezidentkou stát, ale proto, že ji k tomu volali druzí. Tánino zvolení za prezidentku mohlo - alespoň v malém - způsobit tolik potřebný společenský obrat od politiky účelových zájmů k politice směřující k dobru pro všechny.
Kdo znal Táňu, měl ji rád a musel ji obdivovat pro čistotu jejího srdce. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být jedním z nich. Věřím, že Bůh Táňu přijal s otevřenou náručí.
Jiří Vyleťal
Politické kompromisy jsou prostě krátkozraké.
Byl jsem tedy celou dobu na těch Patočkových politických pozicích, ale to všechno se ve mně změnilo, když jsem začal číst jeho noviny... [Nebylo třeba z dnešního pohledu, kdy některé aktivity na ochranu klimatu - podle mého názoru - ohrožují demokracii, to rozhodnutí zařadit některé ekologické organizace na seznam extremistických skupin vlastně vizionářské a ne bláznivé?]
Říkám si, že kdyby Jakub Patočka DR vůbec nevydával (což by byla - bez jakékoliv ironie - opravdu škoda), měl by jím zastávaný politický směr více příznivců.
Jakmile totiž dovedete člověka k přemýšlení, možná s vámi už nebude nesouhlasit.
Paní Fischerově jsem si vždycky vážila a jejího odchodu je mi líto.
K její prezidentské kandidatuře nicméně poznamenávám, že i kdyby všichni ostatní demokratičtí kandidáti včetně Dienstbiera odstoupili v její prospěch a dostali ji do druhého kola, Zeman by pravděpodobně vyhrál i tak.
Mohu s Vámi souhlasit, že všeho moc škodí, nebo je aspoň k vzteku. Třeba i absolutizace ekologie. Nebo demokracie. Problémem ovšem je, když nás do očí bije stále jen jedno a to samé. Když si prostě na něco zasedneme. Vy třeba, pane Nusharte, nyní vnímáte a tematizujete (některé) enviromentální aktivity jako ohrožení demokracie, o vztahu soudobého (velkého) podnikání a demokracie jsem však od Vás ještě nečetl ani řádku. Nedíval jsem se však na žádné propodnikatelské stránky, třeba to dáváte tam.)
Ba ne, samozřejmě vím, že skutečný náš aktivismus si nemůže brát na mušku všechno.
Co se týče Vašeho předposledního odstavce (o J. Patočkovi): Kdyby se kupř. Miloši Zemanovi nepodařilo stát se prezidentem, možná že by v PS seděli zástupci strany, která měla jeho jméno v názvu.
Ono je dnes docela těžké k rozdělení společnosti nepřispívat (takže - soudě podle těch reakcí pana Vyvadila i pana Houdka - je to tvrzení pana Vyvadila v tomto bodě paradoxně vlastně pravdivé).
Jakmile třeba někdo napíše, že je mu z něčeho na zvracení, už vlastně k rozdělení společnosti přispívá také.
"...nemohu litovat odchod někoho, kdo roznášel jen zlo", "nenávistná havlistka".
Nevidím důvod, proč citovat psychopatické žblebty a přispívat k publicitě něčeho, z čeho se člověku opravdu může leda zvednout žaludek, ale když už to děláte, pak si nevybírejte z toho hnusu jen hrozinky.
Jinak doufám, že společnost zůstane -- a účastníkům zdejších diskusí přeji do nastávajícího roku, aby zůstala -- rozdělana a rozdělována tím způsobem, který vyčítal Zavadil Táně Fischerové a Nushart Lukáši Houdkovi, to jest, že se tu budou nadále lidé, kteří budou diskriminovat hulvátství, neohroženou idiocii a blbství za cizí peníze. Diskriminovat tím jediným přijatelným způsobem, totiž, že je nazvou pravým jménem.
S některými osobnostmi našich dějin mám občas potřebu se nějakým způsobem vyrovnávat, zaujmout k nim vztah, někam si je zařadit ve svém myšlenkovém světě. Týká se to například Masaryka nebo Havla.
https://www.krestandnes.cz/masaryk-havel-a-vira/
Původ v horních vrstvách a celoživotní perspektiva pražské kavárny, případně „valutového“ vězně, také jedince nevybaví přílišnou empatií k pocitům běžného člověka.
Jeho hlavní stanovisko bylo, že dnešní doba potřebuje více morálky, tedy stanovisko, které spíše vytvářelo onu kouřovou clonu zastírající lumpárny tehdy páchané.
Tak stál Václav Havel na počátku oné české tradice, kterou Václav Bělohradský nazval morálním kýčem.
Jako člověk si skutečně nepřeju být součástí uměle sjednocované společnosti, protože dřív nebo později z toho halasně požadovaného a často silou vynucovaného sjednocování vždycky jako šídlo z pytle vyleze, že se o ně někdo snaží ve svém zcela individuálním nebo nanejvýš úzce omezeném skupinovém zájmu, který je v rozporu se zájmem mým nebo mé skupiny/tlupy/komunity/vrstvy/třídy.
Lidstvo skutečně není a nemělo by být mraveniště...
Na jedné straně to samozřejmě může znamenat, že dotyčný nepatří nikomu, není na nikom závislý, nikdo ho nemůže ovládat.
Jenže: na straně druhé to "nejsem ničí" může také znamenat to, že nikam nepatřím. Že o mě nikdo nemá zájem. A o koho není žádný zájem, ten nemá žádnou hodnotu. Alespoň navenek ne. Může si sice udržet - s velkým úsilím - svou hodnotu vlastní, vnitřní; ale zůstane s ní nakonec zcela izolovaný, a tato jeho vnitřní hodnota nebude mít "hodnotu" pro nikoho jiného nežli pro něj samotného.
