Předpokladem vskutku kvalitního divadelního představení je souhra mnoha faktorů, které se ne vždy vyskytnou pohromadě. Od zvolené látky přes její dramatizaci, režijní pojetí, herecké výkony až třebas po scénické zpracování. Dnešní rubrika Štěstí z šesti je věnována jednomu z těchto předpokladů: českým divadelním hercům a herečkám. Jejich výběr je nutně subjektivním a zaujatým: není způsoben prvotním okouzlením a dojmem, nýbrž mnohokrát opakovaným a reflektovaným prožitkem.

Nejsem motýl létající z květu na květ, tudíž nepobíhám z představení na představení. Dokonce se odvážím tvrdit, že člověk, který tak činí, mi je svou nenasytností a vlastně dezorientací protivný. Je totiž znakem úpadkové doby současné bídné kultury a člověka v ní, že se snaží žít pouze přítomností a touží zapomenout na minulost. Avšak bez paměti není zralosti. Co když se neukojitelní současníci trpící mankem podstaty bytí pletou a namísto léku si podávají stále větší dávky jedu, který způsobuje jejich potíže?

Neboť paradoxem jejich touhy po nových prožitcích, nových zájmech či nových láskách je nemožnost být uspokojen natrvalo. Mám za to, že k jádru věci se lze dopátrat právě opačným způsobem: být věrný a vracet se k dílům, která nás zasáhla. Platí to o hudbě, filmu i literatuře a stejně tak o divadle. Prožít totiž opakovaně emoci zprostředkovanou divadelním kusem znamená znovu ji procítit, promyslet, a tedy si potvrdit její pravdivost. Výkony těchto šesti herců pro mne tyto nároky splňují.

Petr Jeništa

Nesporně jedna z nejtalentovanějších postav současných brněnských divadel, rodák z Liberce, jenž putoval po ose z rodného města přes Klicperovo divadlo v Hradci Králové až do Divadla Husa na provázku v Brně. Posledních několik sezón je na volné noze. Pro jeho vývoj a herecké zrání měl pravděpodobně zásadní vliv Vladimír Morávek, jenž ho poprvé angažoval v Hradci Králové. To byl rok 2001.

3. listopadu roku 2003 začal — ještě jako host — Vladimír Morávek zkoušet v Huse na provázku první díl z budoucí, a jak se později ukázalo, fascinující scénické fresky na téma Dostojevskij Svlékání z kůže: Raskolnikov — jeho zločin a jeho trest (premiéra 19. prosince 2003) . Petra Jeništu si přivezl z Hradce s sebou, aby ho obsadil do titulní role a později angažoval podruhé. Doslova strhující Jeništův výkon v roli Raskolnikova, kolem něhož byla logicky soustředěna celá inscenace, byl oceněn nominací Ceny Alfréda Radoka za Mužský herecký výkon roku a Talent roku 2003.

Nikdy mu nezapomenu, jakým způsobem bylo lze prožít během třech hodin proměnu sebevědomého studenta, jenž předkládá logické a zdánlivě nezpochybnitelné důvody k vraždě staré lichvářky, v monumentální postavu trpící výčitkami svědomí a duchy zavražděných, jež ho dovedou až k šílenství.

Emoce, které tu Petr Jeništa zprostředkovával, byly až mučivě stísňující. Současně však jejich autenticita a syrovost zapříčinila, že to člověk toužil prožít znovu. Obdobně strhující zážitek pak nabídl Petr Jeništa ještě jednou, a to v podmanivé roli Ivana Karamazova v závěrečné části výše zmíněné tetralogie: v inscenaci Bratři Karamazovi: Vzkříšení (premiéra 10. února 2006). I teď, když toto píšu, mi jde mráz po zádech při vzpomínce na nervy drásající scénu, ve které Petr Jeništa odříkával v jakémsi trýznivém transu báseň o Velkém inkvizitorovi.

