Jaký zákon bych prosadil? III.: Ludvík Hovorka, Jan Korytář, Václav Láska
Vratislav DostálRedakce Deníku Referendum pokračuje v předvolebním anketním seriálu. Kandidátů do Poslanecké sněmovny se ptáme, který zákon by v případě svého zvolení chtěli prosadit. Zveřejňujeme odpovědi Ludvíka Hovorky, Jana Korytáře a Václava Lásky.
Ve třetím pokračování anketního cyklu na otázku, který zákon by v případě svého zvolení do dolní komory chtěli prosadit, odpovídají Ludvík Hovorka (KDU-ČSL), který kandiduje ve Zlínském kraji, lídr Změny na Liberecku Jan Korytář a lídr Strany zelených ve středočeském kraji Václava Láska.
Ludvík Hovorka, KDU-ČSL, třetí na kandidátce ve Zlínském kraji
Chci prosadit zákony pro vyšší transparentnost českého zdravotnictví, právní jistotu lékařů a udržitelnost systému veřejného zdravotního pojištění.
1.Zákon o transparentních smluvních vztazích mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními — povinné zveřejňování smluv na internetu
Až dosud je v českém zdravotnictví naprosto nepřehledná situace v úhradách za péči. Každá nemocnice, respektive zdravotnické zařízení má jinou výši úhrad ze zdravotních pojišťoven. Důvody jsou různé, ale převažují dva hlavní — historicky odlišně nastavené základní sazby DRG a dále odlišný přístup zdravotních pojišťoven k jednotlivým zdravotnickým zařízením.
To znamená, že co zdravotnické zařízení, to jiná smlouva se zdravotní pojišťovnou. Obecně platí, že větší zdravotnické zařízení nebo řetězec zdravotnických zařízení mají větší vyjednávací sílu a tím i lepší podmínky úhrad za výkony a poskytnutou péči, než menší zdravotnická zařízení provozovaná jednotlivými lékaři nebo malé nemocnice.
Je nutné, aby smlouvy a veškerá smluvní ujednání mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními byly zveřejněny na příslušných webových stánkách nemocnice a zdravotní pojišťovny. Pak by se předešlo existujícím nadstandardním úhradám některým zdravotnickým zařízením.
Argumenty o obchodním tajemství neobstojí. Zdravotnická zařízení jsou financována z veřejných prostředků, které musejí podléhat důsledné veřejné kontrole. Podobný zákon platí již dva roky na Slovensku a není důvod, aby nemohl platit i na území České republiky.
2.Novela zákona o zdravotních pojišťovnách
Je potřeba zamezit ovládání zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení stejnou ovládající osobou a zamezit slučování zdravotních pojišťoven bez vážných ekonomických důvodů a zpřísnit kritéria pro členy managementu, správních a dozorčích rad zdravotních pojišťoven z hlediska střetu zájmů. S tím souvisí také zpřísnění dohledu nad zdravotními pojišťovnami ze strany ministerstva financí a ministerstva zdravotnictví.
V civilizovaném světě není možné, aby stejná osoba ovládala, provozovala nebo vlastnila nemocnice a další zdravotnické zařízení a současně vlastnila nebo ovládala zdravotní pojišťovnu. Tento princip byl v České republice porušen a je třeba to napravit. Zjednodušeně řečeno, není přípustné, aby firma ovládala platebnu, do které ročně nateče z veřejného zdravotního pojištění čtyřiadvacet miliard korun a mohla z těchto prostředků platit svým vlastním firmám.
V minulém volebním období pan ministr Heger zrušil v zákoně o zdravotních pojišťovnách příslušný paragraf, který bránil účelovému slučování zdravotních pojišťoven bez vážných ekonomických důvodů a umožnil tak sloučení již třetí zdravotní pojišťovny s pojišťovnou ovládanou provozovatelem řetězce zdravotnických zařízení.
