V polovině prosince měl v Praze pohřeb Antonín Jaroslav Liehm. Lidí jako on je v Čechách a na Moravě málo, byl všude, na všechno měl názor, rád polemizoval a komentoval. Jako jeden z velmi mála Čechů znal osobně kdekoho v evropské i americké kultuře, a co je ještě vzácnější, znali ho i oni, od Sartra po italské filmové režiséry.

Celý život se snažil vymanit českou kulturu ze sebestředného zahledění, tlačit ji do světového kontextu, přinést srovnání a české problémy nahlížet prizmatem kontinentu a světa. V tom je jeho zajímavost. A v domácím českém kontextu má stále svou platnost.

Domácí klapky na očích versus světový pohled. V širším pohledu lze jeho snažení vidět jako příspěvek k nikdy nekončící české diskusi: Západ nebo Východ? V Liehmově pojetí Západ, Západ levicový. O jeho vplývání do české kultury a o dialog s ním se snažil celý život. Pokud se nemýlím, tak dokonce i v dobách svého poválečného komunistického angažmá četl marxistickou utopii přes texty západoevropské levice a ne rusky.

Žil kulturou a politikou, stačil sledovat vše, co se šustlo v literatuře, divadle a hlavně filmu, znali ho dobře na filmovém festivalu v Cannes. O filmu napsal několik knih, jeho druhou ženou byla znalkyně italské kinematografie Drahomíra Liehmová. Byl světovým člověkem, propojoval lidi i kultury, rád kladl otázky, organizoval. „Evropská postava,“ napsal o něm v nekrologu francouzský historik Antoine Mares.

Inspirující, vybočující

Jeho rodinná a dobová situace ho hned v roce 1945 přivedla jako jednadvacetiletého do řad KSČ, což vzápětí znamenalo klasickou trajektorii poválečných levicových intelektuálů, poznamenaných předválečnou sociální situací, Mnichovem, válkou a holocaustem. Od marxistické utopie a některých nehezkých textů, na něž potom nebyl pyšný, přes reformismus 60. let po emigraci na Západ a v Liehmově případě i americké občanství.

Celý život se hlásil ke kulturní levici, i po pádu komunismu, kdy mu to u nás nepřineslo žádné výsluní, spíš upozadění. Zastával názor, že třetí cesta je něco, oč je třeba se znovu a znovu pokoušet, protože bez ideálu lepší společnosti, než je současná, nejde žít.

Na rozdíl od jednoduché představy některých o levicovém aktivistovi to byl velmi sečtělý a vzdělaný člověk, četl a debatoval v několika jazycích. Nechal po sobě dlouhou stopu, na kterou po roce 1990 usedl trochu prach zapomnění. Úplného či dočasného?

Od sovětské okupace žil krátce v Paříži, potom v USA a od roku 1982 po dlouhá desetiletí znovu v Paříži, kde se koncentroval intelektuální exil národů střední Evropy a v jehož kontextu se on prosadil jako výrazná postava. Jeho životní putování se podobalo Tigridově, s nímž se v Paříži znali, ale ideologicky rozcházeli, každý vydával něco jiného. Ke stáru, na prahu devadesátky, se vrátil do Prahy, jako soukromá osoba.

I dnes je inspirující a v mnoha ohledech vybočující postavou, jakých má česká společnost nepatrně. Což mu nemohou upřít ani ideologičtí odpůrci. Politické nálepky jsou jedna věc a rozměr člověka druhá.

Kulturní politika

Především byl člověkem kultury. Celý život v ní žil, nasával ji, psal o ní, spoluvytvářel ji tím, že jí nastavoval zrcadlo novinářského kritika, kladl otázky. Takový člověk, který by byl s to pojmout celou oblast kulturního života, dnes v českých zemích asi není.

Znal se s kdekým z české před- a poválečné kulturní levice, pracoval s E. F. Burianem. Napsal knihu rozhovorů s podnětnými jmény českých 60. let, z tiskárny šla ale v roce 1969 rovnou do stoupy, potom vyšla se Sartrovou předmluvou francouzsky a v mnoha dalších jazycích. Česky až v roce 1990 pod titulem „Generace“.

