Krátce po sobě odešly po dlouhých životech dvě výrazné ikony české kultury. Jejich osudy se vydaly radikálně odlišnými směry po roce 1968 — zatímco Karel Gott si vybral cestu, na níž mohl i po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy dál „rozdávat lidem radost“, Vlasta Chramostová se rozhodla normalizaci vzdorovat. Zatímco první následujících dvacet let opanoval československé přijímače, obrazovky i kulturní domy, druhá z nich zmizela. Zatímco první tak díky svému postoji prožil jediný život na výsluní, druhá se musela poprat s životy třemi — „hereckým, disidentským a životem návratu“.

Současná prezidentská garnitura za souhlasného kývání přidružené kulturní a novinářské fronty v posledních letech rozdává vyznamenání a spekuluje div ne o „státních pohřbech“ čistě s odkazem na to, kolik dotyčný za svůj život „rozdával radosti“. Osobnosti Karla Gotta a Vlasty Chramostové nám však svým takřka paralelním skonem připomínají, že jejich dlouhé životy byly z velké části vyplněné epochou, kdy bylo „rozdávání radosti“ výsostně politickým projektem vládnoucí strany — a kdy tedy nebylo něčím automaticky dobrým.