Můj AJL

Vyšlo v Listech k devadesátým narozeninám A. J. Liehma (* 2. března 1924) Kým je pro mě AJL? Nejstručněji řečeno nejlepším průvodcem po české kultuře, politice a dějinách 20. století, o jakém bych mohl snít.

Aleksandr_kaczorowski

Aleksander Kaczorowski

01.06.2014 12:45

Antonin-liehm_1991-gr

A. J. Liehm je živoucí legendou českého novinářství. Foto Ingrid von Kruse

Pokud někdo někdy napíše knihu o kulturní politice československé socialistické opozice v letech 1969–1989, Antonín J. Liehm bude spolu s Jiřím Pelikánem a a Milanem Kunderou jedním z jejích hlavních hrdinů. Nejhutněji shrnul program této politiky Kundera v článku Radikalismus a exhibicionismus, zveřejněném šest měsíců po sovětské invazi do Československa v měsíčníku Host do domu.

Podle autora Žertu se měly příští snahy soustředit kolem tří cílů: 1) pochopit československé události v nejširší zeměpisné i dějinné souvislosti a vypracovat koncept československé možnosti, 2) pochopit, že tato možnost se může naplnit jen za podpory „celosvětové protistalinské levice‟, a proto musí mít světový význam a dosah, 3) promyslit racionální postup, jak odvrátit „reakční (neostalinský) zvrat‟ a „poznanou československou možnost krok za krokem prosadit‟.

První bod tohoto programu nejplněji uskutečnil sám Kundera po svém odjezdu do Francie roku 1975. Jeho exilová románová a esejistická tvorba změnila náhled veřejného mínění na Západě na náš region – právě on uvedl do světového intelektuálního oběhu koncepci „uneseného Západu‟ čili Střední Evropy, zprostituovanou po roce 1989 roku mágy geopolitiky a manažery globálních korporací. Kundera–Kissinger–Coca-Cola – tolik zbylo ze středoevropského mýtu, to však nelze vyčítat Kunderovi (třebaže není těžké pochopit, proč nedává souhlas s novými publikacemi svého slavného eseje).

Druhý bod (ale i první) nejdůsledněji uskutečnilo prostředí kolem Listů, vydávaných od roku 1971 Římě a pokračujících v tradici pražských Listů, Literárních listů a Literárních novin. Dokonale to pochopil Jiří Pelikán, zakladatel časopisu a poslanec Evropského parlamentu po první dvě volební období.

Dokonale to chápal Antonín J. Liehm, tvůrce kulturní politiky Listů. Oba věděli, že československou možnost je třeba identifikovat s možností evropskou.

V roce 1968 Československo a Evropa takovou možnost neměly. Objevila se za dvacet let, když se k moci v SSSR dostal Gorbačov. Právě proto byla snaha vypracovat politiku, která by znemožnila „reakční (neostalinský) zvrat‟ v roce 1969, odsouzena k porážce.

„Vpád sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 byl otevřeným dokladem toho, jak velmi se stranické vedení Sovětského svazu obávalo reforem a politického rizika s nimi spojeného,‟ píše ruský politolog Boris Kagarlickij v knize Impérium periferie. Rusko a světový systém. – Proces hospodářských reforem sovětského modelu, zahájený v Československu v letech 1964–1965 s cílem vytvořit pružnější, decentralizovaný systém správy národního hospodářství, kulminoval krizí politickou.

Společnost prodělávala prudké změny a získávala znaky demokratického socialismu, které se zřetelně odlišovaly od sovětského modelu třicátých let. Vedení Sovětského svazu nějakou dobu váhalo, v létě 1968 začalo být ovšem definitivně jasné, že onen proces může zplodit závažné změny v zemích východního bloku, a poté v samotném SSSR. Reformy v Československu byly zardoušeny pomocí armád a jejich stoupenci donuceni k mlčení.‟

Ovšem „to, že rozhodnutí [Moskvy] ukončit reformy bylo definitivní, začalo být jasné teprve později. V letech 1968–1969 nebyla situace vůbec tak zřetelná. Ani v Československu nepřikročily sovětské úřady k odstraňování tamních předáků komunistické strany z jejich míst násilím.

