Jelikož jsme tu od počátku roku zápolili s tím, abychom se nestali nejneobhospodařovatelnějšími českými novinami, nezvládali jsme všechny své povinnosti. Zato dokážeme použít nejdelší české slovo ve zpravodajském textu.

Tak se stalo, že o prvních dvou letošních číslech Listů referujeme pospolu. (Na Sedmou generaci dojde v podobném stylu za týden.) Výhoda referování o dvou číslech současně je patrně jediná: vynikne síla celku.

Již dlouho je naším pevným přesvědčením, že v podstatě nelze být kloudným českým ať už levicovým, anebo pravicovým či prostě jen intelektuálem, a nemít je předplacené. Listy charakterizují jedineční autoři, hluboké myšlení, milý smysl pro humor a zpravidla vzácně vytříbený styl.

V prvním letošním čísle vyniká půvabný text polského esejisty a překladatele Aleksandra Kaczorovského, který je poctou A. J. Liehmovi sepsanou u příležitosti jeho devadesátin. V rámci pravidelné spolupráce s Listy text dnes vychází na jiném místě Deníku Referendum.

Obsahuje i perlu v podobě citátu Václava Havla, který pronesl v rozhovoru s A. J. Liehmem v dubnu 1968: „Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků jsem byl vždycky.“

Ačkoli je jako šéfredaktor Listů uváděn Václav Žák, zasvěcení vědí, že prakticky veškerá redakční práce je dílem autorského tandemu Václav Burian, Tomáš Tichák, která v prvním letošním čísle demonstruje svou suverenitu nejen redaktorskou, ale i autorskou. Burian v kratičké glose o nešťastných osudech slova „reforma“ píše:

„Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství se tomu říkalo, aby se nemuselo říkat reforma. Že to žádná reforma nebyla, ale polovičatost, míň než polovičatost?

O to nešlo: Komunistická strana Československa by tehdy ráda předvedla, že má dobré, rázné a tvůrčí nápady, i když je neměla, takže by říkala reforma ráda, ráda by tvrdila, že reformuje, že je schopna neustálé reformy, říkat tomu tak ale nemohla, protože toho slova nedávno používal Ota Šik a jeho soudruzi.

Kalousek není Šik, ani Nečas není žádný Šik; to by se mohli urazit všichni tři. Bohuslava Sobotku neinstalovaly cizí tanky. Potud je rozdíl zásadní. Lze ovšem čekat, že i kdyby nynější česká vláda reformovala, až by se z ní kouřilo, nebude říkat reforma, nebude reformy slibovat, reformy prosazovat, při pohledu do Řecka reformy jako nezbytné představovat. Možná, i kdyby reformovali, budou se ministři zapřísahat, že kdepak, oni nereformují, jen dávají věci do pořádku.

Jednou zakázané, podruhé prosaditeli S-karet zhanobené, to slovo si v ČSSR i v ČR užije své. Ale zas má výhodu: nikdo ho nebude opakovat, jak se teď říká, jak mantru (v dávné sezóně by se řeklo: do omrzení).“

A Tomáš Tichák, možná nejelegantnější ze současných českých fejetonistů, v žánrovém textu Na přelomu věků píše:

„Pro nás na Hané je však důležitější, že zde možná končí doba provincialismu. Hanáčtina byla totiž dlouho považována za řeč směšně nemotornou, jejíž užití ve veřejném prostoru stvrzovalo, že mluvčí je jemně řečeno pravým opakem světáka. Nenápadná zpráva může však znamenat průlom: podle ní totiž už několik supermarketů přepadl maskovaný lupič hovořící hanácky.