Čtěte Listy. Prospívá to duševnímu zdraví

První dvě letošní čísla Listů stvrzují výlučné postavení, jemuž se v Olomouci vydávaná kulturně-politické revue mezi českými periodiky těší. Listy charakterizují jedineční autoři, hluboké myšlení a zpravidla vzácně vytříbený styl.

Jelikož jsme tu od počátku roku zápolili s tím, abychom se nestali nejneobhospodařovatelnějšími českými novinami, nezvládali jsme všechny své povinnosti. Zato dokážeme použít nejdelší české slovo ve zpravodajském textu.

Tak se stalo, že o prvních dvou letošních číslech Listů referujeme pospolu. (Na Sedmou generaci dojde v podobném stylu za týden.) Výhoda referování o dvou číslech současně je patrně jediná: vynikne síla celku.

Již dlouho je naším pevným přesvědčením, že v podstatě nelze být kloudným českým ať už levicovým, anebo pravicovým či prostě jen intelektuálem, a nemít je předplacené. Listy charakterizují jedineční autoři, hluboké myšlení, milý smysl pro humor a zpravidla vzácně vytříbený styl.

V prvním letošním čísle vyniká půvabný text polského esejisty a překladatele Aleksandra Kaczorovského, který je poctou A. J. Liehmovi sepsanou u příležitosti jeho devadesátin. V rámci pravidelné spolupráce s Listy text dnes vychází na jiném místě Deníku Referendum.

Obsahuje i perlu v podobě citátu Václava Havla, který pronesl v rozhovoru s A. J. Liehmem v dubnu 1968: „Pro socialismus ve smyslu zespolečenštění velkých výrobních prostředků jsem byl vždycky.“

Ačkoli je jako šéfredaktor Listů uváděn Václav Žák, zasvěcení vědí, že prakticky veškerá redakční práce je dílem autorského tandemu Václav Burian, Tomáš Tichák, která v prvním letošním čísle demonstruje svou suverenitu nejen redaktorskou, ale i autorskou. Burian v kratičké glose o nešťastných osudech slova „reforma“ píše:

„Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství se tomu říkalo, aby se nemuselo říkat reforma. Že to žádná reforma nebyla, ale polovičatost, míň než polovičatost?

O to nešlo: Komunistická strana Československa by tehdy ráda předvedla, že má dobré, rázné a tvůrčí nápady, i když je neměla, takže by říkala reforma ráda, ráda by tvrdila, že reformuje, že je schopna neustálé reformy, říkat tomu tak ale nemohla, protože toho slova nedávno používal Ota Šik a jeho soudruzi.

Kalousek není Šik, ani Nečas není žádný Šik; to by se mohli urazit všichni tři. Bohuslava Sobotku neinstalovaly cizí tanky. Potud je rozdíl zásadní. Lze ovšem čekat, že i kdyby nynější česká vláda reformovala, až by se z ní kouřilo, nebude říkat reforma, nebude reformy slibovat, reformy prosazovat, při pohledu do Řecka reformy jako nezbytné představovat. Možná, i kdyby reformovali, budou se ministři zapřísahat, že kdepak, oni nereformují, jen dávají věci do pořádku.

Jednou zakázané, podruhé prosaditeli S-karet zhanobené, to slovo si v ČSSR i v ČR užije své. Ale zas má výhodu: nikdo ho nebude opakovat, jak se teď říká, jak mantru (v dávné sezóně by se řeklo: do omrzení).“

A Tomáš Tichák, možná nejelegantnější ze současných českých fejetonistů, v žánrovém textu Na přelomu věků píše:

„Pro nás na Hané je však důležitější, že zde možná končí doba provincialismu. Hanáčtina byla totiž dlouho považována za řeč směšně nemotornou, jejíž užití ve veřejném prostoru stvrzovalo, že mluvčí je jemně řečeno pravým opakem světáka. Nenápadná zpráva může však znamenat průlom: podle ní totiž už několik supermarketů přepadl maskovaný lupič hovořící hanácky.

Co z toho plyne? Že Hanáci už nemusejí čekat na nalezení svého krále v ječmeni, což se s přechodem na pěstování průmyslových plodin stává stále méně pravděpodobné? Anebo že budou obyvatelé Doloplaz vzati na roveň třeba občanům Vyšehradu? Rozhodně to lidem stiženým těžkopádným dialektem dodá sebevědomí. Bude stačit už jen málo k pochopení, že to na světě největší se rodí z nebojácnosti zabývat se nicotným. Že nejkrásnější květiny rostou v blátě za humny.“

Listy vynikají skupinou skvělých autorů. Václav Jamek má v každém čísle politický fejeton. Foto David Konečný, Měsic autorského čtení

Redakce si evidentně zakládá na vysoké slovesné kultuře své revue, kdyby se měla rozhodnout, zda bude raději revue kulturní či politickou, zřejmě se na mučidlech rozhodne pro první možnost. Jen tím si lze vysvětlit, jak je možné, že brilantní politické analýzy Václava Jamka, vedle nichž komentáře i těch nejslovutnějších pražských politických analytiků působí jako statusy na facebook, umíněně zveřejňuje jako „politické fejetony“.