Takže to "být svůj" je sice hrdý postulát a hrdý postoj; ale i tady je nutno dávat velký pozor, abychom nesklouzli do jednostranného extrému.
Ten překlad je opravdu otevřený, nicméně vždy je vhodnější překládat "alterius" jako "jiného" nebo v tomto případě spíše "druhého".
"Není jiného, kdo je mocen být svůj." nejspíše ve smyslu: "Nepatří druhému, kdo je mocen být svůj [sám sebou]."
A abych byl mocen být sám sebou, k tomu už musím hodně někam patřit.
Aby to bylo lépe pochopitelné, pan Profant Vám pravděpodobně bohužel přeje ty Vaše ostré půtky s panem Kolaříkem, zatímco já si myslím, že bylo krásné, kdybychom tu spolu vycházeli všichni dobře, a to právě i přesto, že jsme obdařeni (tou Vámi zmiňovanou) názorovou svobodou a myslíme si tedy každý něco jiného.
Sjednocovat zde tedy paradoxně chce vlastně pan Profant - sjednocovat pochopitelně jen tu "svoji polovinu společnosti".
Jestli Vám to tedy nevadí, můžete se klidně zařadit do tohoto "halasně a silou sjednocovaného mraveniště", pokud to "není v rozporu se zájmem Vaším nebo Vaší skupiny/tlupy/komunity/vrstvy/třídy".
Já bych však chtěl raději zůstat u té názorové svobody a dobrých vztahů mezi lidmi. Aby ale bylo možné skloubit rozdílné názory s dobrými vztahy, je podle mě při setkávání lidí potřeba určité uměřenosti (úcty k oponentovi). Takovouto uměřenost a úctu bohužel postrádám ve vyjádření pana Vyvadila (není třeba to citovat), pana Profanta a nakonec i ve vyjádření autora těch slov o Václavu Havlovi, pronesených krátce po jeho smrti. Je docela groteskní, když ve slovech o právě zemřelém Havlovi onu "celoživotní pražsko-kavárenskou perspektivu valutového vězně" někteří jen mlčky přejdou, aby se pak nad podobnými výrazy pohoršovali po úmrtí Táni Fischerové.
Vzhledem k tomu, že jsem explicitně hovořil o rozdělení, které vyčítal ten Vyvadil Táně Fischerové, je to s tím nenávistným rozdělením tak trochu, spíše více sprostota.
Nenávist přenechávám těm, kdo se bez ní neobejdou. To, oč mi jde je neoddělitelná směs soucitu a pohrdání -- vůči lidem, kteří potřebují nenávidět ty, co mají určitou sexuální orientaci, barvu kůže nebo jen smůlu, že museli utéct ze země, která se nahodilostí osudu stala globálním vojenským cvičištěm. Vůči těm, kteří potřebují lapat každou zlou pomluvu a opakovat ji, kde se dá, včetně zdejších diskusí.
Vzhledem k tomu, že jsem explicitně hovořil o rozdělení, které vyčítal ten Vyvadil Táně Fischerové, je to s tím nenávistným rozdělením tak trochu, spíše více sprostota.
Nenávist přenechávám těm, kdo se bez ní neobejdou. To, oč mi jde je neoddělitelná směs soucitu a pohrdání -- vůči lidem, kteří potřebují nenávidět ty, co mají určitou sexuální orientaci, barvu kůže nebo jen smůlu, že museli utéct ze země, která se nahodilostí osudu stala globálním vojenským cvičištěm. Vůči těm, kteří potřebují lapat každou zlou pomluvu a opakovat ji, kde se dá, včetně zdejších diskusí.
Nedovedu si, pane Profante, představit, že ten Samařan by krom soucitu cítil k tomu zbitému a zraněnému pocestnému současně také i pohrdání. Podle mě to nejde.
Chtěl bych ovšem upozornit, že ta směs soucitu a pohrdání je Vám zde úplně k ničemu, protože v diskusích na DR se žádní takoví lidé, kteří by potřebovali nenávidět druhé kvůli jejich sexuální orientaci, barvě kůže nebo osudu uprchlíka, vůbec nevyskytují.
I zde jsou pochopitelně lidé s potřebou nenávisti, ale ta nenávist se netýká těchto výše zmíněných důvodů.
Přeji Vám všechno dobré a hodně štěstí do nového roku.
"Pytel blech", tak nazvala režisérka Chytilová jeden ze svých raných (a zároveň nejlepších) filmů; a zároveň tím vytvořila vlastně univerzální, nadčasovou charakteristiku lidského světa vůbec.
Ten Chytilové "Pytel blech" měl opravdu modelový charakter; bezprostředně se jednalo jenom o jakýsi snímek života skupiny mladých děvčat ve fabrice a v internátu; ale v hlubší rovině to byla výpověď o tom, jak krajně obtížné, a vlastně principiálně zcela nemožné je všechny ty různé lidské osoby a osobnosti podřídit pod jedno jednostejné schéma "řádně pracující socialistické mládeže". Ať všechny ty drobné revolty oněch děvčat měly morální legitimitu či nikoli - holým faktem je, že ten "pytel blech" je prakticky nemožné udržet pohromadě, v jednom jediném spořádaném houfu.
Právě proto je to tak extrémně obtížné nějaký revoluční stát či režim udržet v žádané "jednotě názorů", třeba i pod těmi nejvznešenějšími hesly. Diktátoři na toto zjištění, že "jejich" lid (či přinejmenším jeho části) směřují někam jinam než jak jim oni určili, reagují terorem.