Tento ambivalentní stav se udržoval téměř rok: reformátoři si podrželi svá místa, okupační síly na ně vyvíjely nátlak, zatímco dělnické rady v továrnách a studentské hnutí se dožadovaly radikalizace zahájených změn.‟

V takovém kontextu je třeba číst slavnou polemiku Milana Kundery a Václava Havla o významu „českého údělu‟ z přelomu 1968/69. Radikalismus a exhibicionismus byl jak známo odpovědí na článek Václava Havla Český úděl?, zveřejněný v únoru 1969 v měsíčníku Tvář (který zas přinášel polemiku s Kunderovým esejem Český úděl z prosincového čísla Listů).

Za několik měsíců byly všechny tři tyto časopisy zastaveny, z čehož by bylo lze po létech snadno vyvodit, že v onom sporu o hodnocení Československého jara i „československého podzimu‟ měl pravdu právě Havel. Čím nepochopitelnější začínal být historický kontext polemiky dvou nejslavnějších českých spisovatelů, tím spíše nabývala váhy symbolu – hle, tak v hodině zkoušky jeden z nich neochvějně věřil v demokratickou budoucnost své vlasti, zatímco druhý ukázal svou tvář komunisty, který se nedokáže zbavit někdejších iluzí.

Jak snadné bylo před čtvrtstoletím – a jak snadné je dnes – identifikovat se s Havlem, který jako by nikdy nesdílel iluze osmašedesátníků; zatímco takoví lidé jako Kundera nebo právě Antonín J. Liehm blouznili o socialismu s lidskou tváří, on – již dvacet let před pádem komunismu – požadoval „normálnost‟.

Sám jsem takovému pokušení před léty podlehl a nechápal jsem docela, co měl na mysli AJL, když mi zakrátko po zveřejnění mého článku věnovanému Milanovi Kunderovi Tak žertují dějiny (v Listech 6/1999) poslal vlídné pokárání: „Je snadné uvažovat dnes o tom, kdo měl tenkrát z dnešního hlediska pravdu. Je složitější pochopit, co stálo za jedním a druhým uvažováním.‟

„Havel ve své polemice se stavem společnosti vždycky viděl věci zvenčí, z jiného úhlu, z jiné zkušenosti, což prostě znamená jinak. Jeho stanovisko je tak jaksi čistší, protože s dneškem nemá a nechce mít nic společného. Kunderu naopak dnešek zajímá bytostně, tuší, co, může přijít, to jest normalizace, a pokouší se dát lidem perspektivu, chuť a možnost ještě věci ovlivnit. K odchodu ze země se těžce odhodlává, až když vidí, že ta možnost zmizela. A to ještě až po dvou francouzských letech. Jak je dnes snadné nazvat to iluzí. Havel naopak vidí i pro sebe možnost právě ve vzdálené budoucnosti, která ovšem musí přijít zvenčí.‟

Když se ona „možnost zvenčí‟ skutečně objevila, uvěřil budoucí československý prezident – svým i naším jménem – že socialismus „už vlastně vůbec nic neznamená‟ (Dálkový výslech); že to byla v jeho i v našich životopisech bezvýznamná epizoda, o níž je lépe pomlčet, ejhle, hřích mládí na způsob těch, jakým se nemůže vyhnout žádný normální dospívající muž. „Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků jsem byl vždycky,‟ říkal dvaatřicetiletý Havel v rozhovoru s Antonínem J. Liehmem 4. dubna 1968.

„Klíč k tomuhle přesvědčení, jak se postupně utvrzovalo, spatřuji spíš v ranějším dětství, v onom studu za všechny výsady, jimž jsem se tehdy těšil. Sám vidíte, že to není vůbec nic zvlášť originálního. Nejradikálnější socialisté vycházeli často právě z takových rodin.‟ (Antonín J. Liehm: Generace, Praha 1990, s. 307).

