Letos se nekonaly žádné volby, lze říct, že koaliční vláda Bohuslava Sobotky spravuje zemi ve srovnání se svými předchůdkyněmi vcelku ku prospěchu obyvatel, nečelila významné krizi, neotravuje veřejnost hádkami, pokud vznikly mezi koaličními stranami rozepře, ani jednou nepřerostly ve vážnější roztržku. Vláda zrušila druhý důchodový pilíř, prosadila navýšení minimální mzdy, plánuje zatočit s hazardem.

Kontinuálně se snižuje počet lidí bez práce, ekonomika po celý rok rostla. Přesto je evidentní, že se mnoha lidem nežije dobře, statistiky uvádějí, že chudoba a sociální vyloučení hrozí téměř jednomu a půl milionu lidí. Téměř 150 tisíc obyvatel České republiky nemá na dostatečné úrovni ani jednu ze tří složek definujících špatné životní podmínky. Nedisponují dostatečným příjmem, materiálním vybavením ani prací.

Ještě podstatnější než čísla Českého statistického úřadu je atmosféra ve společnosti a to, jak každý z nás subjektivně vnímáme a prožíváme svou každodennost. Jak by to nejspíš řekl Jiří Dienstbier senior: „Jinak vypadá svět z Prahy a jinak z Bruntálu.“ Právě v tomto momentu tkví podstata úspěchu Miloše Zemana a Andreje Babiše. Oba těží z frustrace velké části společnosti, která je do značné míry legitimní.

Vše hlavní se letos odehrálo mimo naše hranice: experiment řeckých voličů se Syrizou, šokující nástup Jeremyho Corbyna, úspěchy nové levice v Portugalsku a Španělsku. A samozřejmě uprchlická krize. Jako událostem listopadu 1989 předcházely rozličné momenty, tendence a posuny nejen domácí, nýbrž především evropské či světové politiky nejpozději od poloviny 80. let minulého století, tak se i nyní v Evropě rodí nový budoucí řád, jehož budeme součástí.

Prosazuje se poznání, že příčinou krize nejsou deklasované segmenty společnosti, nýbrž naopak, politické a ekonomické elity. Přesto nalezení strategie, která krizi zastupitelské demokracie překoná, nás teprve čeká. Sobotkova vláda v tomto posun nepřinesla. I na konci roku 2015 je tu stále až příliš mnoho lidí, které v politice, aspoň na její centrální úrovni, nikdo nereprezentuje, neprosazuje jejich zájmy.

„Je to tu nějaké horší, jakoby. Rok je pryč, a byl to mžik. Jednou si to budu muset říct o celém životě, nejsem se sebou spokojen, vůbec! Poměry mě znehybňují, kladu asi malý odpor. To není veliká ctnost, mít k věcem pořád týž postoj a nepást už ani po změnách,“ napsal v roce 1985 Ludvík Vaculík. O čtyři roky později změny přišly. Lze v letošních událostech spatřovat aspoň zrnka budoucí pozitivní proměny? Těžko říct, za pokus to ale jistě stojí. Nabízíme šest událostí, které by nás snad k jisté naději v příznivý vývoj opravňovat mohly.

Blokáda neonacistů

Na prvního máje letos Dělnická mládež opět po čtyřech letech svolala své příznivce do Brna. A tak jako tehdy, i letos mobilizovala stovky lidí k tomu, aby vyšli do ulic a dali veřejně najevo, že odmítají xenofobii a rasismus. Zatímco neonacistů přijelo kolem dvou set, jejich odpůrců se sešly úctyhodné dva tisíce.

Blokádu navíc podpořila řada osobností. Mimo jiné herci Marek Daniel a Arnošt Goldflam, herečky Taťjana Medvecká a Simona Babčáková, senátor a ministr za lidská práva Jiří Dienstbier, senátorka Eliška Wagnerová nebo předsedkyně Českého helsinského výboru Táňa Fischerová či předseda ČMKOS Josef Středula a rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Memorandum odsuzující pochod neonacistů navíc schválilo také brněnské zastupitelstvo: „Tato organizace dlouhodobě spolupracuje s neonacistickou scénou a vyzývá k potlačování práv a svobod, na kterých stojí demokratická společnost. Přijetí jasného stanoviska Zastupitelstva města Brna považujeme vzhledem k probíhajícímu Roku smíření za zvláště důležité.“

Podobných akcí, jejichž účastníci jednoznačně odsoudili nárůst podpory xenofobních a rasistických názorů, se uskutečnilo během roku několik. Sice ne vždy byl soulad jejich účastníků s politickou reprezentací podobně jednoznačný, ostatně prezident Miloš Zeman na jedné akci nenávistných spolků, navíc 17. listopadu, dokonce osobně řečnil, přesto lze říct, že akce odmítající krajně pravicové elementy byly asi nejpovzbudivější zprávou letošního roku.

