Vnitřní téma herce Josefa Abrháma
Alena ZemančíkováJosef Abrhám svůj talent nerozmělňoval a také se mu podařilo nespadnout do obsazovacího stereotypu. Díky tomu naštěstí máme dost rozličných záznamů jeho nenapodobitelného hereckého umění.
Dějiny Národního divadla vyprávějí, jak každá generace našla vyjádření svého existenciálního pocitu v jiném Hamletovi. Eduard Vojan byl Hamlet-intelektuál, který usiloval o převzetí moci v Dánsku a o novou, lepší vládu (1905-1908).
Hamlet Eduarda Kohouta byl lyrický básník, tonoucí ve vlastním nitru (1926—1931). Poválečný Hamlet Radovana Lukavského předjímal novou etapu poválečného světa, kdy vlastní pochybnosti jednotlivců narušují stávající pořádek (1959-1966). Racionální Hamlet Františka Němce byl hlavně zveřejňovatelem nepravostí aktuální vlády Claudia a vlastní matky (1982-1988).
Josef Abrhám o tom, že každá generace má mít svého Hamleta, mluvil, ačkoliv ho sám nikdy nehrál. Když přemýšlím o odkazu tohoto skvělého herce, musím přiznat, že v době jeho vrcholné kariéry se dostaly do popředí jiné sebeidentifikační typy než Shakespearův princ dánský.
Josef Abrhám od roku 1965 působil v Činoherním klubu, nově, v divadle založeném v konečně svobodnějších poměrech. Jeho zakladatelé Jaroslav Vostrý a Ladislav Smoček opřeli umělecký program divadla o hereckou kreativitu.