Téhož dne vyšel v Literárních listech Havlův článek Na téma opozice, ve kterém postuloval zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a vytvoření systému dvou stran za účasti strany socialistické, jehož cílem má být dosažení „pateticky řečeno, morální obrody národa‟.

„Jedinou skutečně konsekventní a v našich podmínkách skutečně účinnou cestu k ideálu demokratického socialismu spatřuji tedy,‟ argumentoval Havel, „v obrozeném a socialistické společenské struktuře odpovídajícím modelu dvou stran.‟ Právě takové Havlovy názory měl na mysli Kundera, když psal o jeho „exhibicionismu‟, proti kterému stavěl „radikalismus‟.

Požadavek zrušení vedoucí role strany neměl v tehdejších reáliích sebemenší smysl – nejen kvůli geopolitickým podmínkám a nejen proto, že právě reformátorské síly v samotné straně byly motorem reforem. Především „komunistická strana a její vedení nadále rozhodně ovládaly situaci, jakkoli v demokratičtějších podmínkách roku 1968 nebyla tato jejich kontrola absolutní a ani se neuskutečňovala donucovacími prostředky,‟ psal Harold Gordon Skilling v knize Czechoslovakia’s Interrupted Revolution (1975).

Problém spočíval v tom, že se objevila hypotetická možnost, že „výhledově mohla dynamika revolučního procesu v Praze vést k postupné erozi socialismu a k tomu, že komunisté ztratí moc‟. To pak zasahovalo životní zájmy Moskvy a jejích vazalů v celém východním bloku.

Stačí si prolistovat noviny z tohoto období, abychom pochopili, proč tehdy Havla kritizovali i lidé, kteří byli komunismu či socialismu tak vzdáleni jako třeba Emanuel Mandler. – „Tuto moc komunistická strana sama nikomu neodevzdá. (...) Stačí pohled na mapu, stačí znát základní světové souvislosti,‟ psal Antonín Liehm na stránkách Literárních listů v červnu 1968. „Kdo to nevidí nebo nezná, je hlupák nebo provokatér.‟

Je na straně, aby se forma Národní fronty rozšířila o všechny skutečně reprezentativní skupiny. Nová vláda, vytvořená Národní frontou, by vypsala volby do Ústavodárného shromáždění, a to, vzešlé z demokratických voleb, by mělo dostat „časově omezený, patrně dvouletý‟ mandát. „Zkušenosti přechodného období i politický profil země (...) by pak byly zakotveny v nové ústavě... Ústava by byla předložena zemi k dalšímu referendu.‟

AJL doufal, že příslušná rozhodnutí budou přijata na mimořádném 14. sjezdu strany, plánovaném na září 1968. „Nemáme-li se prostě vydat po jiné cestě,‟ psal publicista, tehdy již jmenovaný šéfredaktorem Lidových novin, „jež povede znovu k nastolení ničím nezastřené diktatury strany, to jest jejího aparátu.‟ „Věděli jsme jenom, co nechceme, to byl útěk dopředu,‟ vzpomínal v rozhovoru se mnou roku 1998.

„Jako jediná naděje nám připadalo, že pokud rychle provedeme reformy, pokud se bude v září konat sjezd strany, na kterém by se vlastně proměnila v sociální demokracii, pak už bude pozdě na ruský zásah. Ale Brežněv to taky chápal: že v září už u nás nebude komunistická strana, která by mohla „požádat‟ bratrské armády o podporu.

* * *
Dovolil jsem si tento zdlouhavý historický úvod, abych těm čtenářům, kteří to snad náhodou nevědí, pomohl uvědomit si, jak klíčovou postavou pro pochopení československých dějin ve 20. století je Antonín J. Liehm. Shodneme-li se s Ericem Hobsbawmem, že 20. století bylo „krátké‟ (1914–1989), pak můžeme považovat Dalimila, narozeného roku 1924, již za stoletého.

