Petra Uhla si vážím a s většinou jeho textů souhlasím. V případu odebraných dětí v Norsku však vidím věc odlišně.

Až do minulého týdne jsem se na případ dívala s vědomím, že je těžké nahlédnout někam, kde je vše přikryto mlčenlivostí a stojí zde tvrzení proti tvrzení. Teprve shlédnutí Hyde Parku o tomto případě a hlavně dokumentu o odebírání dětí, tentokráte ruských v Norsku, mi otevřelo oči. Český helsinský výbor se už dříve rozhodl, že se této záležitosti bude věnovat. Teď však shromáždí materiály a pošle je Výboru OSN na ochranu dětí.

Pokud se totiž na případ díváme odtrženě od celku, nemůžeme se v něm orientovat a nemůžeme poznat, o co jde. Zmíněný dokument, kde vypovídají matky a také některé děti, kterým se podařilo z pěstounské péče uniknout, ukazuje, co se skrývá za jedním případem Michalákových. Budeme-li se dívat jenom na jeden případ, kterému navíc zcela nerozumíme, pravdy se nedobereme. Je třeba se zaměřit na celý systém sociální péče, tak jak je nastaven, a teprve potom pochopíme souvislosti.

Barnevernet je již deset let soukromou organizací, která má samozřejmě ze své činnosti slušné příjmy. Na to je navázán celý systém sociální péče, který je dobře financován státem.

↗

Nikdo nepochybuje o tom, že pokud děti trpí ve vlastních rodinách, jsou zneužívány nebo týrány, je na místě, aby zasáhl stát. Jinak ovšem platí zásadní právo rodičů na děti a dětí na rodinu. Foto repro Jak se dělá ten správný byznys s dětmi

Jak vysvětluje novinář Andrej Ruščák (LN 26. 1.), Barnevernet má v každé obci samostatný úřad, který je zřizován ze zákona. Obce ho musí financovat, ale moc peněz nemají, stát jim přispívá jen málo. Pěstouni jsou placeni státem a tak pokud úřad, který má povinnost nejprve pomoci rodině, přeskočí tuto povinnost a rovnou předá děti do péče, nemusí nic platit. Systém je ale nastaven tak, že nemá žádnou kontrolu, což je alarmující. Pokud se Barnevernet jednou rozhodne (a spolupracující instituce jsou všechny na něj napojeny), není už kam se obrátit.

Andrej Ruščák se domnívá, že cizince mohou ochránit vlastní státy (bohužel praxe je ve většině jiná), ale norské rodiny se už z toho uzavřeného okruhu dostat nemohou. Tito lidé se podle norské veřejnoprávní televize, která se rovněž tématu věnovala, také vzájemně kryjí. Například psychologické posudky, které vypracovali dva psychologové a které rozhodly o osudu rodiny, údajně vypracovali dva lidé, kteří spolu v té době žili.

Na začátku jsou vždy dobré úmysly. Nikdo nepochybuje o tom, že pokud děti trpí ve vlastních rodinách, jsou zneužívány nebo týrány, je na místě, aby zasáhl stát. Jinak ovšem platí zásadní právo rodičů na děti a dětí na rodinu. Teprve při dokázaných a veřejnou kontrolou potvrzených patologických procesech je možné dítě odebrat a s rodinou pracovat. Jenže... pokud vznikne celý systém, který pracuje v rámci „dobra“, nikdo jej nezpochybňuje, dochází k tomu, že se počáteční dobro promění systémem drobných krůčků zla ve svůj pravý opak.

Sociální systém namísto toho, aby pomáhal a chránil, se stane nástrojem ničení rodin, šikany, nekonečného trápení rodičů i dětí a ničení budoucnosti. Z výpovědí dětí v ruském dokumentu vidíme, že se ze systému dostaly s trvalým strachem, že je zase někdo přepadne a unese. Bojí se chodit do školy, bojí se přejít ulici. Nebudou v sobě už nikdy mít důvěru v rodinu, která je nedokázala ochránit. Matky a otcové jsou vystaveni trvalému stresu a zoufalství. Stačí si představit, že by se to stalo vám osobně.

K postoji našeho úřadu na mezinárodně právní ochranu dětí. Výbor OSN pro práva dítěte vydal komentář k zájmu dítěte. Má sedm bodů, uvedu tři. Při hodnocení práv je třeba přihlédnout:

1. K názoru dítěte: kdo slyšel a viděl děti a jejich názor? Viděl děti náš zástupce? A jestli to norské zákony nedovolují, pak je třeba protestovat. Jsou to čeští občané. Děti vystupují pouze jako objekty se zakrytýma očima na fotografiích a v nahrávkách matky, které potvrzují dobré vztahy. 
2. Identita. Jak je možné, že dětem a matce je zakázáno mluvit rodnou řečí? Maže se tady jejich jazyk, kulturní identita i historie. 
3. Zachování rodinného prostředí a vztahů. Jak je možné, že děti nesmějí k rodině? Aniž bylo matce cokoli prokázáno, je trestána ona, děti i prarodiče. To, že norské úřady nakonec povolily matce vídat se s dětmi dvakrát do roka čtvrt hodiny bez možnosti doteku a rodného jazyka je mučení, nic jiného. 

Od chvíle, kdy jsme se začali případu věnovat, dostali jsme několik emailů. O pomoc volá paní z Rakouska, která uvádí, že sto lidí různých národností takto bojuje v Dánsku (včetně českých). Jeden otřesný případ z Dánska mám v počítači. Takováto praxe prý funguje v Norsku, Dánsku, Británii, Belgii, Holandsku, Německu a dalších zemích. Ani naše republika není z toho vyňata, byť systém ještě nenabyl té podoby, kterou má v Evropě „hodnot“.

Asi bychom se dostali ještě hlouběji v rozboru příčin, které k těmto praktikám vedly. Je to pravděpodobně způsob výchovy, kdy se na děti nesmí zvýšit hlas a nesmí se na ně zvednout ruka. Zase: na počátku je dobrý úmysl, pokud si však nedáme pozor, dobrý úmysl se promění v nebezpečnou praxi.

Tento a další případy, doufejme, otevřou hloubkovou diskusi o našich výchovných i sociálních systémech, o výchově dětí a o lásce. I o zasahování zákona do sféry, kam nepatří. (Viz právě projednávaný zákon o veřejném zdraví, který chce drasticky trestat rodiče, lékaře nebo každého, kdo se vzepře povinnému očkování, ačkoli je prokázáno, že některým dětem to může zničit zdraví.) 

Dobrou zprávou je, že sociální výbor při Radě Evropy tento týden o situaci jednal a vydal memorandum, ve kterém, přestože kupodivu nemá přesné statistiky, doporučuje se vážnou situací zabývat a řešit ji. Platí to samozřejmě i pro nás. Snad je tedy opět naděje. Jinak by se Orwell jenom smutně smál. Nebo plakal.