V pátém pokračování anketního cyklu na otázku, který zákon by v případě svého zvolení do dolní komory chtěli prosadit, odpovídají tři ženy: lídryně zelených v Moravskoslezském kraji paval Brady, lídryně hnutí Změna v Praze Táňa Fischerová a Michaela Marková-Tominová, která se o hlasy voličů uchází z jedenáctého místa pražské kandidátky ČSSD.

Pavla Brady, Strana zelených, lídryně v Moravskoslezském kraji

Dlouhodobě se zabývám problematikou dostupného bydlení za férových podmínek, proto bych jako první chtěla prosadit přijetí zákona o sociálním bydlení. Bydlení je základní životní potřebou člověka a jednoznačné nastavení politiky bydlení považuji za klíčové řešení mnohých sociálních problémů současné české společnosti.

V roce 2011 uvedla v reprezentativním dotazníkovém šetření katedry sociologie FF UK čtvrtina respondentů, že pociťuje velké problémy s bydlením. Ještě naléhavěji toto dopadá na mladé lidi (18-29 let), kde se takto ohrožena cítí celá třetina. V České republice dochází k diskriminaci v přístupu k bydlení a již dnes existují skupiny obyvatel, pro které se bydlení stává nedostupným. Rostoucí počet zadlužených domácností, některé již v exekuci, ukazuje neudržitelnost současného systému. Rostoucí nepokoje ve vyloučených lokalitách ukazují, že dosavadní politika bydlení v ČR nedostatečně pomáhá sociální soudržnosti. Přitom bydlení má právě tři pilíře: udržitelnost, dostupnost a soudržnost.

Zákon o sociálním bydlení musí jednoznačně vymezit odpovědnosti a pravidla pro poskytování bydlení a zároveň musí poskytovat rámec a účinnou obranu znevýhodněným skupinám obyvatel jako jsou senioři, zdravotně a psychicky nemocní, ale také sociálně znevýhodnění. Každý by měl mít férovou šanci bydlet. Proto musí být zajištěn dostatek bytů např. pro osoby pohybově postižené. Povinnost zajistit bydlení znevýhodněným skupinám obyvatel by měly mít především obce. V Opavě jsem z pozice náměstkyně primátora prosadila systém sociálního bydlení, který úspěšně funguje již dva roky a pomáhá v našem městě řešit bytovou otázku těm, kteří to nejvíce potřebují.

Za nezbytně nutné považuji také okamžité provedení úpravy zákona pro vyplácení příspěvku na bydlení. Není možné podporovat z peněz daňových poplatníků byznys s lidským neštěstím. Lidé s nejnižšími příjmy platí v  komerčních ubytovnách běžně 4-6 tisíc korun za měsíc a osobu. Při obsazenosti třemi osobami je to až 18 tisíc korun za jeden jediný pokoj. Přičemž stát, tedy my všichni, přispíváme na bydlení v ubytovně až do výše 7,5 tisíce korun. Nemluvě o tom, že ani náklady na energie nejsou v ubytovnách zrovna malé.

I v soukromých domech na pražských Vinohradech se dá bydlet za 7-15 tisíc korun měsíčně, tedy stále levněji než na ubytovně. Podpora ubytoven z veřejných rozpočtů, ať již ve formě nezacíleného příspěvku na bydlení či v podpoře jejich výstavby jsou naprosto iracionální prvky bytové politiky ČR. Stát tak nepomáhá těm, kteří pomoc s bydlením skutečně potřebují, ale těm, kteří ubytovny provozují a na příspěvcích z peněz nás všech vydělávají.

Táňa Fischerová, hnutí Změna, lídryně v Praze

Přiznám se, že pro mne těžké vybrat pouze jeden zákon, protože náprava toho, co nás sužuje musí znamenat změnu mnoha zákonů i postojů. Jeden zákon nic nespraví. Nebudu tedy mluvit o notoricky známých požadavcích na  proti korupční zákony, o kterých mluví každý, ale pokusím se vybrat alespoň dva z těch, které by proces proměny mohly pomáhat rozjet.

První by byl zákon, který by nově definoval volbu do mediálních rad. Podle současného znění sice kandidáty zdánlivě navrhují občanská sdružení, ve skutečnosti však jde o kandidáty různých ekonomických skupin a politiků, kteří oklikou přes spřátelená sdružení vlastní kandidáty navrhují a posléze o nich v poslanecké sněmovně rozhodují a to metodou zcela netransparentní. Nejprve v příslušném výboru zúží výběr kandidátů tak, že k hlasování ve sněmovně se dostávají pouze předem vybraní kandidáti (podle zcela neznámého klíče), nikdy však (nebo až na výjimky) ne ti, kteří by skutečně zajišťovali nezávislost médií veřejné služby.

Pro ilustraci uvádím například případ již zesnulého brilantního novináře Jiřího Ješe, který byl ochoten se této frašky zúčastnit a  dostal pak při hlasování ve sněmovně pouhých šest hlasů. Pokud by se skutečně tato změna zákona povedla, to znamená, že by už nadále členy mediálních rad nevolili politici, ale vybrané osobnosti z řad důvěryhodných občanů, mohlo by to vést k ozdravění medií veřejné služby a tím i k proměně atmosféry ve společnosti, která je nezbytná pro změnu poměrů. Media veřejné služby nepatří do rukou politiků ani ekonomických skupin, ale občanů. Svoboda medií veřejné služby je nezbytná pro kvalitní fungování demokracie.