3.Zákon o léčivech — zrušení povinnosti vystavovat recepty pouze v elektronické podobě
Tento pozměňovací návrh byl k zákonu o léčivech přilepen některými poslanci v roce 2012, předkladatelé tohoto návrhu měli zřejmě své zájmy na tom, aby si každý lékař musel koupit příslušný software, který je poměrně nákladný. Kromě tohoto hlavního ekonomického zájmu šlo i o legalizaci rozsáhlé veřejné zakázky z roku 2008, vypsané Státním ústavem pro kontrolu léčiv na tzv. Centrální úložiště dat.
Tato zakázka byla zadána v rozporu se zákonem a zadavatelům hrozil možný postih. Za zakázkou na centrálním úložištěm dat jsou konkrétní ekonomické zájmy dodavatelů software a farmaceutické lobby, která potřebuje data pro svůj byznys.
4.Zákon o zdravotních službách — náprava řady problémových a nejasných ustanovení komplikujících život nemocnicím, praktickým lékařům i ambulantním specialistům. Navrácení kompetencí ministerstvu zdravotnictví k tvorbě sítě zdravotnických zařízení
Zákon o zdravotních službách byl připraven horkou jehlou bez respektování oprávněných připomínek profesních sdružení lékařů, profesních komor a nemocnic. Řada ustanovení komplikuje vykonávání svobodného lékařského povolání praktickým lékařům i ambulantním specialistům i práci nemocnicím.
Ministerstvo zdravotnictví se novým zákonem zbavilo jakýchkoliv kompetencí k tvorbě, regulaci a garanci sítě zdravotnických zařízení s výjimkou velkých specializovaných center. Tyto pravomoci byly přeneseny plně na zdravotní pojišťovny, což pokládám za nešťastné řešení, vyžadující okamžitou nápravu. Lékaři potřebují nutně právní úpravu, která umožní dědění a převod lékařských praxí i mezi fyzickými osobami.
5.Zákon o léčivech — prodej léčiv s obsahem pseudoefedrinu pouze na recept
Česká republika je největším výrobcem a vývozcem pervitinu v Evropě. Základní surovinou k výrobě této drogy jsou léky s obsahem pseudoefedrinu, které se vydávají bez receptu pouze s omezením na občanský průkaz.
6.Zákon o veřejném zdravotním pojištění — zvýšení plateb za státní pojištěnce, zrušení stropů na zdravotní pojištění, vyšší ochrana prostředků před zneužíváním
Stát platí za „své“ pojištěnce, tj. děti, ženy na mateřské dovolené, důchodce a nezaměstnané, podstatně méně, než platí běžní zaměstnanci v produktivním věku. Platby státu se musí navýšit a současně se musí zvýšit ochrana prostředků před zneužíváním.
V současné době není dobře nastaven poměr plateb a možného čerpání pro naše občany pracující v zahraničí. Tito lidé neodvádějí do českého zdravotního systému téměř nic, ale po zaplacení určité minimální částky se vrátí do republiky „vykonat zdravotní údržbu“ svého těla, protože v zahraničí by se nedoplatili. To není pro systém udržitelné a peníze pak chybí pro lidi, kteří poctivě celý život platí.
Od roku 2008 byly zavedeny tzv. stropy na zdravotní pojištění ve výši čtyřnásobku, později šestinásobku průměrné mzdy. Lidé s vyšším příjmem (cca 120 tisíc měsíčně) neodvádějí zdravotní pojištění z částky mzdy, která přesahuje tento strop. České zdravotní pojištění je založeno na solidaritě a není žádný důvod, aby jakékoliv stropy byly zachovány.
Jan Korytář, politické hnutí Změna, lídr v Libereckém kraji
Zákon, který bych rád prosadil, je Zákon o dětském štěstí.
Úvodní ustanovení:
Každé dítě, bez ohledu na to, kde, komu či do jakých podmínek se narodí, má právo na šťastné dětství. Proto se parlament usnesl na tomto zákoně:
§ 1
Prestoze tehdy jsem se k tomu vyjadril mirne kriticky, musim konstatovat, ze zas az takova kravina to neni...
