Druhé letošní Listy přinášejí dosud neznámé dopisy Mileny Jesenské

Svým druhým letošním číslem časopis Listy stvrzuje své mezi českými médii jedinečné, suverénní postavení. Objev dosud neznámých dopisů Mileny Jesenské z Ravensbrücku lze pokládat za dosavadní událost roku.

(jp)

28.04.2013 13:18

Milena-jesenska-fellowships-for-journalists-432x243

Alena Wagnerová, autorka biografie Mileny Jesenské, označila objev jejích dosud neznámých dopisů za „zázrak". Foto archiv

Při práci na životopisu Jany Černé-Krejcarové narazila mladá polská bohemistka Anna Militzová na dosud nepublikované dopisy Janiny matky Mileny Jesenské z věznic v Drážďanech, na Pankráci a z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Ve stejné složce v Archivu bezpečnostních složek byl také dopis Margarete Buber-Neumannové prof. Jesenskému po Milenině smrti.

Pro Listy 2/2013 dopisy do tisku Anna Militzová připravila spolu se znalkyní života a díla Mileny Jesenské Alenou Wagnerovou. Je to překrásná, srdceryvná četba, podávající nové svědectví o mimořádném, statečném a vřelém duchu Mileny Jesenské: „Před mým oknem je zahrada, v níž se každý den půl hodiny procházím. Podobá se kláštěrní zahrádce. Jsou tam kosi a veliké stromy. Jinak přišívám knoflíky a čekám, čekám, čekám, až budu zase u Tebe," píše se v jednom z dopisů dceři z roku 1940.

V dopise o tři roky pozdějším, psaném nikoli dceři, nýbrž otci, píše: „Je něco jiného mít hlad a hladovět čtyři roky. Musím se Ti přiznat, že jídlo pro mne hraje takovou roli jako nikdy. Někdy nemohu snést, když něco vidím, na co mám chuť: totiž já to mohu dobře strávit, ale můj žaludek a slinivka to strávit nemohou. Člověk se zkrátka vůbec nezná.“

Alena Wagnerová v ediční poznámce k tomu podotýká: „Těch několik vět o rozdílu mezi mít hlad a hladovět a citovém významu balíků z domova patří k těm nečetným dokumentům, které nám právě ve své stručnosti a bezděčnosti otevírají průhled do psychické reality vězněných. Je to jen pár vět, a přece patří k tomu nejdůležitějšímu, co Milena Jesenská kdy napsala.“

Fascinující četbou je rovněž líčení Anny Militzové, jak se svého objevu dobrala: „Poprosila jsem [redaktora Listů] Václava Buriana o kontakt na paní Wagnerovou, popsala jsem jí svůj nález. Odepsala ještě týž den, popsala mi také, co se dosud soudilo o osudu dopisů. Napsala, že je to zázrak, že jsem je našla.“

Ač nám to není zcela příjemné, musíme na tomto místě poznamenat, že ve společnosti jen o kousek zdravější, než je dnešní česká, by se velkolepý objev dosud neznámých dopisů Mileny Jesenské stal hlavní zprávou do televizního zpravodajství i na titulní stránky tisku. Ale vzhledem k tomu, že se nejedná o „news“ v provozním slova smyslu, snad mají česká média ještě příležitost své opomenutí napravit.

V Listech dále mimo jiné vychází esej Petra Pitharta ke dvacetiletí rozděleného Československa, článek Zdeňka Víška o Českém koutku v Kladsku; Jan Novotný píše ke stým narozeninám Jiřího Krupičky; Ada Kolmanová vzpomíná na svůj život a svou matku, spisovatelku Alu Koncevou.

Tradičně je mimořádně silně zastoupen žánr fejetonu. Jako vždy odzbrojující Václav Jamek píše v textu Nemravnost českých církví aneb Knížák a pánské přirození:

„Můj milý deníčku, kéž bych byl jenom zestárlý škarohlíd, ale tak se mi jeví, že se v naší zemi (možná ve světě vůbec, ale nepodceňujme své tiché, ryze české nadání ke zmaru) dožíváme ne už jen úpadku, ale úplného rozkladu civilizace. Slovy učenými: eschatologické údobí, v událostech i v myslích.

