Táňo, pokusím se odpovědět na Tvoje otázky. Úřady (norské a české) jsou zákonem vázány mlčenlivostí, čehož paní Michaláková a poslankyně Chalánková zneužívají a překrucují skutečnosti v zájmu (podle mne v domnělém zájmu) paní Michalákové. Ptáš se: „K názoru dítěte: kdo slyšel a viděl děti a jejich názor? Viděl děti náš zástupce?“ Norský systém ochrany dítěte stojí na vyslechnutí dětí, to naopak ten český se nerad tomuto mezinárodnímu a evropskému požadavku vůbec přizpůsobuje. Zkrácení doby rozhovoru jakož i zákaz objímání byl nyní vysloven právě po požadavku Denise Michaláka, staršího z obou bratrů. Na rozdíl od ČR má dítě v Norsku větší zákonná práva.
Budu se tvářit nechápavě a zeptám se: kdo to je ten „n á š“ zástupce? Zástupce Českého helsinského výboru? Nebo České republiky? Pokud myslíš to druhé, velmi nesouhlasím! Postátnění (počeštění) problému mi připadá jako postoj českého občana, žijícího v Norsku, který si českému finančnímu úřadu či ministerstvu financí stěžuje na to, že v Norsku platí nespravedlivě vysoké daně a chce po českých orgánech nápravu. Připadá mi tak, a to zdůrazňuju, bez ohledu nato., vyměřili-li mu tam daně správně nebo špatně.
Nesmíš dát na Andreje Rusňáka, žijícího v Norsku, který stojí v čele protinorské a protipěstounské lobby, která se svolává po facebooku. Pokud jsem ho správně pochopil, nechce, aby ho v Norsku měli za nepřizpůsobivého, protože se mu nelíbí, že nemůže svému dítěti dávat sebou do školy sladkou svačinu, neb si rodiče odhlasovali, že svačiny sladké nebudou.
Ptáš se také, „jak je možné, že dětem a matce je zakázáno mluvit rodnou řečí? Maže se tady jejich jazyk, kulturní identita i historie,“ píšeš. Děti bohužel česky už neumějí nebo moc neumějí a dodatečně by se mělo přezkoumat, zda Barnavernet v roce 2011 nepochybil, když je rozdělil do různých pěstounských rodin. (Také mě znepokojuje, zda nechodí do škol s různým vyučovacím jazykem, novou norštinou a knižní norštinou, ale ty jsou si hodně blízké, moje představa je, že asi jako čeština a slovenština.) Češtinu jim nikdo nezakazuje, jen při rozhovoru s matkou je podmínkou norština. Odnárodňování je v Norsku jistě zakázáno zákonem, stejně jako v ČR Nevím jak tam, ale v ČR není zákon (přestupkový, trestní apod.) který by upravil sankce za odnárodňování, třeba romských dětí, iu když to ústabvní .
Poslední Tvoje otázka:
"Zachování rodinného prostředí a vztahů. Jak je možné, že děti nesmějí k rodině? Aniž bylo matce cokoli prokázáno, je trestána ona, děti i prarodiče. To, že norské úřady nakonec povolily matce vídat se s dětmi dvakrát do roka čtvrt hodiny bez možnosti doteku a rodného jazyka je mučení, nic jiného.“
Málo se tu ví, že poslední rozhodnutí – 15 minut na návštěvu – je minimální čas s tím, že bude-li se to jevit pro děti jako příjemné, může být návštěva delší. Názor dítěte je v Norsku více směrodatný než v ČR. Dále: Úřady a soudy matce přece nic neprokazují, to Barnavernet něco prokazuje soudu, to se jen tak česky – od začátku 60.let jako výsledek tehdejší liberalizace a opatrného přecházení od svévole k právu– nesprávně říká a píše, že soud obžalovanému něco prokázal nebo naopak neprokázal, ale ani zde to neplatí. Z výchovy matky byly děti právě odebrány soudně. To se dá změnit, změnily-li se okolnosti, ale paní Michaláková přece novou žádost o přezkum nepodala (nebo se mýlím?), chtěla jen „revizi“ toho starého soudního rozhodnutí.
Kontrolu nad Barnavernetem má oblastní rada, tedy úřad (státní) při krajské samosprávě.
Zdraví Petr Uhl

Tohle tvrzení se v našich médiích objevuje, ale nepodařilo se mi si to z nějakého věrohodného droje ověřit. Opravdu má Barnevernet ze své činnosti zisk, který vyvádí mimo systém sociální péče? Kdo je tím investorem, který na sociálně-právní ochraně dětí vydělává?