Iniciativy na pomoc uprchlíkům

Podobně podmanivou a veskrze pozitivní zprávou o povaze části české společnosti byl spontánní způsob, jakým stovky lidí neváhali pomáhat uprchlíkům. Někteří přispěli do sbírek, jiní organizovali dobročinné akce, další se ve svém osobním volnu vydali pomáhat lidem prchajícím ze Sýrie nebo Iráku do Maďarska, Chorvatska, Srbska, Makedonie nebo třeba na pražské hlavní nádraží.

Přesně to tu před několika dny ve svém třídílném cyklu textů napsali Magdaléna a Petr Pospíchalovi: „Dobrovolnická pomoc na balkánské trase je pozoruhodný jev. Uvážíme-li, že jen z České republiky se na dobrovolnické pomoci na balkánské migrační trase v posledních měsících podílely více než dva tisíce lidí, znamená to mimořádný vzmach občanské aktivity a obětavé pomoci, která zpochybňuje jednoduché mediální stereotypy a narušuje všeobecnou fasádu lhostejnosti, která je ve vztahu k uprchlíkům ještě tou lepší možností ze všech, s nimiž se v poslední době v české společnosti setkáváme.“

Zmínku si zaslouží také aktivisté z Iniciativy Hlavák, kteří pomáhali po celý podzim uprchlíkům, kteří na pražské Wilsonovo nádraží dorazili po propuštění z některého z českých detenčních zařízení. Od září do prosince pomohli několika stovkám z nich.

S ohledem na praxi českých úřadů, které migranty nutí za pobyt v detenčních střediscích platit, se mnoho z nich ocitlo v Praze zcela bez prostředků. Dobrovolníci se jim snažili usnadnit cestu do cíle, případně zajistit potřebné: uprchlíci tak díky permanentním službám aktivistů na nádraží měli možnost zavolat příbuzným do zahraničí, někteří z nich byli ubytováni v hostelu nebo v soukromí.

Je nesporné, že se jednou bude o letošní úloze občanské společnosti v souvislosti se spontánní pomocí uprchlíkům psát jako o ilustrativním příkladu toho, kdy suplovala institucionální selhání státu a kdy svým nesobeckým a altruistickým jednáním občané prokázali výrazně pevnější charakter než jejich politická reprezentace.

Klinika

Dalším obdobným případem je autonomní sociální centrum Klinika, které letos oslavilo rok svého fungování. Opět lze říct, že se tak stalo navzdory státu: objekt byl totiž loni na podzim vyklizen policií. Nakonec se ale aktivistům díky veřejné podpoře podařilo politiky přimět, aby stát budovu na rok aktivistům propůjčil.

V centru se tak od března konají přednášky, diskuze, koncerty, divadelní představení, pravidelné jazykové kurzy angličtiny, francouzštiny, romštiny, češtiny pro cizince v různých úrovních, ve všední dny je zde otevřena kavárna, dvakrát týdně freeshop Zdrojovny s věcmi do domácnosti, od listopadu z Kliniky vysílá žižkovské rádio StreetCulture, vzniknout tu má také knihovna a knihařská dílna.

Všechny aktivity jsou přitom zdarma nebo za dobrovolné příspěvky. „Na Klinice jde především o to potkávat se s ostatními lidmi a dělat něco, o čem si myslíme, že je smysluplné, rozvíjet sociální vztahy založené na solidaritě, vzájemné pomoci, samosprávě a sdílení,“ vysvětluje jeden ze členů kolektivu Arnošt Novák.

Klinika sehrála důležitou roli v materiální pomoci uprchlíkům: na konci srpna iniciovala sbírku věcí a následně jejich distribuci do českých detenčních zařízení, Maďarska, Srbka, či Makedonie. „Chtěli jsme tím symbolicky sdělit, že ne všichni v České republice sdílejí xenofobní nenávist lidí, jako je Konvička či Okamura, a že pro nás často opakované slovo solidarita není jen prázdným pojmem,“ povídají aktivisté.

Konec levné práce v ČR

16. září zahájila Českomoravská konfederace odborových svazů kampaň Konec levné práce v ČR. Odboráři tak reagují na stagnaci či pomalý nárůst platů zaměstnavatelů. Výrazný růst ekonomiky a zisků firem, který se doposud projevoval pouze ve výrazném poklesu nezaměstnanosti, by se měl podle odborářů začít projevovat také v nárůstu nominálních a reálných mezd.