Už jen bod 1a) Já samozřejmě chápu, kam to směřuje, a vedly se tu o tom dlouhé debaty, do kterých jsem se nezapojoval naprosto cíleně. Ale tak jak je to napsané, to říká, že dítě má "právo" narodit se v polovině osmého měsíce císařským řezem, nebo uprostřed odpadní jímky, nebo něco podobně zcestného, protože to vybere matka. A bod 1b je ještě nedomyšlenější, neboť nedává žádné časové omezení.
Bod 1c, no, a nějaké požadavky na kvalifikaci, když už si tedy hrajeme na to, že tenhle text je zákon?
Celý druhý paragraf je bezobsažné blábolení. Člověk má právo levitovat 10 cm nad zemí silou vůle.
Paragraf třetí obsahuje pár dobrých nápadů, ale celkový koncept vytvořený prvním bodem je, jak to říci, hloupost. Co jsou to ty alternativní metody? Výuka pavědeckých bludů nebo jejich aplikace na děti? A domácí výchova je dobrá pro obyvatele Australské buše nebo Sibiřské tajgy, ne pro střední Evropu.
Paragraf čtvrtý dělá jednu velkou hloupost. Dává dosti šibeniční časový limit, aniž by říkal, co se má stát, když se ho nepodaří splnit.
Z paragrafu pátého jsou zajímavé poslední dva body. Já úplně vidím ty protivné, zpátečnické báby a dědky (toto není ageismus, je mnoho milých, inteligentních a pokrokových lidí, a to v každé generaci. Ale ti obvykle mají dost pokory k tomu, se k tomuhle nepropůjčovat), jak poučují mladé lidi, co mají dělat (ne že by tito nějakou tu radu nepotřebovali, viz podivné nápady pana Korytáře výše).
S posledními dvěma paragrafy se už dá souhlasit. Ale rozhodně celkový dojem nezachrání.
Pokud jde o Vaši kritiku paragrafu 1 Zákona o dětském štěstí, zdá se mi, že pomíjíte, že je tu termín matka synonymem pro dárkyni nového života a uvedená práva by tedy taková osoba měla mít. Matka ve smyslu dárkyně života se nerozhodne pro něco, co by mohlo poškodit dítě.
Vážím si občanské statečnosti Jana Korytáře a jeho zákon o dětském štěstí považuji za spravedlivý a krásný. Nemyslím, že by byl v rozporu s tím, že by ženy neměly bezdůvodně rodit císařským řezem v 8. měsíci, nebo uprostřed odpadní jímky. To by byl chybný výklad zákona nedržící se jeho smyslu. Na druhé straně neříkám, že není důležitá slovní formulace, a myslím si, že znění zákonů by mělo být diskutováno, aby správně a nedvojsmyslně zachycovalo úmysl zákonodárce.
"..Já bych však byl pro zavedení jednoho zásadního prvku. A to určení osoby, která bude za jakoukoli nezákonnost ve financování kampaně politicky odpovědná. "
Tak tohle by opravdu nemělo upadnout v zapomenutí, i kdyby se Zelení do sněmovny nedostali.
Jednak neoliberální blábolení o vzdělání jako investici s sebou přineslo i model školy jakožto firmy, která generuje zisk a konkuruje si s jinými firmami. U nás tedy se to týká jen malé části středních či vysokých škol, ale trend tu je... Zjednodušeným pohledem, ve středověku stát (panovník) založil univerzitu proto, aby si vytvořil vlastní zejména církevní elity (u nichž se dalo předpokládat, že budou třeba méně loajální k Římu). Podobně s prvními technikami v 18. a 19. století. Do řádění Thatcherové tam moc nebyla motivace namastit si kapsu na školném...
No, a za druhé, jsou to ty moderně progresivně levicové názory o svobodě, potřebách etc. Účelem vzdělávání je (kromě osvojení si nějakých základních dovedností) udělat ze skupiny individualit skupinu lidí schopných žít ve společnosti. A k tomu potlačení svobody prostě patří (a neslučuje se to s maximálním rozvojem individuality), protože svobodu omezuje sama existence společnosti. Já vím, že toto by se nemělo říkat často a asi vůbec ne před dětmi, ale tak tomu je v ovocnářských školkách, tak tomu bylo za Marie Terezie a mohlo by tomu tak být i nadále...