Byl všude, znal všechny, účastnil se nejdůležitějších událostí – nebo alespoň na ně měl promyšlený názor, o čemž výborně svědčí jeho rozhovory s nejvýznamnějšími českými a slovenskými spisovateli (Generace, 1969) i fejetony, sebrané v knihách Minulost v přítomnosti (2002) a Názory tak řečeného Dalimila (2014).

„Poprvé jsem jel do SSSR v květnu 1949 – jako kurýr, na velvyslanectví,‟ vyprávěl mi po půlstoletí, když jsem ho navštívil v Paříži. „Ministr zahraničních věcí Clementis, kterého jsem už dřív znal, mě vzal do svého tiskového odboru. Artur London, tehdy šéf kádrů na ministerstvu zahraničí, zatelegrafoval do Moskvy, aby se mi tam věnovali, provedli mě po městě. Když velvyslanec dostal takový telegram a uviděl kluka něco přes dvacet, pomyslel si, že přijel revizor. Pozval mě tedy na večeři, vyřídil mi vstupenku na tribunu při přehlídce na Rudém náměstí, viděl jsem Stalina. Potom jsme v hotelu jedli kaviár a skvělou zmrzlinu. Vrátil jsem se nadšený.‟

Za pět měsíců přišel o práci, ostříhali ho dohola a povolali do armády. „Byl jsem už tehdy ženatý, měl jsem dvě děti, třetí na cestě,‟ vzpomínal. „Na vojně jsem si řekl: Chyba není v nich, chyba musí být v tobě. Dva roky jsem se zoufale snažil stát se věřícím komunistou. Napsal jsem tehdy věci, na které dnes nejsem hrdý. Tak to pokračovalo do Stalinovy smrti.‟

A jak se vůbec ocitl ve straně? „Přitáhl mě do ní starší kamarád. To byla vlastně náhoda, bylo mi dvacet, byla válka a já jsem chtěl něco dělat. Bylo v tom taky něco z mladické vzpoury – můj táta byl zámožný advokát, stoupenec národní demokracie.‟

Jak tento osud připomíná životopisy hrdinů Kunderova Žertu! „Ve skutečnosti je to prosté. Pocházel jsem z bohaté rodiny. Otec měl velkostatek, maminka byla Němka, vyrůstal jsem v česko-německém prostředí na jižní Moravě. Všichni mí kamarádi byli chudší než já. Necítil jsem se tak dobře, chtěl jsem být jedním z nich. Po válce mluvil i prezident Edvard Beneš o socialistické demokracii. A komunisté představovali její nejradikálnější prvek. To, co se stalo po únoru 1948, byl pro moji generaci šok. Brzy jsem dostal na srozuměnou, že jsem „buržoazní synek‟, který do strany „proklouzl‟.

Tím jsem si uvědomil, že ve straně něco není v pořádku, vždyť přece já jsem sám nejlépe věděl, že nejsem její nepřítel. Pochyby jsem přehlušoval nadšením – až do odhalení zločinů stalinismu. To byl obrovský otřes. Jestliže byly možné takové věci, znamenalo to, že je zapotřebí hluboké revize. A právě tato revize postupně zrodila Pražské jaro.‟

Ne, to není úryvek z vynikajícího Kunderova románu. To je výpověď jeho gymnaziálního přítele Jaroslava Šabaty („Byli jsme mladý komunisté z jedné party,‟ vzpomínal v rozhovoru se mnou na podzim 1998. „Pokaždé mi opakoval: Jarku, ty bereš všechno moc vážně. Měl pravdu.‟).

