Ve čtvrtém pokračování anketního cyklu na otázku, který zákon by v případě svého zvolení do dolní komory chtěli prosadit, odpovídají Mikuláš Ferjenčík, lídr Pirátů v Pardubickém kraji, Roman Sklenák, který kandiduje za ČSSD na jižní Moravě z pátého místa a lídr zelených v Olomouckém kraji Martin Škabraha.

Mikuláš Ferjenčík, Piráti, lídr v Pardubickém kraji

Začal jsem uvažovat o zákonech, které považuji za potřebné a ve kterých se současně považuji za kompetentního mluvčího pro téma. První mne napadl Nejkrásnější zákon, s jehož přijetím by se všechny smlouvy dostaly na Internet. Ještě ho nemáme kvůli smluvně-opoziční spolupráci ODS a ČSSD.

TOP 09 ho sice nyní označuje za svou prioritu, ale navrhuje zveřejňovat smlouvy až od určité výše plnění (například 25 000 korun). To je velká chyba, protože smlouva může být nejen předražená (nákup), ale také příliš levná (třeba pronájem). Tento zákon budou bezpochyby silně podporovat lidé z Rekonstrukce státu.

Pokud to klapne, zákon neprosadím já, ale bude to výsledek dlouhodobého tlaku občanské společnosti, pozitivního příkladu Pirátské strany a dalších subjektů, pro které se stalo otevřené financování standardem a souhry okolností. Hlubší obhajobu zákona už napsali jiní.

Druhé téma, kterým bych se rád zabýval je možnost dělat volební kampaně ve veřejném prostoru. Přikláním se k berlínskému modelu, kdy mohou politické strany umisťovat na lampy své sololity bezplatně, ale po volbách je musí sundat. Téma má přesah i do politiky záborů, různých administrativních bariér atp.

Nicméně je trochu politicky sebestředné a už jsem o něm článek napsal. Jsem přesvědčený, že změna fungování politických kampaní ze stavu, kdy jsou rozhodující peníze do stavu, ve kterém jsou rozhodující podporovatelé je potřebná. Proto prosazuji i nahrazení volební kauce sběrem podpisů.

Třetí téma, které v tuhle chvíli pokládám za podstatné, je fungování veřejnoprávních médií. Prosazuji zrušení veřejnoprávního monopolu ČT a ČRo. Namísto toho bych upřednostnil systém, kdy by se při splnění určitých podmínek mohla média, jež chtějí být veřejnoprávní, obrátit na své čtenáře, diváky či posluchače a získat od nich peníze formou daňových asignací, nebo participativního rozpočtování. Nicméně takový návrh přináší dvě razantní systémové změny současně a jakožto realista nevím, zda se v praxi pustím do takového sousta, sám zcela jistě ne.

Po shlédnutí politického spektra s Jakubem Michálkem, který diskutujícím z ANO a Změny položil záludnou otázku: „A co už sami děláte z toho, co prosazujete?" jsem si ovšem uvědomil, že důležitější než prosadit zákon, je zavést do praxe věci, které zákonem vynutitelné nejsou, ale dají se jednoduše dělat.

Co zavedu do sněmovní praxe?

1) Pokud to jen trochu půjde, tak bych rád reagoval na všechny podněty, které dostanu.

2) Povedu si veřejnou evidenci lobistických kontaktů, tu už máme v Pirátské straně

3) Budu držet poslanecké pondělí - den vyhrazený pro voliče.

4) Podporu svých návrh budu hledat napříč sněmovnou, nejen u vládní koalice (ve té Piráti nebudou).

5) Budu se maximálně snažit, abych vždy věděl o čem hlasuji a byl schopen to obhájit.

6) Zkusím zůstat v kontaktu s realitou, hrát jednou týdně fotbal s přáteli z nepolitického prostředí jako dosud a chci být i nadále alternativec spíše než kravaťák.

7) Budu respektovat vnitrostranickou demokracii Pirátské strany.

