Chci přispět X

Listy udělily cenu Pelikán pro rok 2013 Miloši Rejchrtovi

Politická revue Listy ve svém posledním loňském čísle přináší obvyklý soubor pronikavých úvah o politickém dění i průhledů do kultury. Fascinuje úvahou Kacepra Szuleckého o středoevropských disidentech či rozhovorem s A. J. Liehmem.

(jp)

02.02.2014 15:18

Listy v úvodu svého šestého čísla informují o tom, že se rozhodly udělit svou výroční cenu Pelikán pro rok 2013 evangelickému duchovnímu Miloši Rejchrtovi. Cena pojmenovaná po zakladateli Listů Jiřím Pelikánovi se uděluje za přínos politické kultuře a občanskému dialogu. Jejími dřívějšími nositeli jsou například Adam Michnik, Alena Wagnerová, Jaroslav Šabata či Vladimíra Dvořáková.

Vstup obstarává editorial redaktora Václava Buriana s mile uštěpačným postřehem na adresu nové superstar české politiky: „Usilování o uskutečnění nějaké ideje‟, to bývalo „hnutí‟; jako příklady uvádí Příruční slovník jazyka českého (1937) hnutí dělnické, abstinentní, husitské, rasové a literární. Už ROH, jež nebylo ani revoluční, ani odborové, ani hnutí, s významem slova hnulo, a pravým opakem je význam tohoto slova dnes: dnes české hnutí není masové, ideje nemá nebo je používá málo, není chaotické, se všelijakými křídly, radikální mládeží a obětavými ženami, vyšívajícími prapory; dnes u nás hnutí začíná hnutím mysli a poté i peněženky jednoho muže.“

Oddíl politických komentářů k domácímu dění otevírá Pavel Uherek potřebnými postřehy o „nebezpečné štítivosti vůči politice“. Nad povolební situací se tu zamýšlí Vladimíra Dvořáková, Josef Valenta hodnotí bankovní intervence, Jakub Charvát dokládá překonanost Bohumínského usnesení a redaktor DR Jaroslav Bican píše o Hrozbě úpadku sociální demokracie.

Stejnému tématu se věnuje ve svém pravidelném textu Václav Jamek. Jakkoli jeho politické texty redakce zveřejňuje jako fejetony, po našem soudu Jamek v nich znovu a znovu stvrzuje výlučné postavení mezi českými politickými komentátory. Ač by asi tomu zařazení sám vzdoroval, neboť bychom pro něj museli v této kategorii zřídit třídu, v níž by se cítil osaměle, je naším dlouhodobým přesvědčením, že právě on je současným nekorunovaným králem českého politického komentáře.



V textu Politický Acheron aneb Náhrobní kámen Jamek píše:

„Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem, ale sociální demokracie nevzala tuto lidovou moudrost na vědomí. S tím, zda ji znovu volit, jsem tentokrát váhal do poslední chvíle. Sobotkova programovost mi nakonec přišla věrohodná, sociálním demokratům jsem hlas odevzdal.

Teď jen doufám, myslel jsem si při odchodu z volební místnosti, že je nenapadne provést to, co už provedli při posledních obecních volbách v Praze: tam si jak známo postavili do čela neposkvrněného a solidního Dienstbiera, a sotva volby skončily, zbavili se ho a udělali přesně to, co Dienstbier slíbil, že sociální demokracie dělat nebude; dávajíce tak plně zapravdu Leninově kritice sociáldemokratismu. Já tudíž sociální demokraty v pražských obecních volbách už nikdy nebudu volit.

A co byste řekli? Oni si dovolili udělat totéž na celostátní úrovni, a to hned druhý den po volbách! Je taková politická hloupost vůbec možná, Miloši Zemane?! Na to, že česká sprostota volá do nebe, jsme už celkem zvyklí, ale kdyby byl uspěl tento podraz, mohli jsme se s veškerou nadějí na obrodu české demokracie nadobro rozloučit.

Zoufalství našeho politického života by překročilo nikoli už jen Rubikon, ale rovnou Acheron: jak si tihle lidé (v čele s prezidentem republiky!) vůbec mohli vzít úplné zničení české politiky na svědomí? Bohuslav Sobotka naštěstí ukázal, že není takové neviňátko, na jaké vypadá (na to spiklenci patrně naletěli), takže to nejhorší nenastalo, proradnost sociální demokracii zatím neovládla a nakonec máme jen to menší zlo, totiž neřešitelnou aritmetiku vzešlou z vytrvalého zatmění občanské mysli; ale škoda byla napáchána a je i tak úděsná.

Budeme-li se držet Zemanovy oblíbené poučky, kvůli níž tolik obdivuje vzor politického intrikánství knížete Talleyranda (který za život nejmíň třikrát změnil politický tábor), Hašek a jeho spojenci by se měli do nejrychleji klidit z politiky ne proto, že se dopustili podlosti (překonávající i nejúžasnější výkony Karoliny řečené Pík nebo ošemetných českých církví pokoutně podepisujících smlouvy, jež nelze vypovědět), ale protože udělali chybu, blbost dokonce i na české poměry mimořádnou – což je v perspektivě politického cynismu přece horší.

