Legenda českého demokratického novinářství a literární i filmové kritiky A. J. Liehm poskytl Listům rozhovor, v němž mimo jiné vysvětluje, proč se přestěhoval z Paříže do Prahy a proč už nebude psát fejetony.
Přestože jste se letos stěhoval [z Paříže] do Prahy, odeslal jste i tehdy přesně v termínu fejeton, načež jste nám oznámil, že byl poslední. To musíme čtenářům vysvětlit.
Základní problém každého starého člověka, který dělá takové věci, jako jsem dělal já nebo jaké děláte vy, je umět vědět, kdy přestat. Ta chvíle přijde, když zjistíte, že už vám nejen nefunguje pořádně paměť, že vám nejen hlava pomalu odchází, ale...
Nezdá se, že odchází, když s vámi člověk mluví.
Už mi to nepíše, psát na stroji mi dělá potíž, e-mail neumím. Musíte si uvědomit, že mi bude za dva měsíce devadesát Člověk má přestat dávno dřív. Dotáhl jsem to až sem a myslím, že to bohatě stačí — to, co jsem chtěl a mohl napsat, jsem asi napsal. Vždyť to vidíte na celé kulturně politické mapě, v literatuře, vůbec v kultuře: kdykoli lidé dojdou do onoho kritického bodu a nutí se pokračovat dál, je to velice vidět.
Na váš návrat se zeptat musíme. A vy samozřejmě můžete odpovědět, co budete chtít...
Nikdy jsem se už vracet nechtěl. Ne že bych nechtěl do Čech, možná bych se byl vrátil, kdyby o to byl [po r. 1989; red.] nějaký zájem. Jestli jsem se nakonec vrátil do Prahy, tak proto, že moje žena těžce onemocněla, a tak nebyla jiná možnost... Tam kamarádi většinou umřeli. Takže můj návrat neměl žádnou motivaci intelektuální ani nostalgickou ani politickou, byla to životní nutnost. To se stane, že se v životě dostanete do kouta, z kterého není jiné východisko.