Ti revoluční vůdci kteří buďto takto diktátorsky založení nejsou anebo nemají reálné možnosti teroru, na tento stav pak reagují zčásti osobním cynismem, zčásti především tím, že křečovitě udržují iluzi, že jejich původní revoluční ideje přece jenom alespoň "v zásadě" tak nějak přežívají v nové skutečnosti.
Oblíbený argumentační faul věřících: Je to pravda, protože to je v Bibli. A v Bibli to je, protože je to pravda.
Jedna nemocná paní se modlila k novému svatému a uzdravila se způsobem, který i lékař označil za zázračný.
Já nejsem katolička a nevěřím, že uzdravují konkrétní svatí. Ale věřím, že uzdravuje Bůh. Tedy Bůh může vyslyšet i modlitbu, která nebyla určena výhradně jemu.
-----------------------------------------
Paní Hájková, to že Vy sama věříte nekriticky na všechno co stojí v Bibli, je nám už dostatečně známo. Tady se jedná o to, proč by toto měli věřit i ostatní. Proč by třeba i takoví Eskymáci měli věřit tomu, že je stvořil ten podivný semitský Bůh, když oni ve své vlastní mytologii mají svého vlastního Boha, který je stvořil.
Já netvrdím, že tomu, čemu věřím já, musí věřit všichni ostatní. Ale proč bych se nemohla pokoušet je o tom přesvědčit?
Otázka za milión: A proč byste se měla pokoušet?
Aha... Tak s tím se asi fakt nedá nic dělat...
"Jenom mám potřebu psát o některých věcech. Třeba o té své víře..."
Pak se ale nemůžete divit, když někdo jiný má potřebu dělat si z toho psaní srandu. Proč? Protože chce...
"Ale proč bych se nemohla pokoušet je o tom přesvědčit?"
"Tedy, samozřejmě nechci nikomu nic vnucovat."
Jak to jde dohromady?
Přitom já si nemyslím, že nám něco vnucujete.
Vlastně ani ne.
Já si myslím, že s čímkoli, co je řečeno/napsáno na internetu, se to má jako s tím zavěšeným kafem v některých italských kavárnách: Kdo může, kafe tam zavěsí (= zaplatí jedno navíc, které nevypije) a když přijde někdo jiný, kdo kafe nutně potřebuje a nemá na něj, tak se shání po zavěšeném kafi, které - pokud tam nějaké takové je (a ono se nějaké najde skoro vždycky) - dostane gratis.
Vlastně nevím, jestli koupit někomu kafe je lepší, než napsat pár řádků na internet.
V dialogu je naopak obvyklé, že dáváme někomu pít něco, co nepije - že se tedy někoho pokoušíme o něčem přesvědčit. V roli přesvědčovaného pak konzumujeme a ochutnáváme ten nám cizí nápoj zcela zdarma - penězi za něj oponentovi nic neplatíme.
Pokud je však v dialogu zpochybňován smysl dialogu, pak cílem není bezplatné vedení dialogu.
Chtěl jsem říct, že každá myšlenka pověšená na internet jejím autorem nebo mluvčím bez konkrétního záměru (především tedy bez záměru autora nebo mluvčího hledat pro ni souhlas nebo přesvědčovat zbytek světa o své nebo něčí pravdě) a taky pochopitelně bez nároku na odměnu si tam klidně může počkat, než ji někdo najde, osvojí a naloží s ní po svém.
Nic víc, nic míň.
Prostě komunikace, která překračuje velké časové úseky.
Dialog to už asi nebude. Protože autor může být mrtev dřív než si adresát přečte jeho vzkaz.
Jazyk takovéto komunikace, překračující velké časové vzdálenosti, může být kupodivu srozumitelnější než jazyk našich současníků.
- Tak proč by všechny tyto národy této planety najednou měly začít věřit, že je stvořil jakýsi lokální mediteranní semitský Bůh?!... Snad jenom proto, že mýty tohoto semitského boha byly sepsány na papír, zatímco mýty těch jiných národů jsou (většinou) tradovány jenom ústně?...
Dobře, beru na vědomí, že nejste ateista, nýbrž polyteista.
Navíc, pokud deklasujete Peruna nebo Odina na pouhého "bohu kulturního společenství", který nedokázal oslovit ty vně, pravděpodobně nikoho neurazíte.
Zatímco suverénně očekávat, že člověk, který dnes věří v nekřesťanského boha nebo bohy stejně upřimně a intenzivně jako paní Hájková v toho svého, přijme podobnou deklasaci svého božstva s přátelským pochopením a řekne, jistě, paní Hájková má pravdu, jsem pouze zaostalý etnik, který nedorostl křesťanské civilizaci.
Ale co se dá dělat, křesťanská lásce k lidstvu prostě občas inklinuje k intoleranci vůči víře druhých.
Navíc, pokud deklasujete Peruna nebo Odina na pouhého "bohu kulturního společenství", který nedokázal oslovit ty vně, pravděpodobně nikoho neurazíte.
Zatímco suverénně očekávat, že člověk, který dnes věří v nekřesťanského boha nebo bohy stejně upřimně a intenzivně jako paní Hájková v toho svého, přijme podobnou deklasaci svého božstva s přátelským pochopením a řekne, jistě, paní Hájková má pravdu, jsem pouze zaostalý etnik, který nedorostl křesťanské civilizaci.
Ale co se dá dělat, křesťanská lásce k lidstvu prostě občas inklinuje k intoleranci vůči víře druhých.