Ostatně v druhém čísle se proti tomu Jamek sám implicitně ohrazuje, když si trefně dobírá Martina Hekrdlu, který někde snad měl tu troufalost označit Jamkovy úvahy o konci demokracie za „přemrštěný projev básníka“. Hekrdla z takové konfrontace samozřejmě nemůže vyjít dobře, těžko tedy říct, proč se do ní vůbec pouští.

V textu z čísla prvního Jamek sice psal o povolební situaci, nicméně, jako by tím komentoval už dění kolem voleb do Evropského parlamentu: „Nejzajímavější na veškerém dění posledních měsíců mi připadá česká indolence, běžné duševní rozpoložení obyvatelstva, díky němuž je současný stav možný; neboli právě ona otázka: Koho to zajímá?

Neurastenická podrážděnost mnoha lidí by nás neměla mást: vybíjí se vesměs neškodnými cestami, k nimž odnedávna připočtěme internet, a naprosto jí chybí vůle k činu. Je to výraz slabosti.

Ve skutečnosti se Čech nerad nechává rušit. Nic ho nezneklidňuje, na ničem nebazíruje (krom malicherností), nejvíc ze všeho nesnáší agitátory, kteří se ho pod směšnou záminkou, že poměry jsou neudržitelné, snaží vyburcovat k nějakému souvislejšímu jednání: on ovšem dobře vidí, že poměry jsou docela udržitelné, protože se dál a dál udržují, a nenechá se strhnout k nepředloženostem.

Koneckonců mu stačilo zacinkat klíči, a svoboda (ať už si pod ní představujeme cokoli) mu spadla do klína. Pokud ho i něco vyvede z rovnováhy, snaží se nejkratší možnou cestou svůj klid obnovit: deleguje svou rozmrzelost z přerušeného spaní na nějakého lovce dinosaurů nebo na továrníka, který předělá republiku na regál v supermarketu, hned vedle pečiva, a je zase na chvíli pokoj, vyplněný blábolením o nelítostné konkurenci.

Jen tak se může stát, aby skupinka šesti lidí působila jako politické hnutí s širší podporou: je to hnutí nehybných – líných nespokojenců, kteří odevzdají svůj hlas radikálně promlouvajícímu příslušníku panstva a jsou rádi, že projevili svou nespokojenost a přitom nemusí nikam chodit. Nepůjdou ostatně ani k těm referendům, které pro ně jejich favorit chystá.“

Druhé číslo fascinuje texty dvou žen
Druhé číslo bychom mohli vychválit stejnou pracovní metodou: citovat Buriana, Ticháka i Jamka. Všichni v něm mají opět skvělé texty, takže nelze upřít každému aspoň odstavec. Ale pak se zastavíme u textů, jež jsou i na poměry Listů výjimečné a jimiž číslo okouzluje.

Václav Burian ve své glose vychází z citace Mariana Jurčeky: „Osobně se i opakovaně v restauraci či obchodě ptám například po kofole a odmítám kupovat zahraniční colové nápoje. Nebo kupuji jogurty a mléčné výrobky u nás vyráběné apod. Samozřejmě ne u každého zboží si mohu dovolit takto vybírat, ale tam, kde to jde, tak činím.‟

A k ní pak poznamenává: „Jenže já mám ze svého domova blíž některé výrobce třeba z Bielska-Białé nebo dejme tomu z Poysdorfu či ze Skalice než dejme tomu ze západních Čech; navíc pro mou klidnou budoucnost je spokojenost polského, rakouského nebo slovenského rolníka důležitá stejně jako spokojenost rolníka českého. Je v zájmu životního prostředí zkoumat, kde sídlí výrobce, ale je v zájmu přežití dbát také na to, aby naše výroky ani vzdáleně nepřipomínaly jedovatosti typu „Svůj k svému‟; s těmi přece máme nějakou historickou zkušenost. Otravují životní prostředí a nejednou ho otrávily tak hodně, že se už skoro nedalo žít. Mnozí to dokonce nepřežili.“

Václav Jamek tentokrát vede polemiku s českou rusofobií a dovádí ji k takovéto pointě: „Ukrajinští revolucionáři už v tom ukazují cestu: jako správce východních provincií ustanovili ihned několik oligarchů, a jiného oligarchu, pamlskového magnáta, si přinejmenším západní část ukrajinského lidu, ta osvícenější, která dokázala povstat za lepší budoucnost, prý hodlá zvolit za příštího prezidenta. Pro oligarchy, jakkoli zatím umírněné, hlasují stále odhodlaněji i Češi a naposledy i Slováci. Jako by demokratický lid chtěl instinktivně vložit politickou moc do těch rukou, v nichž skutečná moc beztak už jistou dobu je. Oligarchií se ovšem ruší nejzákladnější princip demokracie, o kterém jsem mluvil na začátku: obecná otevřenost společnosti. Demokracie není ohrožována z Ruska: je ohrožována z nás samých.“ Těžko se s tím přít.