Ve výrazně odlišné herecké poloze na sebe pak upozornil excelentním výkonem v roli Adolfa Hitlera ve hře Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně brněnského HaDivadla (premiéra 10. listopadu 2007). V groteskních šesti aktovkách tu Jeništa divákovi předložil několik tváří vůdce třetí říše: od setkání mladého Hitlera na brněnském nádraží se Stalinem, přes banální příběhy z jeho soukromého života s Evou Braunovou (taktéž skvělá Jana Plodková), Hitlera jako ikonu totalitarismu XX. století, až po jeho poklidné stáří úspěšného malíře v Jižní Americe.

Jiří Vyorálek

Další, dnes už v podstatě vyzrálou hereckou osobností, se kterou jsem měl to štěstí se potkat, je — jak jsem kdesi četl — legenda brněnského undergroundu Jiří Vyorálek. Poprvé jsem ho viděl v humorem překypující herecké exhibici z prasečího života Prase aneb balada v láku Divadla v 7 a půl.

Pro jeho vývoj a zrání bylo definiční účinkování ve všech čtyřech dílech Svlékání z kůže. V Idiotovi (premiéra 12. ledna 2004) si v alternaci s Pavlem Liškou zahrál hlavní roli a nutno podotknout, že daleko přesvědčivěji. Jeho kníže Myškin byl ztišeným, dojemně čistým a nadpozemsky vlídným hrdinou. Vedle toho pak hrál ve všech třech dalších dílech bestiáře: V Raskolnikovovi Prochorova, ve Stavroginovi se objevil po boku Jana Budaře — kterého mnohdy svými výkony zastiňoval, v roli Verchovenského a v Bratrech Karamazovích ztvárnil postavu Dmitrije Karamazova.

Člověku to vlastně došlo až při souborném uvedení celé tetralogie, v jak pestrých odstínech, náladách a charakterech se Jiří Vyorálek v průběhu dne zjevuje na jevišti. Během dvanácti hodin — ano, tak dlouhé to bylo — odsud v podstatě neodešel a divákovi tak nedal oddechnout, ba přiváděl ho k úžasu.

Nedivím se, že v dokumentu ČT, který odvysílala k příležitosti derniéry celého projektu, Jiří Vyorálek řekl, že právě toto je vrchol jeho dosavadního působení na divadlech a že si jen stěží umí představit, že jej kdy překoná. Popravdě řečeno: i já si to jen těžko představuju.

Nicméně je třeba — nemám-li na nic podstatného zapomenout — zmínit i Vyorálkovo ztvárnění Hamleta „na hlíně“ v režii Jana Mikuláška (premiéra 17. ledna 2009). Jeho civilní pojetí Hamleta — avšak režijně i scénograficky nápadité zpracováním klasické látky, kde je například známý monolog "Být či nebýt" pronášen mimochodem vsedě a s mečem na kolenou — je tomu navzdory (anebo právě proto?) aktuální: působí totiž jako životem v prolhanosti a prohnanosti unavený a vyčerpaný současník žijící ve společnosti, kterou charakterizuje nesnesitelná zatuchlost hrobu a kde si nikdo, ani král, nemůže být jistý pevnou půdou pod nohama.

Robert Mikluš

Ostravský rodák Robert Mikluš na sebe výrazně upozornil ve všech dílech odvážné morávkovské trilogie Perverze v Čechách: v Láskách jedné plavovlásky hrál postavu mladého floutka Mildy; v Cirkusu Havel odcházejícího Riegra a v Českém moři nakonec postavu principála, který se snaží leccos zachránit, avšak bez úspěchu.

Upozorním na dvě z těchto tří rolí: v Cirkusu Havel, jenž je koláží všech Havlových her, ztvárnil krom jiného (v první polovině hrál postavu Pludka) roli odcházejícího Riegra z Havlovy poslední hry Odcházení. Obzvláště v závěru hry — kde je až mrazivě vykreslena dezintegrace a s tím související mravní selhání hlavního hrdiny — je jeho herecký výkon dech beroucí.