Co si o tom myslí Eskymáci, přece ve víře paní Hájkové nemůže hrát roli. Kdyby se náhodou v této debatě nějaký Eskymák vyskytl, bylo by to sice zajímavé, ale obávám se, že by upadl spíš do spárů pana Poláčka, který by jeho mýty rychle vyvrátil. Existence velké matky Sedny je pochybná a víra v provázanost všeho živého teprv. Platónské učení je přece úplně o něčem jiném.
Tahle diskuse mi připomněla jednu scénu z nedávného TV filmu o Cyrilu a Metodějovi. Soluňští bratři cestou na Moravu někde v Pannonské nížině narazili na dosud nepokřtěný kmen, kterému začali vysvětlovat, jak se to má s Kristem. Náčelník toho kmene se nad tím hluboce zamyslel a pak prohlásil: "Ano, váš bůh je nám sympatický, přidáme si ho k ostatním našim bohům a budeme ho uctívat spolu s nimi."
Abychom ale mohli tvrdit, že Bůh existuje nejen v různosti představ, ale že existuje i v jedinečnosti své vlastní - mimo tyto představy, nebo abychom naopak mohli tvrdit, že mimo tyto představy vůbec neexistuje, musíme (za prvé) vědět, co přesně rozumíme slovem "existence" (musíme se na významu toho slova shodnout), a pak ještě to samé musíme udělat i se slovem "Bůh" - musíme se také shodnout na významu tohoto velmi podstatného jména a na vlastnostech toho, co je tímto jménem označováno - musíme vědět, co vlastně hledáme nebo existenci čeho popíráme.
Nemůžeme totiž racionálně tvrdit, že neexistuje nějaké mnohoznačné "cosi", co si každý představuje nějak jinak, a to dokonce třeba i protichůdně.
Z principu tedy nemůžeme dokazovat či falzifikovat něco, o čem panují neslučitelné představy.
Čeká nás těžká práce - Boha je třeba nejprve vědecky popsat...
O existenci mnoha dalších "věcí" se pak lidé postupně začali přesvědčovat prostřednictvím jiných prostředků - například různých pomůcek jako je třeba dalekohled, mikroskop a podobně, nebo také i zcela bez těchto hmatatelných prostředků (pokud jde například o takovou "existenci" matematického důkazu, potřebujete k tomu někdy jen brýle, tužku a papír).
Vidíme tedy, že "existence" samotná může být různého druhu: Kámen existuje, když ho můžeme vzít do ruky, nějaký Saturnův měsíc existuje, když ho vidíme v dalekohledu (nebo spíše ten měsíc jistě existoval předtím, než od něj odražené světlo dolétlo do našeho dalekohledu, ale zda existuje i v okamžiku, kdy ho my vidíme, to jisté úplně není), zatímco třeba takový matematický důkaz existuje když se ho podaří podat.
On ten matematický důkaz vlastně existuje i bez toho, aniž by ho někdo podal a tedy se o jeho existenci tím i přesvědčil (to samé samozřejmě platí i o tom kameni a o Saturnově měsíci, ale u toho matematického důkazu je to přece je trochu více nesamozřejmé a tedy i více fascinující).
Neobjevený matematický důkaz tedy skutečně existuje, ale existuje přece jen poněkud JINÝM ZPŮSOBEM než objevený Saturnův měsíc.
Je tedy opravdu těžké tvrdit, že "něco neexistuje", když ani nevíme, jakým způsobem by to mělo existovat, pokud by to existovalo. Proto by asi nebylo vůbec nic divného na tom, kdyby třeba Gagarin místo výroku, že "ve vesmíru Boha neviděl", pronesl třeba, že ve vesmíru žádný neobjevený matematický důkaz také neviděl. Bylo by to stejně absurdní.
- Tak proč by všechny tyto národy této planety najednou měly začít věřit, že je stvořil jakýsi lokální mediteranní semitský Bůh?!... Snad jenom proto, že mýty tohoto semitského boha byly sepsány na papír, zatímco mýty těch jiných národů jsou (většinou) tradovány jenom ústně?..."
Opravdu nedokážete ROZLIŠIT PŘEDSTAVY od REALITY?
Klasická filosofie to vyjadřovala rozdílem mezi "věcí o sobě" (Bytí) a "věcí pro nás" (představy).
Motáte to mezi sebou, jako by to bylo totéž.
I český jazyk je schopen odlišit různé bohy, kteří mají svoje vlastní jména (jak to tady také různě předvádíte) a Boha jako nejzákladnější skutečnost Bytí (kterého kvůli tomu píše s velkým počátečním B)
Jakou PŘEDSTAVU o Bohu má která kultura či civilizace, to je jedna věc, ale to, že bez takového ZÁKLADU nic by nebylo (ani náš Vesmír, ani jeho evoluce - prostě nic), přece vidí každý, kdo trochu racionálně uvažuje.
Abyste to pochopil i Vy, polopaticky dodávám, že někdo může Boha chápat jako ten Vesmír (což byl přístup Spinozův).
Ale přestaňte už nesmyslně vykládat, že samotné Bytí Boha, je nejasné. Tím se jen míjíte s celým problémem a Vaše sáhodlouhé výklady jsou k ničemu.
Nejasné a k diskusi jsou PŘEDSTAVY o něm. Ty můžou být primitivně mytologické i velice racionálně filosofické.
Takže prosím už pořád nemíchejte, co si kdo o Bohu MYSLÍ, a jak to s ním ONOTOLGICKY (tedy z hlediska bytí) JE.
Od Boha pocházíme VĚŠICHINI. Protože to je Zákad Bytí.
Otázkou je, JAK.
Tak tu pěkně vysvětlete, jak Vy chápete ten Základ a jak z něj pocházíme my - to by mohlo být pro ostatní cenné.
