Listy v úvodu svého šestého čísla informují o tom, že se rozhodly udělit svou výroční cenu Pelikán pro rok 2013 evangelickému duchovnímu Miloši Rejchrtovi. Cena pojmenovaná po zakladateli Listů Jiřím Pelikánovi se uděluje za přínos politické kultuře a občanskému dialogu. Jejími dřívějšími nositeli jsou například Adam Michnik, Alena Wagnerová, Jaroslav Šabata či Vladimíra Dvořáková.

Vstup obstarává editorial redaktora Václava Buriana s mile uštěpačným postřehem na adresu nové superstar české politiky: „Usilování o uskutečnění nějaké ideje‟, to bývalo „hnutí‟; jako příklady uvádí Příruční slovník jazyka českého (1937) hnutí dělnické, abstinentní, husitské, rasové a literární. Už ROH, jež nebylo ani revoluční, ani odborové, ani hnutí, s významem slova hnulo, a pravým opakem je význam tohoto slova dnes: dnes české hnutí není masové, ideje nemá nebo je používá málo, není chaotické, se všelijakými křídly, radikální mládeží a obětavými ženami, vyšívajícími prapory; dnes u nás hnutí začíná hnutím mysli a poté i peněženky jednoho muže.“

Oddíl politických komentářů k domácímu dění otevírá Pavel Uherek potřebnými postřehy o „nebezpečné štítivosti vůči politice“. Nad povolební situací se tu zamýšlí Vladimíra Dvořáková, Josef Valenta hodnotí bankovní intervence, Jakub Charvát dokládá překonanost Bohumínského usnesení a redaktor DR Jaroslav Bican píše o Hrozbě úpadku sociální demokracie.

Stejnému tématu se věnuje ve svém pravidelném textu Václav Jamek. Jakkoli jeho politické texty redakce zveřejňuje jako fejetony, po našem soudu Jamek v nich znovu a znovu stvrzuje výlučné postavení mezi českými politickými komentátory. Ač by asi tomu zařazení sám vzdoroval, neboť bychom pro něj museli v této kategorii zřídit třídu, v níž by se cítil osaměle, je naším dlouhodobým přesvědčením, že právě on je současným nekorunovaným králem českého politického komentáře.

V textu Politický Acheron aneb Náhrobní kámen Jamek píše:

„Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ale sociální demokracie nevzala tuto lidovou moudrost na vědomí. S tím, zda ji znovu volit, jsem tentokrát váhal do poslední chvíle. Sobotkova programovost mi nakonec přišla věrohodná, sociálním demokratům jsem hlas odevzdal.

Teď jen doufám, myslel jsem si při odchodu z volební místnosti, že je nenapadne provést to, co už provedli při posledních obecních volbách v Praze: tam si jak známo postavili do čela neposkvrněného a solidního Dienstbiera, a sotva volby skončily, zbavili se ho a udělali přesně to, co Dienstbier slíbil, že sociální demokracie dělat nebude; dávajíce tak plně zapravdu Leninově kritice sociáldemokratismu. Já tudíž sociální demokraty v pražských obecních volbách už nikdy nebudu volit.