Zřejmě největším lákadlem nového čísla Listů je vzpomínka herečky a legendy československého disentu Vlasty Chramostová na Jiřího Pelikána, zakladatele Listů, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin.

První číslo jejich 43. ročníku přináší rovněž zprávu o udělení ceny Pelikán 2012 Barbaře Coudenhove-Kalergiové, vynikající rakouské novinářce. Tu doprovází její vzpomínkově esejistický text Sen o Praze.

Česká lékařka působící ve Velké Británii píše (pod autorským pseudonymem The Beastess) o tamním zdravotnictví — jak ho většina z nás nezná.

Listy pěstují jako žádné médium u nás tradici fejetonu. V čísle jich vychází šest, jejich autory jsou: Antonína J. Liehm, Václav Jamek, Juraj Buzalka, Jana Novotný, Ladislav Šenkyřík, Tomáš Tichák.

Vždy pronikavý Václav Jamek ve svém textu píše:

„Svou volbu jsem po dlouhém vnitřním boji změnil pro Zemana ze dvou hlavních důvodů. Úvahou jsem dospěl zhruba ke stejným závěrům jako Václav Bělohradský: má-li naše demokratická levice vybřednout ze svého lavírování a z nanicovatosti, bude lepší, aby své rozpolcení ve vztahu k Zemanovi řešila přímo a určila si konečně, k jakým pólům tíhne a kam chce mířit; také úměrně tomu, co udělá sám Zeman a jakou stopu chce v historii zanechat. Předpokládejme prozatím, že zostudit se chtít nebude.

Především mě však ohromilo a vyděsilo, že Schwarzenbergovým stoupencům nestačilo vyměnit ve své volbě skutečnost za pohádku: oni to své neskutečno, svou zjevnou lež, začali společnosti útočně a fanaticky vnucovat. Schwarzenberg je pro mě nevolitelný absolutně, ale pustit s ním k moci ještě takový stav ducha, to vážně nešlo: odevzdat můj hlas náhodě už nepřipadalo v úvahu.

Tahle milá pravice si nedovede představit, že by přišla o převahu, k níž se už nejmíň patnáct let jen prolhává. PEN-klub se rozezpíval, jako by Parkanové nebylo (kvůli zaujímání takových politických postojů jsem z něho zhruba před deseti lety vystoupil, a oni nechápali, proč to dělám!) a Jiří Menzel, hodný to člověk, svými řečmi o „potomcích nevolníků“ překonal v hlouposti i doposud nedostižný klip o „přemlouvání báby“.

Potomkem nevolníků jsem i já, a jestli jsem si na českém národě kdy něčeho vážil, pak to bylo uvědomělé úsilí těchto nevolníků, mých dědů a pradědů, zbudovat odspoda řádné, ekonomicky, politicky i kulturně vyspělé společenství. Zda s touto vnitřní ušlechtilostí českého plebejství souzní i nějaká Zemanova vnitřní struna, o tom mám pochybnosti; ale rozhodně nechci mít nic společného s těmi novými nevolníky, kteří už zapomněli, z jakého fládru je naše společné bytí zhotoveno.

A to i přesto, že také já bydlím v Praze.“

K prezidentské volbě se váže řada dalších textů v čísle. Vladimíra Dvořáková analyzuje kampaně čtyř nejsilnějších kandidátů a v titulku svého článku se ptá: Jak silná pachuť zůstane? Sloupkař Deníku Referendum Patrik Eichler upozorňuje na přehlédnutý podíl zpackaného zákona o přímé volbě na jejím neblahém výsledku.

K prezidentským volbám se vážou i zápisky Jana Novotného, které takřka deníkovou formou vyjadřují trápení levicového intelektuála před druhým kolem prezidentské volby a jejichž fragment zveřejňujeme v dnešním vydání Deníku Referendum.

Umění v čísle reprezentuje soubor fotografií Miroslava Urbana, básně Dagmar Urbánkové a Mariána Hataly. Číslo jako obyčejně provázejí kreslné aforismy autorského tandemu Martin Burian - Tomáš Tichák. Seznam knihkupců, v nichž si můžete Listy opatřit, naleznete zde.