Vaše výklady toho, jak si myslíte, že to myslí někdo jiný, jsou skoro vždycky chybné, protože Vám už dost chybí schopnost druhé poslouchat tak, abyste jim porozumět.
Učebnicový argumentační faul typu "kvalifikující jazyk". A kdo to nevidí, nejspíš racionálně neuvažuje...
Proto bych také (stejně jako pan Zajíc) rád slyšel názor pana Poláčka na onen Základ, ze kterého my všichni procházíme a který nás předchází a přesahuje (evoluce je jen mechanismus).
Vy jste mi, pane Krupičko, dost napověděl.
Představa milujícího Boha - podobně jako představa letadel práškujících lidské červy - by mohla být spikleneckou teorií:
Letadla rozprašují na lidi škodlivé jedy, Bůh rozprašuje na lidi škodlivou lásku a v obou případech jde ve skutečnosti o ovládnutí lidí.
My, co nejsme úplně blbí (jako ti všichni ostatní), ale víme, že v případě letadel jde o kondenzační stopy a v případě Boha jde o pověry, takže lidi ve skutečnosti nikdo ovládnout nechce.
My, co jsme ještě chytřejší než ti, co nejsou úplně blbí, ale víme, že lidi někdo ovládnout chce, nejsme si ovšem jistí, jestli to dělá skrz ty letadla nebo skrz toho Boha.
Vy, co jste ještě chytřejší než my, co jsme chytřejší než ti, co nejsou úplně blbí, ale víte, že to dělá skrz toho Boha.
Vzhledem k tomu že tento pojem do běžících diskusí znovu a znovu vnášejí křesťané, je v každém případě míč na jejich straně hřiště.
Takže, milí křesťané: jakým způsobem "definujete" svého Boha? Jako bytost? Jako ne-personální Jsoucnost? Jako něco, s čím můžete vést nějaký vnitřní rozhovor, aniž byste si lámali hlavu s ontologickým statutem svého protějšku?...
Opakuji znovu: jakékoli řeči o Bohu můžeme vést jenom a výhradně my, lidé. Jakýkoli náš výrok o Bohu tedy bezprostředně zcela principiálně nemůže nikdy být ničím jiným, nežli pouze naší vlastní představou. (Sám jste uvedl rozdíl mezi "věcí an sich" a věcí "für uns", věcí pro nás; zkuste si tedy ještě jednou pořádně nalistovat u Kanta, že k těm "věcem an sich" nikdy nemáme žádný přímý přístup, všechno - včetně Boha - je vposledku jenom konstrukt naší vlastní mysli.)
Vy namísto toho zcela apodikticky prohlásíte: "Bůh je REALITA" - a tím je pro Vás celá záležitost vyřízena!
Mohl byste nějakým logicky přijatelným způsobem doložit, proč z Vaší vlastní osobní p ř e d s t a v y Boha nevývratně vyplývá r e á l n á existence nějakého Boha?...
Budiž řečeno na rovinu: tato záležitost je tak extrémně subtilní a komplikovaná, že jenom k jejímu základnímu pojednání bych musel vlastně napsat celou studii. A především: je to záležitost ze své vlastní podstaty neuchopitelná. Právě proto používám jenom takové zástupné pojmy jako "Něco" či "Základ" - protože každé jednoznačné, fixní pojmenování by bez dalšího deformovalo tu vlastní skutečnost, o kterou se jedná.
Právě už z tohoto hlediska je principiálně chybné samotné pojmenování či označení "Bůh" - protože toto označení sugeruje, že jsme tu prapůvodní neuchopitelnou Skutečnost přece jenom uchopili. Že jsme se jí zmocnili. Že teď už "víme", co to vlastně znamená.
Lidská mysl není vlastně vůbec schopna tak subtilní záležitosti adekvátně postihovat. Proto si lidé vždycky všechno zjednodušují; uzavírají si to do přihrádek, do krabiček zdánlivě jasných pojmů, a tím se sami obelhávají ve víře, že teď už to "mají".
Nemýlím-li se, byl to Erich Fromm, který napsal, že slovo "Bůh" by se vlastně vůbec nesmělo vyslovovat. Právě z toho důvodu, že jakékoli slovo lidské řeči "Bůh" okamžitě a nevyhnutelně zfalšuje to vlastní, to původní, o co se jedná. Fromm napsal, že namísto tohoto slova "Bůh" by u člověka muselo vlastně dojít k jakémusi - v českém překladu bylo napsáno "zajíknutí", nevím bohužel jaký termín použil Fromm v originále, tipoval bych na "innehalten", což se do češtiny opravdu jen dosti těžce překládá, v daném smyslu nějak jako "niterné zadržení, zastavení se", nebo snad i "vnoření se do sebe".
Ale zpět k tomu "Základu": jak řečeno je to extrémně komplikovaná záležitost, v každém případě v tuto chvíli nemám dost času se do toho hlouběji ponořit. Snad tak učiním dodatečně; ale mezitím ať křesťané učiní napřed jejich díl práce, a podají definici svého "Boha".
Ale kdyby některý z nich přijel do Evropy, a teď mi dejme tomu na stránkách DR apodikticky začal tvrdit, že já jsem stvořencem jejich eskymáckého Boha, a tedy jsem tomuto jejich Bohu bytostně zavázán a že jedině a pouze od něj můžu očekávat svou spásu a konečný smysl své existence - pak máte pravdu v tom, že ani v tom případě bych to nenechal platit. Za prvé z důvodů čistě logické argumentace (apodiktické tvrzení bez jakýchkoli důkazů); a za druhé z důvodů principiální obrany před zcizením mé vlastní osobnosti. Protože pokud bych měl plně patřit do sféry svrchovanosti nějakého (eskymáckého) Boha, pak by to znamenalo, že už nemám právo patřit sám sobě.