8) Nadále budu využívat k dopravě MHD a kolo.

9) Projevy v sněmovně budu pronášet jen, pokud to bude moci přispět ke změně postoje jiných poslanců, projevy pro projevy si odpustím.

9) V neposlední řadě bych si přál, aby moje manželství přežilo mou politickou kariéru.

Pokud tohle zvládnu, tak si myslím, že české politice pomůžu, i kdybych žádný zákon neprosadil.

Roman Sklenák, ČSSD, pátý na kandidátce v Jihomoravském kraji

Jedním ze zákonů, který chci pomoci co nejdříve prosadit, je zákon o sociálním bydlení. Bez něj se lidé v tísni v mnoha případech dostávají do neřešitelných situací a po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, kdy již nebudou muset být při výpovědi nájmu poskytovány tzv. bytové náhrady, se tito lidé mohou ocitnout doslova pod oním pověstným mostem. Zákon o sociálním bydlením by vyřešil i problém s předraženými ubytovnami, které pouze těží z chudoby a po miliardách vysávají státní rozpočet.

Měli bychom legislativně upravit pojem sociálního bydlení a s využitím evropských prostředků podpořit výstavbu malometrážních bytů, včetně rekonstrukcí stávajícího bytového fondu. Je možné také podmínit státní podporu při výstavbě a rekonstrukcích domů určením části bytů právě pro sociální bydlení.

Na sociální bydlení by měli mít nárok ti, jejichž příjmy jsou nedostatečné k udržení vlastního bydlení nebo se objektivně ocitli v tíživé životní situaci. Zvláštní pozornost by měla být věnována osamělým seniorům, zdravotně postiženým a rodinám s dětmi. Mělo by jít o dočasné řešení s cílem zajištění standardního bydlení na trhu s byty již bez pomoci státu.

Společně s vymezením osob, které mají na sociální bydlení nárok, by měl zákon definovat také minimální standard sociálního bydlení. To by bylo poskytováno v bytovém fondu ve vlastnictví obcí i soukromých vlastníků, v pobytových zařízeních sociálních služeb — například v azylových domech nebo domovech pro seniory, a v nejnižším stupni v regulovaných ubytovnách.

Ty je však třeba přísněji regulovat, zejména stanovit podmínky poskytování tohoto druhu bydlení, zastropovat výši platby za ubytované ze zákona, a zajistit, aby ubytovací zařízení sloužila pouze pro přechodné bydlení. Také by měla být zesílena regulace poskytování bydlení v živnostenských předpisech.

Na podobě zákona je však nezbytné dosáhnout shody nejen v Parlamentu, ale i s představiteli obcí. Ty mají ke svým občanům nejblíže, nejlépe znají situaci v místě, mají představu o svém směřování do budoucna, a právě ony by proto měly zprostředkovávat faktický přístup k sociálnímu bydlení. Bylo by možné využít i jejich svazky a regionální spolupráci, veřejnoprávní smlouvy či institut závazku veřejné služby, který by více otevřel možnost financování evropskými penězi. Zákon o sociálním bydlení by tak pomohl i obcím ve výkonu jejich sociální funkce.

Martin Škabraha, Strana zelených, lídr v Olomouckém kraji

Ještě než bych předložil svůj zákon č. 1, předložil bych zákon nultý. Pokusil bych se zajistit menší vliv peněz na politiku. Tak komplikovaný problém si samozřejmě vyžaduje ne jeden zákon, ale celý balík, třeba takový, jaký propaguje iniciativa Rekonstrukce státu. A ani ten balík nebude stačit, zákony samy o sobě nic nezmůžou. Ale to je na jinou debatu.