Nebyl uměleckým tvůrcem, byl ale zapáleným glosátorem a novinářem i organizátorem, který mnoho věcí a lidí ovlivnil. Tak jak jsem ho poznal, v Praze i potom v Paříži, jevil se jako člověk, který kulturu nepojímal jen jako individuální akt tvůrce, ale jako společenský fenomén. A jako fenomén politický.

Obojí jako spojité nádoby, kulturní artefakt i politický kontext. Termín, který by ho asi nejlépe vystihl, je kulturní politika. Tak se jmenoval i první časopis, který řídil — od září 1945, zrušen byl v roce 1949. Kulturní politika, to jest zájem společnosti o kulturu a její podpora, to byl koncept, který celý život obhajoval a doporučoval.

Byl to přístup, který po roce 1990 u nás nemohl rezonovat, doba tehdy otevřela perspektivu individuálním výbojům a iniciativě jednotlivce, v umění nejméně tak silně jako v podnikání. Slovo kulturní politika mělo nelibý odér.

Tenkrát jinak osvícený ministr kultury Pavel Tigrid prohlašoval, že by se jeho ministerstvo mělo zrušit, protože kultura si vystačí sama. A. J. Liehma s jeho kontakty a zahraničním jménem tenkrát po pádu komunismu nikdo do Prahy nezval.

Novináři s vážnou tváří tvrdili, že finančně podporovat domácí filmy je zbytečné, že to je relikt komunismu, protože ty dobré se přece prosadí a ty špatné přirozeně zajdou na úbytě. Že film je zboží jako každé jiné. Že kulturu přece nemůže nikdo „řídit“.

Neuvědomili si v těch počátcích, že film není jen akt jednoho režiséra, který se sám od sebe prosadí jakousi vnitřní uměleckou hodnotou, ale taky a hlavně průmysl, a ve velkých zemích velký průmysl. Že aby se film prosadil, potřebuje distribuci, a ta se ho zmocní jen bude-li mít na tom nějaký zájem, finanční nebo jiný.

Chtělo to nějakou dobu, než se ukázalo, že filmy malé země, mluvené jinde nesrozumitelnou češtinou a hrané neznámými herci, se samy od sebe ve světě neprosadí. Podobně se zjistilo, že všechny země a kultury, včetně těch velkých francouzské, německé, italské či španělské, finančně podporují jak své spisovatele, tak jejich překlady do ciziny. A jednou možná někomu dojde, že jestliže česká literatura má jen jedinou Nobelovu cenu, souvisí to možná s naivní představou, že jeden autor a jedna kniha se sami od sebe nějak v norském prostředí prosadí.

Teprve pozvolna se začíná chápat, že kultura země je její identitou a že aby mohla existovat a přežít, potřebuje nějakou celostní osvícenou podporu. Tohle je koncept, který byl A. J. Liehmovi blízký, a jak čas postupuje, ukazuje se, že asi nebyl úplně vedle.

Vášeň pro kulturu, vzepětí 60. let

V čem může být A. J. Liehm inspirativní, bez ohledu na politické zaměření pozorovatele, je jeho vášeň pro kulturu jako celek. Považoval za samozřejmé, že člověk musí být v obraze. Když jsem ho poznal, sledoval všechno, co se v české kultuře dělo, věděl o každé nové lepší knize, viděl tu snad všechna divadelní představení, každý nový film, který stál za to. Stihl toho neuvěřitelně hodně, na všechno měl svůj kousavý názor, daný jeho profilem a formováním v 60. letech.

Ačkoliv žil v Paříži a do českých zemí jen pravidelně dojížděl, věděl, co se kde u nás v kultuře šustlo víc než většina lidí, kteří tu žili. V tom byl profesionál a měl vkus. Protože se celý život vzdělával, četl, koukal, diskutoval.