Prosadit druhý zákon by bylo ještě obtížnější. Pokud vážně chceme oživit zaměstnanost, není cestou rozjet obří podniky, protože tam budou vždy zaměstnávány zejména levné síly ze zahraničí, ale potřebujeme pomoci ekonomické demokracii a uvolnit prostor pro zakládaní komunitních (družstevních) organizací, kde budou ti, kdo si je založí spolupracovat na základě rovnosti hlasů a podílů. Současně budou i odběrateli, takže si mohou vzájemně pomáhat. Takovéto komunity by zastavily vylidňování venkova a přinesly by pracovní příležitosti do míst, kde lidé žijí. Tento model v současnosti zachraňuje mnohé komunity v Řecku a dalších zemích (Mondragonská družstva v Baskicku) a lépe odolává krizím.

K tomu je však občas potřebný nějaký kapitál. U nás je momentálně družstevní model Kampeliček zničený a díky tlaku jak ČNB, tak bankovních kruhů EU jsou dnes tyto přeživší struktury tlačeny k tomu, aby se staly běžnými bankami. Tak nemohu plnit původní účel a tyto modely pak narážejí na nedostatek základního kapitálu.

Za klíčový proto považuji vznik Etické banky, která by po vzoru například švédské JAK banky a dalších bank v Německu a jiných zemích mohla poskytovat dostupné úvěry, které by pomáhaly v místních společenstvích a tím i zaměstnanosti.Dosavadní bankovní rada, jmenovaná Václavem Klausem tyto věci ignorovala a proto je jednak třeba jmenovat nějakého zástupce tohoto typu do této instituce, jednak je nutný tlak zdola od občanů, aby se konečně i u nás podařilo to, co je jinde skutečností. Zákon by potom mohl završit toto úsilí. Bez toho se z místa nepohneme a o řešení nezaměstnanosti budeme stále jenom mluvit.

Michaela Marková-Tominová, ČSSD, jedenáctá na kandidátce v Praze

Chci zákon o zálohovaném výživném. Jeho přijetí považuji za velmi důležité. Před lety se ho, bohužel neúspěšně, pokusila prosadit bývalá poslankyně za ČSSD A. Čurdová. Od té doby se situace samoživitelek (a samoživitelů) a jejich dětí ještě zhoršila. Počty rodin ohrožené chudobou se u nás zvyšují, a neúplné rodiny s dětmi patří k těm nejohroženějším. Nejvíce neúplných rodin je v ústeckém kraji, v jednom z nejproblematičtějších regionů.

Česká republika se celosvětově řadí mezi nejvyspělejší a bohaté země. Proto situaci, kdy děti mají hlad, protože rodiče jim nejsou schopni zaplatit ve škole obědy a dát jim pořádnou svačinu, považuji za naprosto nepřípustnou — a takových dětí je u nás čím dál tím víc, a to nejen v severních Čechách, ale třeba už i v Praze, která je tak bohatým regionem, že nemá nárok na většinu dotací z Evropské unie. A to nemluvím o situacích, kdy je řada dětí kvůli nedostatku financí sociálně vyloučena nejen z kvalitních mimoškolních aktivit, ale i z akcí školních — školy v přírodě, lyžařské zájezdy či jazykové zájezdy do zahraničí nejsou vůbec levnou záležitostí.

Zálohované výživné samo o sobě samozřejmě rodiny s dětmi chudoby nezbaví úplně, ale jsem přesvědčena, že může výrazně pomoci. Výživné má totiž pokrývat průběžné náklady na osobní potřebu, což je v případě, že ho druhý rodič neplatí, v podstatě znemožněno. Že se jedná o užitečný nástroj vyplývá z faktu, že ho přijala řada zemí — z našich sousedů Rakousko, Německo i Slovensko, jinak je i ve státech dalších, např. severských (Dánsko, Finsko, Švédsko).

A v čem konkrétně smysl zákona spočívá? Pokud po stanovení výše výživného soudem příslušný rodič neplatí, určitá částka výživného bude poskytována státem a stát na sebe převezme úkol výživné od neplatícího rodiče vymoci — stát není nijak poškozen tím, když vymáhání trvá dlouho, a má také k dispozici nesrovnatelně lepší prostředky. V Rakousku je touto státní institucí poručnický soud, na Slovensku místně příslušný úřad práce, sociálních věcí a rodiny. Český návrh chtěl tuto působnost svěřit obecním úřadům s rozšířenou působností. Výše zálohovaného výživného je v návrhu „zastropována“.

Bude-li se tento zákon předkládat znovu, a já věřím, že bude, můžeme diskutovat o některých jeho detailech — například zda se na výplatu zálohy musí čekat celých pět měsíců, po které druhý rodič neplatí, či jak vysoký má být „strop“ oné zálohy. V žádném případě bychom ale neměli zpochybňovat smysl jeho přijetí.