Právě díky takovým lidem jako Liehm, Kundera nebo Šabata bylo možné Pražské jaro. „Už se kvapem blíží doba, kdy přestane být populární ptát se „Jak jste mohli, jak to, že jste neviděli?‟ A kdy začne zajímat otázka: „Jak jste dokázali vyhrabat se bez pomoci z té díry, bez valné naděje na úspěch, za jakou cenu, a vytvořit dílo, které jste vytvořili?‟ Jak víš z dějin (a nejen z dějin literatury), je tahle otázka nakonec mnohem zajímavější,‟ psal mi AJL v dopise z prosince 1999.

Popravdě řečeno pochybuji, že by pátrání po lidských motivacích začalo být kdykoliv populárnější než odsuzování domnělých viníků. Svět se jeví mnohem jednodušší, když věříme, že se Jan Palach upálil na protest proti sovětské okupaci (a nikoliv z důvodů, které sdělil ve svém dopise – a když nechápeme, v čem spočívá rozdíl); když věříme, že bratři Mašínové byli hrdiny protikomunistického odboje; když věříme, že Václav Havel byl od narození stoupencem liberální demokracie a svobodného trhu.

Nebo že – jak řekl AJL v rozhovoru, který jsme vedli před patnácti lety v pařížské redakci Lettre Internationale – „Pražské jaro představovalo poslední pokus o záchranu komunismu, který se naštěstí nepovedl, přišli Rusové, a díky tomu máme dnes svobodu. Směješ se a celý svět ví, že je to pitomost – jen ne Češi. Protože Pražské jaro bylo z české kolektivní paměti odstraněno. Bylo zdiskreditováno, aby se prosadil klausovský liberalismus.‟

* * *
Pokud bude někdo někdy chtít napsat knihu o tom, jak nějakých deset či dvacet českých spisovatelů a novinářů zachránilo čest domácí kultury a proslavilo ji po celém světě, pokud bude někdo zvědav, jak překazili snahy těch, kteří se ji snažili zesovětizovat, to znamená vykuchat jejího evropského ducha, pokud někdo zatouží vzdát hold lidem, kteří zbloudili, ale našli zas cestu ke svobodě a následovalo je patnáct milionů krajanů – zcela jistě bude muset sáhnout po článcích a knihách Antonína Liehma. Šťastnou shodou okolností je to nejen mimořádně inteligentní, ale taky vtipná a živá četba.

Měl bych se nakonec omluvit, proč vůbec píšu tento text. Nemám ctižádost shrnout tady celý životopis ctihodného jubilanta; snad se mi to podaří příště, například za deset let, pokud mi dá redakce Listů k dispozici celé číslo. Nechtěl bych se ani příliš soustředit na osobní úvahy či vlastní památníček.

Každý rozhovor s AJL byl pro mě veliký dar; rád bych napsal, že se do jisté míry považuji za jeho žáka a že ho považuji za svého mistra, mé dosavadní nicotné úspěchy mě však nijak zvlášť neopravňují takovou spřízněnost hlásat. Nezbývá mi tedy nic jiného než přiznat, že při našich rozhovorech – ať už v Paříži, nebo v Praze, nebo v zasněženém vlaku ze Sejn do Varšavy, nebo v autobuse od Balatonu do Budapešti, rozpáleném jak plotna, během našeho společného (středo)evropského putování – jsem měl nezřídka pocit, jako by to byl moudrý, života znalý dědeček (kterého jsem nikdy neměl).

Tento text je stejně už moc dlouhý. Nezbývá mi tedy nic jiného, Tondo, než Ti na tomto místě slíbit, že napíšu příběh československé socialistické opozice a její kulturní politiky, příběh Listů a Lettre Internationale. Tvůj příběh.

A doufám, že zase něco zvrtám. Ty mě zase opravíš.

Článek vyšel v Listech 1/2014. V DR vychází v rámci spolupráce obou redakcí.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Lettre zde začaly vycházet Pondělí, 2.Června 2014, 00:01:30

tak jsem je tenkráte zašel předplatit do redakce, aby zjistil že právě zanikly. Proč asi... bych se zeptal.
Přesto doporučuji odbírat Lettre v jazyce dle bohatého výběru.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.