Byl až do konce svého života ztělesněním 60. let s jejich uvolňováním tehdejšího rigidního režimu a posouváním hranic možného, jakého se v tehdejším Československu odvažovali lidé kultury a jež obyvatelstvo napjatě sledovalo. Každý čtvrtek stálo fronty na jejich knihy, chodilo nadšeně a ve velkém na jejich filmy. Literární noviny měly masový náklad.

To byl Liehmův svět, mnohokrát jsem ho potom slyšel říkat i od něj četl, že 60. léta byla neopakovatelným vzepětím české i světové kultury. To bylo jeho krédo. Měl na mysli filmovou novou vlnu, literaturu, Laternu magiku, a všechny další výboje a experimenty, jež rozšiřovaly po malých kousíčcích hranice svobody. Jež zevnitř nahlodávaly totalitní režim, až přišlo Pražské jaro.

Evropský kontext české kultury

V čem je pro českou kotlinu především inspirativní a jedinečný, je jeho propojení se světovým kontextem, samozřejmost, s jakou se na českou kulturu a politiku díval prizmatem Evropy a světa, samozřejmost, s jakou se naučil a používal cizí jazyky.

Po celý život považoval Francii a její kulturu za jednoho z hlavních protagonistů — byť ji dovedl vidět i kriticky a třeba prohlašoval, že francouzské divadlo není na rozdíl od anglického divadlem, ale jen deklamací textů. V tom byl také dítětem své doby a předválečného Československa. Když se v roce 1963 objevil v Praze Jean-Paul Sartre, zcela přirozeně stál vedle něj a tlumočil mu. Podobně když v roce 1968 přijeli francouzští surrealisté v čele s Jeanem Schusterem.

Dalším zdrojem možné inspirace pro dnešek bylo jeho nekončící úsilí vydávat periodika, kde by se střetávaly myšlenky a tříbilo myšlení na evropské rovině. V tom asi neměl obdoby.

Ještě v Československu 60. let byl jedním z per Literárních novin, později Literárních listů, jež tehdy znamenaly hlavní platformu liberalizačních proudů v zemi — v roce 1968 měly náklad přes 250 tisíc výtisků. Psal tam hlavně o filmu.

Spolu s pár dalšími byl potom jedním z nejvýraznějších spiritus agens pokračování „Literárek“, v italské emigraci vycházejících „Listů“. Za devatenáct let jejich existence přispěl přes stovkou textů, často pod pseudonymem Dalimil, až do roku 2016 stál v čele jejich redakční rady.

Lettre Internationale předznamenal ještě neexistující spojení Evropy

V Paříži potom spustil nebývalý projekt, kulturně-společenskou revue „Lettre Internationale“. V nezvyklém velkém formátu, s obálkami Jiřího Koláře, zdaleka přesahovala český exil, českou kulturu či středoevropskou emigraci. Byl to projekt, na jaký si do té doby nikdo v Evropě netroufl.

Ve chvíli politicky rozděleného kontinentu propojit autory Východu a Západu, prokázat, že Evropa je jen jedna, že myšlenky té východní, unesené části, jak ji kdysi nazval Milan Kundera, musí zajímat i její západní část a mohou pro ni být přínosné. Byl velkým propagátorem střední Evropy v Paříži. Svým časopisem zkusil vytvořit jeden kulturní melting pot kontinentu v době železné opony. Jinak řečeno hmatatelně prokázat, že rozdělení Evropy je dočasné a umělé a že jednou padne. V tom byl v 80. letech vizionářem.

Revue vydával od roku 1984 nejdřív francouzsky, získával pro ni texty nejlepších autorů celé Evropy i kvalitní obrazový doprovod. Úžasné bylo, že mu do jeho revue přispívali i ti nejznámější, počínaje třeba Umbertem Ecem, že ho znali, že měli v jeho jméno a projekt důvěru.