Jako první je v seznamu RESTu uveden zákon o financování politických stran, což mi přijde oprávněné. Kromě důrazu na transparentní účetnictví by měl zákon podle mého názoru zavádět také výdajové stropy na předvolební propagaci, aby se snížila potřeba peněz na kampaň a tím i pokušení shánět je nelegitimními cestami. Současně bych zastropoval výši darů od fyzických osob, aby byly strany motivovány dělat fundraising spíš mezi řadovými voliči než velkými sponzory. Dary od právnických osob by strany neměly pobírat vůbec.

Kromě uvedeného bych, po německém vzoru, začlenil do dotyčného zákona i povinnost stran zajišťovat ze získaných státních příspěvků provoz tzv. politických nadací (čtenářům DR je například známa Nadace Rosy Luxemburgové, financující provoz Pražské školy alternativ).

Zajímavý je návrh Jana Korytáře z politického hnutí Změna, který by snížil výši státních příspěvků politickým stranám a naopak umožnil občanům přispívat na provoz politických stran přímo prostřednictvím daňových asignací.

Dávám ke zvážení, zda by v tom případě nebylo nejlepší zavést obecný zákon o daňových asignacích, který by předem vyčleňoval určitý zlomek z celkového zdanění příjmů fyzických osob, a bylo by pak na každém jednotlivci, jestli chce připsat tento zlomek nějaké církvi nebo nějaké politické straně, případně i s možností dělení. Kdo by se nechtěl přímo podílet na financování stran ani církví, ten by automaticky posílal svůj podíl do nějakého státem zřizovaného, avšak na rozpočtu nezávislého fondu, podporujícího veřejně prospěšné organizace.

Po vyřešení „nultých“ zákonů, pomáhajících ozdravit samotný chod politiky, bych se konečně mohl pustit do politické práce ve vlastním slova smyslu. Z celé řady opatření, která v době zhoršené sociální situace chybí, bych jako první usiloval o zavedení systému dostupného bydlení.

I tady se vlastně jedná o celý balík, protože pod pojmem sociální bydlení je třeba představit si ne jeden, ale vícero typů bydlení, od takového, které je finančně méně náročné, ale jinak nevyžaduje žádnou zvláštní asistenci, až po bydlení pro osoby trpící nějakou formou tělesného postižení, vyžadující si zvláštní stavební úpravy; mělo by pokrývat škálu od bytů pro samostatně žijící osoby až po rodiny s větším počtem dětí; od bydlení azylového typu, určeného na krátké období pro překlenutí obtížné životní situace, až po trvalé bydliště.

Všechny formy sociálního bydlení by ale měly splňovat některá společná kritéria. Krom jiného by platilo, že sociální bydlení musí být prostorově začleněno do obytné části obce tak, aby své obyvatele prostorově neoddělovalo od většinové společnosti.

Dále, mělo by být nízkorozpočtové nejen z toho hlediska, že obyvatelé platí nižší než běžný nájem, ale i z toho hlediska energetické náročnosti. Mělo by být konstrukčně řešeno tak, aby šetřilo teplem a elektřinou, v ideálním případě by si tyto energie i samo vyrábělo. Kladl bych na to důraz přinejmenším tam, kde by se sociální bydlení zajišťovalo prostřednictvím nové výstavby nebo rekonstruováním starších bytů.

Podstatné samozřejmě je, kdo sociální bydlení zajistí. Stát by měl podle mého názoru definovat standardy, uložit samosprávám povinnost zajistit dostatečný počet sociálních bytů ve vazbě na počet obyvatel (za uplynulé několikaleté období) a dotačními programy zabezpečit finanční prostředky pro obce, včetně pobídky pro ty, které vyvinou nadstandardní aktivitu.

Samosprávy by měly zcela ve své pravomoci, jakým způsobem potřebné byty zajistí — zda výstavbou, nebo koupí, zda ve své režii, nebo přenesením projektu na nějakou neziskovou organizaci. Vhodné by bylo spojit případnou výstavbu sociálních bytů s vytvořením pracovních míst pro obtížněji zaměstnatelné, kteří by současně byli cílovou skupinou takové výstavby.