Jan Vodňanský, který zemřel 10. března 2021 ve věku nedožitých osmdesáti let na nákazu covidem-19, byl košatou a těžko zařaditelnou osobností. Nejlépe se to pozná na tom, jak ho nazvala spousta nekrologů a zpráv.

Nejčastěji v nich figuruje jako písničkář a spisovatel, ale objevuje se také herec, textař, zpěvák, kabaretiér, humorista, básník, filozof, nebo třeba také lidový filozof. A signatář Charty 77. Už z toho je celkem jasné, že odešel člověk obdařený mnoha nadáními.

Následující text není, a přece svým způsobem je, osobní vzpomínkou. Myslím, že za skutečné pamětníky, kteří Jana Vodňanského opravdu zažili, se mohou pokládat ti, kteří ho znali a poslouchali od konce 60. do 80. let, zažili atmosféru jeho vystoupení s Petrem Skoumalem.

K nim, jsa narozen příliš pozdě, nepatřím. Přesto mám intenzivní pocit, že Jana Vodňanského, s nímž jsem se osobně nikdy nesetkal, důvěrně znám.

S Vodňanského tvorbou jsem se poprvé setkal krátce po listopadu 1989. Byla to také doba písní, které dokázaly vyjádřit a zachytit mnoho z emocí a nadějí těch dní. Některé z tehdy nejslavnějších skladeb byly velmi vážné až patetické a vznešené, jako Modlitba pro Martu, Bratříček Karla Kryla nebo Náměšť Jaroslava Hutky. Jiné přímočaře sarkastické, jako Krylův Písničkářský bacil.

Jedna píseň z těch dní mi ale utkvěla v hlavě zcela zvláštním způsobem. Byli to Maršálové, které na albu zachycujícím setkání rozpadlých písničkářských dvojic na jaře a na podzim 1989 nahráli Petr Skoumal a Jan Vodňanský. Pouštěl jsem si na kazetě písničku pořád dokola a vnímal její atmosféru a jemné kouzlo.

Kdybych nevěděl, že je to „zakázaná píseň o sovětské okupaci“, napsaná v roce 1969, nenapadlo by mě to. Okouzlená dívka na plese, které se otevírá cosi nového, co ji láká i znepokojuje...

Vlastně je to pro mě téměř jediná z písní té doby, která nijak nezestárla, nestala se dříve či později historickým dokumentem, připíchnutým k dějinné události jako špendlíkem na nástěnce. Možná je to prostě tím, že je mimořádně dobrá, svou poetickou intenzitou a zároveň lehkostí srovnatelná se stejně starou Suchého a Šlitrovou Jó, to jsem ještě žil. Výjimečná a nadčasová.