Fejeton Tomáše Ticháka Tiché konspirace (kdyby měl někde sloupek, snad by ho tak mohl nazvat) začíná svůdně: „„Tak nám odstartovalo jaro!“ chtělo by se zvolat poté, co televizní Události oznámily: „Princ George, ač ještě nechodí, už odstartoval první zahraniční cestu.“ Ale umím to jen archaicky: Příroda procitla předčasně, snad že spánek měla lehký.“ Celý jej zveřejňujeme v DR dnes na jiném místě.

V čísle je vše, co přinášejí každé Listy poslední dobou, řada dalších literárních textů, básník popisující své oblíbené místo, blok fotografií (tentokrát ze Sevastopolu), soubor na české poměry nevšedně pronikavých textů k Ukrajině a mnoho dalšího, ale to čím tentokrát vynikají, jsou dva skvostné, opravdu mimořádné texty, dvou žen.

Vlasta Chramostová, jejíž paměti autorský tandem Burian & Tichák v jednom ze svých editorských majstrštyků editoval, redakci poskytla koláž svých vzpomínek na Jana Palacha a palachovská výročí. Ačkoli na to téma bylo řečeno a napsáno velmi mnoho, málokdy se tak šťastně mísí osobní rovina vyprávění s obecným sdělením.

K nezaplacení je pasáž, v níž Vlasta Chramostová líčí svou závěrečnou řeč u soudu za účast na pietní vzpomínce na Jana Palacha v lednu 1989. Inu, je to konečně herečka:

„Svou řeč jsem končila texty dvou svých rolí. První Marie Stuartovny: prudkým gestem ruky jsem ukazováčkem zamířila na žalobce a silným hlasem ho obvinila „Milorde Burleighu (ovšemže nevěděl, která bije, koukal vyjeveně), ten zákon jste si na mě vymyslel, abyste mě jím soudil!“ A končím s jistotou Antigony: „Můj čin by jistě schválili všichni, kdyby jim hrdlo nesvíral strach.““

Její text končí vlastně zpravodajsky: „Dnes 1. března 2014 mi Standa na internetu našel text Palach a Toufar mají ilegální památník, z nějž Vlasta Chramostová vybírá vše podstatné až po větu: „A pokud to pietní místo zůstane zachované – i kdyby tu moji věc někdo strhl a nahradil něčím jiným – tak budu rád.“

Anna Militzová vloni objevila neznámé dopisy Mileny Jesenské dceři. V letošním druhém čísle líčí životní příběh jejich adresátky, Jany Černé. Foto polskodnes.cz

Snad není nezdvořilé, uvádí-li sama redakce roky narození autorek, poznamenat, že druhý text čísla napsala žena o čtyřiašedesát let mladší, polská studentka bohemistiky Anna Militzová, která před rokem objevila neznámé dopisy Mileny Jesenské. Ty byly adresovány její dceři Janě, a právě její životní příběh Anna Militzová v sevřeném, brilantně vystavěném textu, přibližuje.

V pasážích, které líčí už poslední etapy jejího života vypráví: „Když byla v Praze, se známými se scházela vždy v sobotu ve dvě odpoledne v dnes neexistující kavárně Letná na Letenském náměstí. V té době už nepsala, „všecko se odehrávalo v rozmluvách“, jak vzpomíná Ladman (její muž – pozn jp.). Lidé fascinování její osobností přicházeli na Letnou naslouchat magii jejího vyprávění, přicházeli se svými problémy nebo poslouchat, jak analyzuje problémy druhých, Ivo Vodseďálek o ní tvrdil, že byla „vidoucí“.“

A kousek níže: „V nepublikované povídce Jak jsem jednou byla krásná napsala: někdo se narodí krásný, až se tají dech, jako třeba Sofie Lorenová. (...) A někomu se to zase nepodaří. Jako třeba mně. Já zase mám šťastné manželství, ten můj je malíř a patří k těm několika vyvoleným, kolem kterých celý svět dostává smysl a život krásu. Tak co bych si naříkala.“

Čtěte Listy, prospívá to duševním zdraví.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.