Značný podíl na té chybě ovšem padá přímo na Zemana a na jeho egocentrickou zaslepenost: jaké důsledky z toho míní vyvodit? Své mouřeníny sice obratem ruky hodil přes palubu (což jejich blbosti ještě přitěžuje: diplomacii svého protivníka posoudili jako slabost a spoléhali na věrnost intrikána!) a Sobotkovo pochlapení vztahy mezi oběma politiky jistě změnilo, ale to není dost na to, aby Zemanovy rozházené karty začaly zas dávat nějaký smysl.
*
Při skládání nové vládní koalice by snad vůle vyrvat politickou moc z této nicoty mohla některé politiky z protilehlých táborů stmelovat. Ale dá se tomu věřit? Sociální demokracie svým současným vyjednáváním strká hlavu do oprátky. Svou věrohodnost nejprve sama podvrátila, teď by měla jakoby vést vládu, kterou by fakticky nevedla, protože by byla v menšině a v sevření dvou stran pravicových.

Jistěže by se tak vládnout dalo, kdyby se dalo spolehnout na dobrou vůli všech aktérů a jejich společné odhodlání uvést náš politický život jakž takž do pořádku. Ale dá se?

Další zvraty v sociální demokracii nelze vyloučit. Lidovecký oportunismus je notorický problém této strany. A co se ještě vyklube z Babišova hnutí, tím si nemůže být jist nikdo, i když programová priorita začíná být patrná: nesahat na majetek pana Babiše; daňové moratorium za pár rozdaných koblih určitě stojí.

Že by sázka na důvěru? Ale kdo by byl v naší zemi po čtvrtstoletí demokratických hanebností takovou sázku vůbec ochoten uzavřít? Jenže potom je tu velké riziko, že pravicové sevření sociální demokracii udusí – protože tak to v podobných politických konstelacích většinou bývá; a jako jediná levice schopná vyrazit do parlamentních voleb příštích by mohla zůstat komunistická strana.“



V jednom z vrcholů čísla se polský politolog a sociolog Kacper Szulecki zamýšlí nad před nedávnem v Polsku vydaným esejem francouzské filosofky dějin Alexandry Laignel-Levastineové Duchové Evropy s podtitulem Milosz Patočka Bibó. Autorka své úvahy spřádá nad třemi středoevropskými osobnostmi, kolem nichž staví panteon dalších středoevropských intelektuálů a vyznává se z obdivu k tradici kacířství a disidenství.

Szulecki její pohnutky vítá, současně se k textu staví polemicky, zejména v konfrontaci s popisem současných poměrů. „Zajímavé by mohlo být například čtení Patočkova myšlení a jeho koncepcí péče o duši v kontextu ekologie. Střet tezí Patočky s myšlením Rachel Carsonové a Arna Naesse by byl skutečně mimořádný,“ svěřuje se Szulecki s nápadem, který patrně leží mimo dosah i těch nejvýbojnějších segmentů současného českého ekologického hnutí či myšlení.

Szulecki, jsa podle všeho obeznámen s naším současným diskursem patrně lépe než většina českých intelektuálů, cituje na podporu svého stanoviska z textu historika Michala Kopečka, vloni v listopadu zveřejněného v Lidových novinách: „Myšlení bývalého československého a středoevropského disentu nám není schopno dát odpovědi na řadu otázek dnešního politického, hospodářského a kulturního života, ale je jedinečnou inspirací protestu, občanské neposlušnosti a sociální angažovanosti, které jsou základní živinou každého funkčního demokratického procesu. Chartistický i mimo-chartistický disent v Československu je naším Thoreauem, Gándhím i Martinem Lutherem Kingem.“

Kacper Szulecki k tomu podotýká: „Tento domácí úkol za nás ovšem nikdo zvenčí neudělá.“ To jistě ne, ale poděkujme aspoň za zadání.



V jiném textu, který se váže k aktuálnímu dění ve střední Evropě, se Juraj Buzalka věnuje otázce, jak se mohlo stát, že v Banskobystrickém kraji zvítězil v krajských volbách neonacista Kotleba. Buzalka v Žalmu zeme podkarpatskej píše:

„Ako ukázali regionálne voľby, podporovateľmi neonacizmu nie sú najchudobnejší dedinčania, medzi nimi skôr vyhrával nevýrazný ľavicový kandidát, žiadna ledva dospelá náckovská čvarga či degenerovaný „white trash‟, ktorého predstaviteľmi sú zalkoholizovaní starí mládenci, ktorí zabudli obrábať otcovské vinice, nesadia už ani zemiaky a nečistia rodičovské lesy, lebo žijú na podpore a z peňazí matiek-dôchodkýň. Nacizmus triumfoval tam, kde je podiel rómskej populácie vo všeobecnosti nižší. Okrem nacistického jadra ho volili strednostavovskí voliči – učitelia, technici či záchranári.“

Snad tedy, abychom si s plněním domácího úkolu křísit odbojného a svobodymilovného ducha středoevropského radikálně demokratického disidenství pospíšili, dřív než se nás zmocní zcela jiné přízraky z minula.

Listy ve své části věnované umění přinášejí novou povídku Jiřího Kratochvila, fejetony Jana Novotného, Ladislava Šenkyříka a Tomáše Ticháka, fotografie z Lidic Roberta Kisse, básně Marka Šindelky.

Ve mrazivě čarovném rozhovoru „Bylo nebylo‟ vysvětluje A. J. Liehm, proč se krátce před svou devadesátkou rozhodl už nepsat fejetony. Pasáž z něj zveřejňujeme v rámci spolupráce s redakcí Listů v dnešním vydání Deníku Referendum. Celé číslo jako obvykle zdobí aforismy/kresby autorského dua Tomáš Tichák/Martin Burian.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.