A to samé co platí o Bohu Eskymáků, tak to samé pak analogicky platí i o Bohu Židů, respektive židokřesťanů.
Vy potřebujete onu hypotetickou entitu nazvanou "Bůh" vědecky popsat - definovat, abyste pak mohli rozhodnout, zda je hypotéza o její existenci pravdivá či nepravdivá.
My naopak nepotřebujeme zkoumat, zda Bytí existuje, neboť je to pro nás samozřejmostí. Potřebujeme s ním být ve vztahu a podílet se na jeho smyslu.
Otázka je, zda je opravdu legitimní tomuto Bytí říkat "Bůh". Se vším, co k tomu patří, co je s tím spojeno.
A tady není možno vymlouvat se na "jiné vnímání světa". Protože jinak by se celé lidstvo okamžitě rozpadlo na sumu od sebe naprosto izolovaných jednotlivců, z nichž si každý může libovolným způsobem vysnít a zkonstruovat svůj vlastní svět.
chtěl jste přece, pane Poláčku, abych definoval svého Boha. ("Takže, milí křesťané: jakým způsobem "definujete" svého Boha?")
Chtěl jste, abych tuto hypotetickou entitu ("Boha") definoval v souladu se svojí vlastní hypotetickou představou o jeho existenci, aby bylo jasné, jaký fenomén mám vlastně na mysli (diskuse o hypotetické existenci "čehosi", co sám předkladatel hypotézy nijak blíže nespecifikuje, nemá smysl).
Nemůžete tedy, pane Poláčku, hypotézu napadat v té její části, která je plně v kompetenci jejího předkladatele.
Porozuměl jsem tomu správně?
Vy jste se ale neptal na to, čím Bůh objektivně je (to pochopitelně nikdo nemůže vědět a nejde to zjistit), ale na to, jak si já tento hypotetický objekt představuji, abychom se pak pokusili rozhodnout, zda objekt odpovídající mé představě může existovat.
Představuji si tedy tento objekt jako Bytí.
Nyní se můžeme pokusit rozhodnout, zda Bytí existuje.
Bohužel - přes veškerou mou snahu o pokud možno jednoduchý výklad je téma samotné natolik složité, že přece jenom asi přinejmenším v částech bude působit dosti abstraktním dojmem.
Pokud by se nicméně někdo o dané téma hlouběji zajímal, pak daný text je možno si přečíst zde:
https://jopol68.hpage.com/neue-seite.html
Pokud Vás ale zajímá Bůh, zeptejte se na to, o čem správnou představu mít nemůžeme:
Může tedy existovat "cosi" o čem správnou představu mít nemůžeme?
Podle přesvědčení věřících tento "Tichý hlas" pochází přímo od Boha. Podle skeptičtějšího výkladu racionalistů tento "tichý hlas" není ničím jiným, nežli jenom projevem vlastního nevědomí. Ten kdo tomuto "tichému hlasu" naslouchá, se tedy vlastně vnitřně rozpoltí na dvě části, které spolu vedou dialog, aniž by si ta vědomá část osobnosti dokázala uvědomit, že jejím "partnerem v diskusi" je její vlastní nevědomá součást.
Pokud ale byly úvahy v textu "Základy našeho bytí" správné, pak pravdu mají obě strany; a přitom ale žádná z nich nemá pravdu celou.
Ten "Tichý hlas" pak vzniká přesně na rozhraní mezi lidskou duší a samotným Bytím; je to sice bezprostředně opravdu hlas vlastního nevědomí, ale tento hlas není jenom nějakou ryze subjektivní záležitostí, ale objektivně má svůj pramen v onom samotném Bytí, v hlubinách jeho ontologických tajemství.
Ten "tichý hlas který k nám hovoří" je tedy součástí nás a zároveň je něčím jiným; a opačně řečeno, přichází z nekonečných dálek, ale přitom vždy hovoří prostřednictvím vlastní duše a vlastní mysli, a bez nich by zůstal němý.
Takže: ano, může existovat i něco, o čem nemáme/principiálně nemůžeme mít správnou (tj.: přesnou) představu.
Na straně druhé to ale nijak neznamená, že všechno co my si představujeme, má objektivní existenci i někde jinde, nežli v našich vlastních představách.
Absolutní jistota nám nebude dána nikdy; ale záleží na naší vlastní odpovědnosti, jak svévolně či nesvévolně budeme zacházet s otevřeným prostorem, který takto vznikl.
Zjednodušme trochu tu již výše (v minulém diskusním příspěvku) položenou otázku, zda "může existovat 'cosi' o čem správnou představu mít nemůžeme": Po tomto zjednodušení už se nebudeme ptát, zda podmínkou existence (čehosi) je "možnost" (mít o onom "cosi" představu), ale budeme se ptát, zda podmínkou existence (čehosi) je jen ta samotná představa (čehosi). Musíme už uvažovat i v čase, neboť nějaká představa může třeba existovat až teprve od určité doby, zatímco absolutní možnost "mít představu" je na čase nezávislá.
Vezměme si jeden konkrétní příklad existence, například "existence Einsteinovy teorie relativity". Nejprve si pro jistotu stručně zopakujme, zda Einstein teorii relativity objevil nebo vytvořil. Pokud by ji vytvořil, mohl by všechny matematické vzorce sám (podle své libo-vůle) vytvořit, on ale musel již v realitě fungující vztahy matematicky popsat. I jazyk matematiky už v realitě existuje (matematika funguje sama o sobě, není lidmi vytvořena). Einstein tedy teorii relativity nevytvořil, objevil ji. Ta teorie tedy v realitě již dávno věčně existovala sama o sobě.
