Slepé cesty, po kterých se bez rozvahy vydáváme
Táňa FischerováStojíme jeden proti druhému, názor proti názoru, člověk proti člověku. Celý systém stojí na nevědomých lidech. Jak na těch, kteří mají moc, tak na jejich obětech. Nový typ problému představují i digitální media.
Nechci se momentálně zabývat současnými aférami ani politikou, ale věnovat se spíše tomu, co naše dnešní jednání přinese budoucnosti. Vždy jsem si kladla otázku, jak je možné, že ty neškodlivější a nejhorší nápady a postupy vítězí, a ty dobré většinou prohrávají.
Dnešní systém ekonomický, kulturní i společenský se díky globalizaci šíří do každého zapadlého koutu na naší zemi a stojí na zájmech mocných korporací a jejich vlastníků, stojí na jejich podpoře místními politiky a velkými místními ekonomickými kruhy, které do této sítě patří.
Odvahu bránit se nebo systém měnit nemá z politiků téměř nikdo. Nemají samozřejmě ani nápady, protože dnešní strany usilují o moc, ale programy nikdo neinovuje, nehledá nové postupy, nikdo z politiků ani jejich poradců nemá čas ani potřebu vnímat nutnost nových pohledů a jiné organizace společnosti než té, jaká tady dnes funguje.
Žije se podle hesla carpe diem. Co můžeš urvat dnes, neodkládej na zítřek. Nikdo přece nevystoupí z vlaku, který sice nikdy nedojede k lepšímu cíli, ale zatím jede, a kaviár a šampaňské pro vyvolené nejsou k zahození. Kromě toho vám vždy odpoví, že beztak nikdo nezná lepší cíl, takže se nedá nic dělat.
Současně ovšem systém zaplétá do svých osidel i nás občany, protože v nás vzbuzuje závislost na mnoha „lízátkách“, takže se nakonec z nás samotných stávají obránci, někdy i velmi vášniví, systému, který škodí všem. Naší planetě, občanům i budoucnosti.
Tak stojíme jeden proti druhému, názor proti názoru, člověk proti člověku. Ačkoli máme zdánlivě demokracii, pokud občan nemá vliv na věci veřejné, je to jenom fasáda.
Nadáváme na úředníky z Bruselu jako na nikým nevolené zástupce, ale opomíjíme, jak se chovají naši, námi volení zástupci třeba ve věci TTIP, sociálního bydlení, pokut za urážku úředníka nebo policisty, nemožnosti dát dítě do školky, není-li očkované, a v dalších mnoha a mnoha věcech.
Celý systém stojí na nevědomých lidech. Jak na těch, kteří mají moc ekonomickou, politickou a mediální (někteří z nich jsou ovšem naopak velmi vědomí), tak na jejich obětech.
Nebezpečí a problémů, které na nás číhají, je mnoho, takže člověk ani neví, kde dřív začít. Jeden, o kterém se u nás rovněž žádná diskuse nevede, je stejně závažný…
Nedávno se mi dostala do ruky kniha německého psychologa Manfreda Spitzera a názvem Digitální demence. Její podtitul zní „Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum“. Spitzer se dlouhodobě věnuje výzkumu dopadu digitálních medií na děti a došel k alarmujícímu výsledku: používání počítačů, smartphonů a herních konzolí i televize vede k omezení přirozené inteligence, poškození zdraví, nespavosti a závislosti. „Přenesete-li intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykoná náš mozek.“
Mezinárodním šetřením PISA prošlo na 300 tisíc žáků. Ukázalo se, že žáci, kteří ve škole využívají počítač, mají v průměru nejhorší výsledky.
Digitální media nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci a vedou k závislosti. Nervové spoje odumírají, protože jich už není třeba. Spitzer varuje, že nová generace, vychovaná na počítačích, bude trpět, neboť výsledkem této výchovy jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí (z počítačových her) a úpadek společnosti.
Kniha vzbudila velký rozruch, reakce byly rozporuplné. Jistě. Výrobci mají, tak jako v dalších oborech, opačný zájem. A i my sami bychom se neradi vzdávali svých zvyků.
Řešením by bylo nezavádět je do určitého věku do škol, podporovat v dětech rozvoj přirozené inteligence, zvídavost, rozvíjet vztah ruky a hlavy, umělecké cítění i vzájemnost. Tedy všechno to, co nám digitální svět bere.
My dospělí už máme možnost volby a rozumného užívání, ale pro rozvíjející se a ještě nehotovou osobnost je to skutečné nebezpečí. Ale kdo to chce slyšet? Kde se u nás o tom vede diskuze? Pokud vím, počítače se zavádějí i u nás, firmy budou prosperovat a náš svět chudnout v citech i v dovednostech. Duševně spíme a svět se řítí mimo naši pozornost k úpadku.
Jistě, vždy budou jednotlivci, kteří se tomu dokáží ubránit, i v Německu a dalších zemích, kde kniha vyšla, existují rodiče a veřejné osobnosti, kteří hledají cestu ven, ale větší část může upadnout do závislosti a beznaděje.
Manfred Spitzer sám uvádí hlasy některých oponentů, které se vždy znovu vynoří: „Chcete se vrátit znovu na stromy a do jeskyní?“ - A odpovídá: „To jistě ne, ale ke zdravému rozumu a uvažování.“
K tomu ale potřebujeme odvahu, statečné a vědoucí politiky a vědomosti o všech klamech a slepých cestách, po kterých se bez rozvahy vydáváme.
Digitální demence a toho, jak je na postupu, si už nelze nevšimnout. Když v metru čtyři lidé ze šesti civí celou cestu do mobilu a honí body po obrazovce, nemůže to na nich nezanechat následky. Totéž platí pro celou společnost.
Papež František o tom trefně píše ve své poslední exhortaci Amoris leatitia. Digitální demenci tam nazývá "technologickým autismem". On holt ďábel dobře ví, jak naši případně kritickou mysl od Boha odvést, když je nám zatěžko se Pána Boha držet.
Jiří Vyleťal