Petře, problém vidím v tom, že jak Ty, tak já jsme odkázáni na interpretace událostí, kterým jsme vzdáleni. Slyšel jsi Denise Michaláka, jak, kdy to říká a komu? Mohla v tom být práce pěstounky. Ani Ty, ani já nevíme, jak se tam má, jak je spokojen? Jakému tlaku je vystaven, že toto říká? Proto bych vítala, aby systém byl otevřený a pokud mluvím o českém zástupci, mám na mysli opravdu někoho z Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí, který má takové věci v popisu práce. Na rozdíl od Tebe se však domnívám, že mlčenlivost a moc, která je Barnavernetu dána je nedobrá i nebezpečná.
Andreje Rusňáka neznám, ale zajímá mne spíš obsah jeho slov. Zda jsou to fakta nebo výmysl. Pokud nemluví pravdu, pak je to opravdu problém.
Jsem ráda, že se shodujeme v otázce rozdělení dětí a jazyka a že i Ty v tom vidíš problém. Jak a s kým ovšem mohou mluvit česky, když s matkou nemohou? Zdá se, že rodnou řeč zapomínají, pokud se v jejich okolí nevyskytuje nikdo, kdo by ji rozvíjel.
Z ruského dokumentu, který doporučuji ke shlédnutí ( a z emailů dalších lidí, které mám k dispozici), vyplývá něco jiného. Děti jsou stěhovány k více pěstounům, některé jsou zanedbávány, nevím, jak a kdo kontroluje jak se jim daří.,
Ty se domníváš, že je systém v pořádku a nereaguješ na mé otázky, zda se nemůže proměnit na počátku dobrý úmysl ve svůj pravý opak. Právě Ty jsi vždy obezřetný na různé manipulace a polopravdy, ale tady máš za to, že všechno funguje tak, jak má. Já na základě dalších dokumentů začínám mít velké pochybnosti. Dokonce jsem dostala (samozřejmě zatím neověřenou informaci), že v pěstounské péči zemřelo asi 700 dětí. Proto se domnívám, že je dobré se ptát.mimochodem- přidávám odkaz na statitstiku Barnevernu (oficiální dokument Barnevernu v Pdf formátu) - mj. mapující mortalitu dětí, svěřených do pěstounské péče Barnevernetem během zhruba 10 let na přelomu tisíciletí - jednalo se o - tuším - 702 zemřelých dětí v pěstounské péči během oněch zhruba 10 let.

Jinak..ke druhému dotazu. Barnevernet je soukromá organizace, takže je dobré se na to ptát, ale jinak na tom vydělává celý sociální systém, který se stále rozšiřuje.
Zdravím
Táňa Fischerová

Já nechci polemizovat s Táňou Fischerovou ani s Petrem Uhlem. Do zmiňované problematiky nevidím, a tak na ni nemám ani ucelený názor. Nicméně na několik skutečností, které jsem buď sám zaznamenal, anebo je paní Fischerová a pan Uhl uvádějí ve svých článcích, bych upozornil.

Zaprvé: Je-li norský Barnevernet, který nějakým způsobem rozhoduje o odebrání dětí rodičům, soukromou organizací, nemůže dělat svou práci dobře. Nedělejme si iluze, že tam, kde je soukromý zájem, má prim zájem veřejný, tedy zájem dětí, potažmo jejich rodiny.

Zadruhé: Anglosaský způsob výchovy dětí, jehož krédem je „dětem vše dovoleno“, protože jinak by utrpěl zdravý vývoj jejich osobnosti, je venkoncem špatný. Z takových dětí vyrůstají sobci a sebevědomí konzumenti. Oboje je dnes velmi žádáno. Vidíme to dnes např. na tom, jak je staršími lidmi běžně pohrdáno.

Zatřetí: Podívejme se na americké počítačové filmy pro děti. To nejsou žádné pohádky ani příběhy. Jde buď o propagaci konzumního životního stylu (do zblbnutí si „hrdinové“ objednávají pizzu domů) nebo reklamu na to, jak se stát top modelkou (nepřekonatelným vzorem je Barbie), anebo jde o mlátící se příšerky nerozeznávající dobro od zla. Předvádění vzorů dětem totiž s danou problematikou velmi podstatně souvisí.