Ptáte se, kde tedy ta teorie byla, než ji Einstein sepsal na papír? Materialistům asi nezbývá než oprášit představu jakéhosi "světového éteru", v němž jsou všechny teorie i myšlenky zapsány v jakémsi "genetickém kódu vesmíru" prostřednictvím interakce elementárních částic.
Nyní tedy můžeme porovnávat pravděpodobnost dvou šílených představ: pravděpodobnost existence světového myšlenkového éteru a pravděpodobnost existence Russellovy čajové konvice na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem. K té čajové konvici ovšem Russell zapomněl dodat, že musí mít vlastní vůli a mohla by tedy být eventuálně i vševědoucí a všemohoucí, tudíž by se mohla před hvězdáři i před Gagarinem sama schovávat.
Pokračujme však v naší výstřední úvaze o tom, zda podmínkou existence je představa a vraťme se k tomu konkrétnímu příkladu "existence teorie relativity".
Nejprve ještě prozkoumejme, zda věčně existující myšlenkový objekt (objekt teorie relativity či třeba klasické Newtonovy fyziky) musí být pravdivý. Tyto myšlenkové objekty - jak již víme - existovaly i před tím, než byly Einsteinem či Newtonem objeveny. (Problémem umístění myšlenkových objektů v prostoru se již zabývat nebudeme - ponecháme ho materialistům, pokud jde o jejich umístění v čase, jsou tyto myšlenkové objekty věčné.) Einsteinem objevený existující myšlenkový objekt (TR), přestože tedy existuje, nemusí být nutně zcela definitivně pravdivý. Jestliže ale nebude zcela pravdivý, neznamená to, že bude lživý. Podobně jako třeba také věčně existující myšlenkový objekt klasické Newtonovy fyziky, může i myšlenkový objekt (TR), objevený Einsteinem, popisovat existující vztahy jen částečně, může mít (stejně jako Newtonova fyzika) nějaká omezení své pravdivosti pro určité podmínky, může být tedy pravdivý pouze v rámci těchto omezení - pravdivý částečně. (Podobně jako slovo "existence" má samo velmi různé významy, může i slovo "pravda" označovat jak platný matematický výsledek, tak i opak záměrného lhaní - je možno pochopitelně nalézat i další významy).
Nyní již tedy můžeme odpovědět na tu (zjednodušenou) otázku položenou v úvodu úvahy:
Může existovat "cosi" o čem nemáme (správnou) představu? Ti, kteří vydrželi číst až sem, pochopitelně již dávno vědí, že takové "cosi" může existovat i bez naší předchozí představy, stejně, jako například existoval i myšlenkový objekt teorie relativity dávno předtím, než o něm Einstein získal jakoukoli představu - tedy i před Einsteinovým narozením. Navíc takový věčně existující myšlenkový objekt nemusí být ani zcela pravdivý, což ale neznamená, že je lživý.
Můžeme tedy tento závěr rozšířit i na nedokonalé (ne zcela pravdivé) představy o Bohu? Mohou takovéto nedokonalé představy existovat ještě předtím, než je získáme - tedy samy o sobě?
"Idealismu je hebrejské myšlení blízké svým smyslem pro srozumitelnost smyslové skutečnosti, pro podstatnou průzračnost světa pro intelekt. Neboť svět byl stvořen slovem.
Realistická metafyzika bytí, láska k tělesnému a smysl pro práci a jednání směřující ke konkrétnímu elementu však staví hebrejské myšlení do nesmiřitelné opozice vůči idealismu. Hebrejské myšlení je myšlení venkovanů a pastýřů.
Zde se tedy blíží materialismu.......Hebrejské myšlení bychom mohli nazvat poetickým materialismem anebo tělesným idealismem."
Nestálo by to vlastně už ani za odpověď; ale přece jenom je zapotřebí vyvrátit Vaše základní téze respektive axiomy.
Tak za prvé: naprosto a nijak není nepochybně jisté, že by zde matematika existovala samostatně, jako nějaká absolutní entita. Jak v minulosti, tak ale i v současnosti jsou naprosto seriózní názory, že matematika je skutečně pouhou konvencí; a že je nezpůsobilá naprosto adekvátně uchopit jsoucí realitu.
Einsteinova teorie relativity v každém případě nemá absolutně univerzální platnost - nemá například platnost pro první okamžiky po "velkém třesku" (stejně jako zde ztrácí svou platnost většina současných fyzikálních formulí a schémat, ne-li vůbec všechny).
Nelze tedy v žádném případě apodikticky tvrdit, že lidé matematiku (respektive teorii relativity) pouze "objevili"; naopak je mnohem pravděpodobnější, že jsou to takto v prvé řadě konstrukty a schémata lidské mysli, kterými si tato mysl usnadňuje své vnímání objektivní reality. Ne že by tato myšlenková schémata byla zcela fiktivní, dozajista odrážejí určité reálné vztahy našeho vesmíru; ale nijak z nich nelze soudit, že by byla bez dalšího identická se samotnou skutečností.
A naprosto to samé platí i o lidských představách "Boha": bezprostředně vzato je to myšlenkové schéma lidské mysli; i toto schéma dozajista odráží určitou část, určitou dimenzi (prožívané) skutečnosti, ale v žádném případě z tohoto výkladového schématu lidské mysli není možno právem dovozovat reálnou existenci nějaké supranaturální boží bytosti.