Revue souběžně vycházela v několika jazykových mutacích, od první francouzské (od roku 1984 do roku 1993), a německé (od roku 1988 posud) či italské po španělskou, maďarskou, rumunskou či dokonce dánskou. Každá mutace měla svou autonomní redakci, takže se mezi sebou částečně lišily.

Ten projekt Antonína Liehma nepřežil, byl na svou dobu příliš ambiciózní a asi i drahý, ale myšlenka sama o mnoho let předběhla dnešní realitu sjednocené Evropy. Česká verze trvala jen pár let, od roku 1990 do roku 1994. Což je k velké škodě dnešní české scény, která by takový všeevropský kulturní rozhled, jenž je mimochodem účinnou obranou před sirénami všelijakých nacionalismů, citelně potřebovala.

Prorazit hermetickou zeď od Evropy

Jiným způsobem byl mezinárodní Liehmův záměr s revuí „150 000 slov“, kterou vydával naopak pro československé čtenáře. Časopis hlavně politický, měl českému čtenáři, uzavřenému od západního světa hermetickou hranicí, umožnit, aby se orientoval v tom, čím žije svět a co se tam děje důležitého.

Aby ho ty dráty a cenzura neodsunuly do pozice myšlenkové periferie. Publikoval tam překlady západních textů a pamatuju si na pocit čerstvého závanu světových událostí, jaký člověk cítil, když v Praze v husákovských časech ten časopis v miniaturní podobě četl. Dostával se sem pašován ve velkém i v kapesním formátu 10x15cm tištěném drobným písmem, míval neuvěřitelných 150-300 stran, vycházel třikrát ročně. První číslo v roce 1982, poslední v roce 1991.

Liehmovým posledním mezinárodním projektem, jímž se snažil reagovat na nějaký nedostatek ve sféře výměny myšlenek a informovanosti, byly „Středoevropské noviny“. Krátce po pádu komunismu se z českých médií úplně vytratily zprávy o sousedech z bývalého bloku.

Přitom všechny státy vyšly ze stejného marasmu a procházely stejným vývojem, obdobně reformovaly své hospodářství, školy, zdravotnictví, vztah státu a církve a svůj cíl viděly v Evropské unii. Nebylo by nic logičtějšího než psát každý den o tom, jak to vypadá s reformami u sousedů.

Skutečnost byla ale opačná, čtenář se dočetl víc o tom, co se dělo v Austrálii než v Maďarsku. A. J. Liehm přišel s nápadem publikovat texty, jež by popisovaly a srovnávaly, co která země na své nové cestě dělá.

Výsledkem byla jednotná měsíční příloha čtyř středoevropských deníků, polského, maďarského, slovenského a českých Lidových novin, která si vždy vybrala jedno téma a společně ho ve velkém komparativním textu probrala, plus přinesla informace o dění u sousedů. Tahle forma neměla ale velkou podporu svých deníků, česká verze zašla na úbytě po třech letech (asi v roce 1995), nejdéle vydržela v polské „Gazetě Wyborcze“.

Francie na něj nezapomněla

Liehmovo úmrtí prošlo bez větší pozornosti českých mainstreamových médií. Je to proto, že všichni jeho vrstevníci jsou už po smrti a on přežil svoji generaci? Nebo proto, že se svojí nálepkou levicového intelektuála, poválečného komunisty, nepasuje do dnešního kánonu?

Mimochodem byl odpůrcem pozdějšího rozdělení Československa, považoval to za historicky pochybný nápad. Proto byl také dlouho v redakční radě „Mostů“. A slovo „Česko“ nikdy nevyřkl, leda ironicky.

Jeho odchod ale zaznamenala média jeho druhé vlasti, Francie: půlstránkový článek o něm publikoval deník Le Monde (z pera politologa Jacquese Rupnika) a dlouhou stať včetně rozhovoru s ním o celém jeho životě pařížská intelektuální revue „Esprit“ (z pera historika Antoina Marèse). Na jeho pražském pohřbu byl francouzský kulturní rada. Český ministr kultury poslal alespoň věnec.