V pátém pokračování anketního cyklu na otázku, který zákon by v případě svého zvolení do dolní komory chtěli prosadit, odpovídají tři ženy: lídryně zelených v Moravskoslezském kraji paval Brady, lídryně hnutí Změna v Praze Táňa Fischerová a Michaela Marková-Tominová, která se o hlasy voličů uchází z jedenáctého místa pražské kandidátky ČSSD.

Pavla Brady, Strana zelených, lídryně v Moravskoslezském kraji

Dlouhodobě se zabývám problematikou dostupného bydlení za férových podmínek, proto bych jako první chtěla prosadit přijetí zákona o sociálním bydlení. Bydlení je základní životní potřebou člověka a jednoznačné nastavení politiky bydlení považuji za klíčové řešení mnohých sociálních problémů současné české společnosti.

V roce 2011 uvedla v reprezentativním dotazníkovém šetření katedry sociologie FF UK čtvrtina respondentů, že pociťuje velké problémy s bydlením. Ještě naléhavěji toto dopadá na mladé lidi (18-29 let), kde se takto ohrožena cítí celá třetina. V České republice dochází k diskriminaci v přístupu k bydlení a již dnes existují skupiny obyvatel, pro které se bydlení stává nedostupným. Rostoucí počet zadlužených domácností, některé již v exekuci, ukazuje neudržitelnost současného systému. Rostoucí nepokoje ve vyloučených lokalitách ukazují, že dosavadní politika bydlení v ČR nedostatečně pomáhá sociální soudržnosti. Přitom bydlení má právě tři pilíře: udržitelnost, dostupnost a soudržnost.

Zákon o sociálním bydlení musí jednoznačně vymezit odpovědnosti a pravidla pro poskytování bydlení a zároveň musí poskytovat rámec a účinnou obranu znevýhodněným skupinám obyvatel jako jsou senioři, zdravotně a psychicky nemocní, ale také sociálně znevýhodnění. Každý by měl mít férovou šanci bydlet. Proto musí být zajištěn dostatek bytů např. pro osoby pohybově postižené. Povinnost zajistit bydlení znevýhodněným skupinám obyvatel by měly mít především obce. V Opavě jsem z pozice náměstkyně primátora prosadila systém sociálního bydlení, který úspěšně funguje již dva roky a pomáhá v našem městě řešit bytovou otázku těm, kteří to nejvíce potřebují.

Za nezbytně nutné považuji také okamžité provedení úpravy zákona pro vyplácení příspěvku na bydlení. Není možné podporovat z peněz daňových poplatníků byznys s lidským neštěstím. Lidé s nejnižšími příjmy platí v  komerčních ubytovnách běžně 4-6 tisíc korun za měsíc a osobu. Při obsazenosti třemi osobami je to až 18 tisíc korun za jeden jediný pokoj. Přičemž stát, tedy my všichni, přispíváme na bydlení v ubytovně až do výše 7,5 tisíce korun. Nemluvě o tom, že ani náklady na energie nejsou v ubytovnách zrovna malé.