Třetí odstavec obsahuje tvrzení, že "není jisté, zda matematika existuje samostatně jako absolutní entita". Já jsem (naopak?) napsal, že "matematika funguje sama o sobě, není lidmi vytvořena" - tedy ty matematické vztahy mezi abstraktními entitami existují nezávisle na člověku a nezávisle na jeho vůli ("jsou někde ve vesmíru zapsány"). Člověk tyto existující vztahy mezi abstraktními entitami pouze nalézá (objevuje), ale sám je nevytváří. Třeba u iracionálních čísel (příklad π, nebo √2) člověk nemůže vědět, jaká konkrétní číslice bude 100 bilionů míst za desetinnou čárkou, dokud to nespočítá. Jenže spočítat to (kompletně ani u jednoho iracionálního čísla) nejde, protože iracionální čísla mají za desetinnou čárkou nekonečně mnoho číslic a navíc se ty číslice ani nijak periodicky neopakují. Ta číslice 100 bilionů míst za desetinnou čárkou prostě není u čísla π žádnému člověku dosud známa, přestože je "někde ve vesmíru zapsána" a když někdo z lidí bude mít dlouhou chvíli a také dostatečnou výpočetní kapacitu, může tu číslici 100 bilionů míst za desetinnou čárkou u π spočítat a dojde právě k tomu výsledku, který už "je někde ve vesmíru od počátku věků zapsaný".
Obávám se, že toto je prostě nemožné popřít, ale pokud se Vám to podaří, tak to samozřejmě přivítám.
Pak je v tom třetím odstavci ještě tvrzení, že matematika "je nezpůsobilá naprosto adekvátně uchopit jsoucí realitu." O to se ale s Vámi vůbec nepřu (k předmětu našeho sporu - čímž je existence či neexistence - klidně i nedokonalých - tedy "ne zcela pravdivých myšlenkových objektů" se toto tvrzení o "způsobilosti či nezpůsobilosti matematiky uchopit realitu" přímo nevztahuje). Pokud bychom i přesto měli toto tvrzení nějak posoudit, není to možné, dokud blíže nespecifikujete onu realitu, kterou je matematika nezpůsobilá adekvátně uchopit (taková realita samozřejmě existuje - o tom vůbec není sporu - například reálný psychický stav matematicky nepopíšete, ale pak existuje i jiná realita, k jejímuž uchopení je matematika způsobilá naopak velmi dobře).
Ve čtvrtém odstavci tvrdíte, že Einsteinova teorie relativity nemá univerzální platnost, s čímž mohu bez problémů souhlasit, sám jsem i napsal, že to tak být může, není to tedy opět předmětem našeho sporu.
V pátém odstavci se tvrdí, že pojetí matematiky jako "lidského konstruktu a jako schématu lidské mysli" je "mnohem pravděpodobnější" než pojetí pojetí matematiky jako lidmi postupně objevovaného (odkrývaného) samostatně existujícího myšlenkového objektu. Že je toto pojetí "mnohem pravděpodobnější" ovšem pouze apodikticky tvrdíte a ničím toto své tvrzení nedokládáte. Tvrzení ve druhé polovině pátého odstavce je opět obdobou tvrzení o "nezpůsobilosti matematiky uchopit realitu" nebo také i obdobou tvrzení o pouze omezené platnosti teorie relativity a stejně jako tato dvě předchozí tvrzení, ani toto tvrzení není předmětem našeho sporu a i když se tedy o to nepřeme, mohu s tímto tvrzením opět souhlasit - souhlasím například s tím, že "myšlenkové schéma matematiky - respektive teorie relativity - i když odráží určité reálné vztahy našeho vesmíru, není identické s mnoha částmi reality". (Vy jste napsal "není identické se samotnou skutečností"). Podobně už to ale bylo naznačeno i výše v té části o "způsobilosti matematiky uchopit realitu" - viz matematický popis psychického stavu.
Myšlenkové schéma čehokoli samozřejmě není identické se "samotnou skutečností", ale jen samo se sebou a i toto samotné myšlenkové schéma je částí skutečnosti. Tím je tedy identické s touto částí skutečnosti - tedy samo se sebou. Nemůžeme totiž tvrdit, že "myšlenkové schéma neexistuje skutečně", pak bychom totiž mohli tvrdit třeba i to, že vůbec žádná čísla neexistují skutečně...
A konečně v šestém odstavci říkáte, že lidské představy Boha jsou myšlenková schémata lidské mysli, s čímž mohu opět bez problémů souhlasit, a dále pak tvrdíte, že z tohoto schématu v lidské mysli (tedy z představy) není možno dovozovat reálnou existenci Boha, s čímž opět bez problémů souhlasím a dokonce jsem to sám v tom předchozím vstupu i tvrdil: "Cosi" může existovat i bez existence lidské představy o "tom"; představa ("čehosi") není podmínkou existence ("čehosi"). Demonstroval jsem to na příkladu "existence teorie relativity", která může existovat i před tím, než o ní získáme jakoukoliv představu.
--------------------------------------------
Ve Vašem textu jsem tedy nikde nenalezl slibované vyvrácení mých tezí, naopak jsem s Vámi často i ve shodě.
Jenom šílenec by "dokazoval" Boha (ať už jeho existenci či neexistenci). Bohu se dá věřit či nevěřit, ale "dokazovat" ho nelze.
Ačkoliv tedy věříte v jeho existenci, nejste věřící - toto ateista vůbec nechápe, pro něj je podstatná pouze otázka "objektivní existence".
I ateista si ovšem výjimečně může položit otázku "Bože existuješ nebo nexistuješ?" Záporná odpověď je paradoxní. Ateista si tedy musí zakázat klást takto formulovanou otázku, zatímco věřící si ji v krizích své víry kladou často.