Začtvrté: Mrazí mne v zádech, když čtu, že se zakazuje objímání, že na rozhovor dětí s rodiči je stanoveno čtvrt hodiny, že děti v určité situaci nesmí s rodiči mluvit rodným jazykem. Připomíná mi to ještě něco horšího než potrhlé a nikdy nerealizované plány komunistů na kolektivní výchovu „nového“ člověka.

Všiml jsem si už před časem, že se pěstounská péče rozjíždí také u nás. Nic proti tomu. Je-li záměr veden dobrými úmysly dětem pomoci a poskytnout jim více, než může nabídnout ústav, je to dobře. Dostanou-li se však do hry peníze (a kde se nedostanou, když stát svoji agendu tak rád předává soukromníkům, že?), snadno to celé sklouzne k prvotnímu zájmu o zisk pro podnikatele v „oboru pěstounství“. Zájem o dítě pak jde logicky stranou.

Zkrátka a dobře, viděno z větší perspektivy, mám z toho celého pocit, že se tu rozjíždí nový druh globálního byznysu. Vlastně to má také svoji docela průhlednou logiku: více než 50% procent manželství se rozvádí. A u rodičů, kteří se raději ani neberou, to lepší nebude. Není také toto jedna z odvrácených stránek všeobecného nevážení si institutu manželství a rodiny?

Jiří Vyleťal

na můj dotaz ohledně toho, že Barnavern je soukromá organzace jste odpověděla jen opakováním svého tvrzení bez jakéhokoliv odkazu či důkazu. Tvrzení, že na "tom vydělává celý sociální systém, který se stále rozšiřuje" naprosto nerozumím. Jak může sociální systém vydělávat?

Pane Kubičko, překopírovala jsem část článku pana Macha, který se případu věnuje. Zbytek na jeho blogu v MF dnes.Překvapením pro mne je, že říká že Barvernevet není soukromá firma, to je v rozporu i s tím, co potvrdil pan Kapitán, ale informace leccos objasňují. "Především chci zdůraznit, že v Norsku nemá krizovou péči o děti na starosti jen stát. Instituce, která vykonává samotný odběr dětí - Barnevernet - sice státní je, ale na odebírání dětí má ziskový motiv řada soukromých firem, které jsou na rozhodnutí Barnevernu přímo navázané.
Následnou péči o odebrané děti totiž vykonávají soukromé firmy, z nichž největší je společnost Aleris, patřící finanční skupině AB Investor. Jejím vlastníkem je švédský miliardář Gir Wallenberg, který podle deníku ABC Nyheter lobboval za to, aby co nejvíce dětí bylo svěřováno do péče firmám. ABC Nyheret také udává, že podle údajů z roku 2008 Norsko vyplatilo soukromým firmám v přepočtu více než čtyři miliardy českých korun za péči o děti (ABC Nyheter, 2010).
Jak tento systém funguje?
Stát oficiálně vystupuje jako ochránce dětí a navenek celý systém zaštiťuje svou institucí Barnevernet. Po odebrání dětí však na scénu vstupují již zmiňované privátní firmy, které poskytují Barnevernu nejrůznější služby, jako ubytování pro odebrané děti, lékaře, psychology, vyšetření a nakonec i vyhledávání samotných pěstounů. Na ukázku inzerátu se můžete podívat přímo na stránkách společnosti Aleris."

Táňa Fischerová

Tvrzení paní Táni Fisherové, že Barnevernet je "soukromou organizací,která má samozřejmě ze své činnosti slušné příjmy" je zcela nepravdivé.

Naprosto souhlasím s paní Fischerovou. Bezpochyby může být pravda že Barnevernet postupoval správně a děti bylo nutné odebrat, nicméně o praktikách této organizace kolují otřesné zprávy různých zemí a i případ paní Michalákové vykazuje také nestandartní rysy. Je tedy na místě se ptát...
Osobně se domnívám, že odebírání dětí rodinám je pro děti velmi traumatizující a mělo by se k tomuto řešení přistupovat pokud není jiná volba.
Podmínky pro setkávání (a je irelevantní zda budou trvat 15 minut nebo 2 hodiny) na mne působí až nacisticky...

Nové zprávy z Norska - to je moje poslední reakce z pátku 30. ledna v 16:45 pod mým nedávným textem v DR "Právo dítěte, matky a státu".

Informace bez uvedení zdroje jsou bezcenné. Spíše vzbuzují otázku, jak k těmto informacím pan Uhl přišel.