„Je ostuda, že jsme se po pětadvaceti letech od sametové revoluce loni doplazili na úroveň osmadvaceti procent německých mezd, přičemž zhruba osmdesát procent zaměstnanců v České republice ani této úrovně nedosahuje. Máme sedmé nejnižší mzdy v rámci celé Evropské unie, a to se musí změnit,“ prohlašuje makroekonom ČMKOS Martin Fassmann.

Také podle předsedy ČMKOS Josefa Středuly jsme se v žádném případě nedopracovali tam, kde jsme si v roce 1989 mysleli, že bychom mohli být. „Říkali jsme si tehdy, že za pět let bychom se mohli dostat na úroveň Rakouska. Ti pesimističtější mluvili o osmi letech. Podle dnešních údajů bychom se na úroveň Rakouska a Německa dostali za 115 let,“ podotýká Středula.

Iniciativu ČMKOS na sklonku listopadu přivítal předseda vlády Bohuslav Sobotka. Středulovi zaslal dopis, ve kterém mu vyjádřil plnou podporu. Také podle něj je nutné, aby se na plodech ekonomického růstu podíleli i zaměstnanci, a nikoliv jen vlastníci firem.

Aliance Strany zelených a Pirátů na jižní Moravě

Český parlamentní provoz potřebuje nový impuls. Loni jsme tu psali, že vznik radikálně levicového subjektu nekomunistického typu zůstává v nedohlednu. Ani letos v tomto ohledu posun nenastal.

Přestože tu je řada osobností, které by politický provoz nesporně obohatily, zatím si většina z nich od přímého politického angažmá drží odstup. Aktivismus a práce na rozličných úrovních občanského sektoru je nejspíš pohlcuje způsobem, který se neslučuje s přijetím náročné politické role. A taky většinu z nich nejspíš uspokojuje. Nezbývá tak, než se zaměřit na existující subjekty.

V tomto punktu je pozitivní zprávou vznik předvolební aliance Strany zelených a Pirátů na jižní Moravě před krajskými volbami. Před dvěma týdny zde o ní psal šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka: „Uzavření účelové předvolební aliance na jižní Moravě se základním motivem překonat nespravedlivou bariéru českého volebního systému je dokladem politického zrání, které je každopádně třeba ocenit. Zda se takové zrání promítne i do vystupování před příštími sněmovními volbami či do formulace společných priorit, se teprve ukáže.“

Sněmovní volby jsou daleko, stát se může prakticky cokoli. A přestože je ošemetné pouze mechanicky sčítat podporu pro jednotlivé strany a usuzovat z toho možné budoucí výsledky, připomeňme, že v posledních krajských volbách na jižní Moravě volilo zelené a Piráty v součtu 6,17 % voličů. Ve sněmovních v roce 2013 jich bylo 5,85 %.

A přiznejme si, pokud by byli v současné dolní komoře třebas Ivan Bartoš, Matěj Stropnický anebo Jakub Michálek, celkový dojem z politické reprezentace země by byl podstatně příznivější.

Sobotka podepsal kolektivní dohodu

Předseda české vlády a sociálních demokratů by si zasluhoval zmínku hned z několika důvodů. Mohli bychom psát například o tom, jak nahradil Marcela Chládka Kateřinou Valachovou v čele ministerstva školství. Mluvit bychom mohli také třeba o tom, že se 17. listopadu sešel se zástupci iniciativ, které pomáhají uprchlíkům.

Možná bychom mohli připomenout také jarní sjezd ČSSD, na kterém Sobotka stabilizoval pozici jako málokterý z jeho předchůdců. Podle nás by ale neměla zapadnout ještě jiná věc. Bohuslav Sobotka minulý týden v úterý podepsal se zástupci odborových svazů kolektivní dohodu vyššího stupně pro státní zaměstnance. Podobná dohoda byla v letošním roce vyjednána historicky poprvé a měla by zlepšit podmínky pro práci všech státních zaměstnanců.

Kolektivní dohoda vyššího stupně mezi Vládou ČR a odborovými svazy upravuje práva a povinnosti obou stran. Týká se téměř sedmdesáti tisíc státních zaměstnanců, jsou mezi nimi pracovníci finančních úřadů, České správy sociálního zabezpečení, úřadů práce či dalších ústředních orgánů státní správy.

Dokument sjednocuje některé benefity pro státní zaměstnance včetně pěti volných dnů, takzvaných sickdays, odměn za dovršené služební výročí či provozních podmínek při výkonu služby. Dále například zaručuje možnost smluvní strany každoročně jednat o možné valorizaci platových tarifů státních zaměstnanců na rok následující.

Šest událostí jistě nevypovídá o celkovém obrazu. Ale ukazují, že není vše jen temné, že drobná práce má smysl a také, že tu zůstává poměrně široký prostor pro politickou veřejnost měnit věci k lepšímu.