Zhruba před čtvrtstoletím jsme dostali ojedinělou možnost postavit v klidu naši společnost na nových, řádných základech. Nikdo nás nenutil, mohli jsme si vybrat, ukázat, o co a zač stojíme, a hle, nepostavili jsme nic, zfušovali jsme, co se dalo, a ta peleš, na kterou jsme se zmohli, kvapem zpuchřela a nic v ní nedrží pohromadě.

Nejde jen o to, že naše silnice jsou děravé a naše chodníky stejně zarostlé plevelem, jako za mého života vždycky byly: člověk s jakýmkoli pozůstatkem soudnosti musí den po dni upadat do většího úžasu a beznaděje nad tím, jaké uvažování je u nás veřejně možné; a jak se právě z toho uvažování náš svět rozpadá.

Tak se naše Sněmovna začala dohadovat, jaký druh trestného činu by musel poslanec spáchat, aby přišel o mandát: když obyčejnou hanbu Čech nezná, bude na to zapotřebí ústavní zákon. Vyhnán z parlamentu by prý nakonec měl být jen takový zástupce, který bude odsouzen za trestný čin úmyslný.

Nedbalostní trestný čin je naproti tomu něco tak zanedbatelného, že to s poslaneckou židlí nehne. Možná dá zákon voličům právo svého poslance ve věznici bez omezení navštěvovat a nosit mu pomeranče; alespoň do té doby, než Sněmovna nedbalostní trestné činy vůbec zruší. Proč také stíhat poslance, který se bezděčně, tak nějak už ze zvyku dopustí zpronevěry, nebo ve sladkém domnění, že dává almužnu bezdomovci, z roztržitosti vezme úplatek od lobbisty?

Možná si poslanci nakonec osvojí bezmyšlenkovitost tak dokonale, že úmyslných trestných činů nebudou vůbec schopni! Petr Nečas, tupý démon zkázy, jim jde koneckonců příkladem: jak by mohl odpovídat za nějaký státní akt, například za amnestii prezidenta republiky, když ho to nenapadne?

A neznalost Ústavy teď už snad dokonce omlouvá!

Lid, který žvásty těchhle povedených konzervativců poslouchá, ba shledává v nich zřejmě i nějaké zdání rozumu, by si měl asi lépe uvědomit (a to včetně Ústavního soudu!), jaké je v demokratickém státě vůbec poslání parlamentu. Parlament, vážení a milí, má za účel vybavit společnost souvislým a bezrozporným pletivem zákonů, jimiž se mezi civilizovanými lidmi obvykle ustanovuje, jaké jednání je řádné a spravedlivé, a co menšího už lze tedy od tvůrce zákonů požadovat než absolutní bezúhonnost!

Nebo snad chceme, aby o tom, co je řádné a spravedlivé, rozhodovali v naší zemi neřádi a sami trestanci aby určovali, za co se má chodit do vězení?! To se dočkáme zákonů!

Naše ubohé studenty, kteří před prezidentskou volbou pobíhali po fakultách s plackou jednoho nejmenovaného kandidáta, asi překvapí (pokud jim, můj milý deníčku, nedopatřením padneš do ruky), že konzervativní je právě stanovisko, které jsem teď vyjádřil. Konzervativní není bohorovná lhostejnost ke zločinům, před nimiž nás má stát chránit, jak ji vyznává jejich oblíbený kandidát: ta je prostě jen nihilistická, ať už je takový nihilismus aristokratický, plebejský, anarchický, prospěchářský nebo prostě idiotský.“

Nástup nového papeže komentuje Jarosław Makowski, ředitel polského Občanského ústavu. Jeho text v rámci spolupráce s Listy zveřejňujeme na jiném místě dnešního vydání. K dalším autorům čísla patří Marián Hatala, Dagmar Vaněčková; Juraj Buzalka; Tomáš Horváth, Greg Evans, Josef Šmajs, A. J. Liehm, Ladislav Šenkyřík, Dušan Havlíček, Martin Šimsa.

Jako obvykle číslo zdobí kreslené aforismy Tomáše Ticháka a Martin Burian.

Seznam knihkupců, v nichž si můžete Listy opatřit, naleznete zde.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.