Rieger přijímá nabídku stát se poradcem poradce svého politického odpůrce Kleina a divákům se tak před očima v odpudivém šklebu proměňuje v šaška, jenž popírá sebe sama a vše, co kdy tvrdil a hájil. Po celý závěr se svíjí v křeči a občas ze sebe jen vysouká pár slov: tu „mně je zima, mně je najednou hrozná zima“, jinde „mně je hůř, než když mi bylo nejhůř“, či nakonec v úplném zmatení „já mám také pohlavní pud“.

V Českém moři, které chce být sondou do současnosti, a které tu Roman Sikora nazval hysterickým divadelním výkřikem touhy po hledání východiska ze současného stavu české společnosti, zahlcené konzumací čehokoli a zejména idiotskou mediální zábavou, sehrál principála jako smutnou postavu špektáklu, které se běh věcí — navzdory úporné snaze — vymyká zpod kontroly, aniž by bylo v jeho moci s tím cokoli udělat.

Už jeho první výstup asi po čtvrthodině hry je určující. Vtrhne na postavami a replikami zahlcené jeviště, ve kterých se divák jen stěží orientuje a zoufale zaječí: „Proboha, tak ale stop! Kurva STOP! Stopněte to! Kdo to pustil od konce? Chcete snad začínat koncem?“ To bylo naposled, kdy se pokusil razantně ovlivnit děj, od této chvíle se veze a pod tlakem událostí se sesouvá a přizpůsobuje.

Člověka ihned napadne, že — v roce dvacátého výročí listopadového převratu — tu nejeden z nás pociťuje bezmoc nad společensko-politickým vývojem. I autor těchto řádků má čas od času sto chutí zařvat: „Stop, tak už dost, takto to přece dál nejde!“ Bohužel jde a mnohdy se zdá, že je to asi tak to jediné, co zmůžeme: dát průchod své nespokojenosti. Tak jako tragicko-komická postava principála, skvěle zahraná Robertem Miklušem, který nakonec osamoceně bloumá po jevišti a nemá už ani komu zavolat. Na poměry ztratil vliv. Jak trefné.

Vlasta Chramostová

Jméno Vlasty Chramostové vybočuje z řady v podstatě třicátníků tohoto Štěstí z šesti. Nicméně opodstatněně. Pamatuji si, jako kdyby to bylo dnes, jak jsem v Literárních novinách před lety četl zmínku Vladimíra Justa o její autobiografii (poprvé byla publikována v roce 1999). Byl jsem uchvácen a ihned tu knihu plnou dramatických zvratů a vášnivé touhy po pravdivosti profesní i občanské musel opakovaně číst. Kolowrat Národního divadla v Praze pak byl místem, kde se mi splnil sen: prožil jsem dvě hodiny s dámou, herečkou a především osobitou ženou z největších, s Vlastou Chramostovou. Bylo to na její benefici Tři životy (premiéra 2. listopadu 2006).

Autobiografický a místy až mrazivý příběh vyprávěný divákovi samotnou hrdinkou na půdorysu její autobiografie, ve které jsou neobyčejně autenticky vylíčeny nejen cesty a osud Vlasty Chramostové, nýbrž i osudy jejích generačních druhů a samozřejmě peripetie naší země druhé poloviny XX. století. Chramostová v padesátých letech podepsala spolupráci s StB, šedesátá léta prožila jako hvězda pražských divadel, současně jí ale potkala první velká rána: při autohavárii jí zemřelo dítě a byla to ona, kdo seděl za volantem.

Krátce po osmašedesátém jí bylo zakázáno účinkovat na prknech divadel, tedy si poradila po svém a hrála bytové divadlo. Podepsala Chartu 77, za což zaplatila několikerou hospitalizací v blázinci. (Jak napsal Ludvík Vaculík v Českém snáři: její diagnózou byly poměry.) V devadesátých letech se vrátila k herecké profesi a nastoupila do angažmá v Národním divadle v Praze.

Představeni Tři životy je právě o této rozporuplnosti a tragice života — dotýká se fascinujícího a navýsost středoevropského fenoménu: jak velké dějiny (politika) ovlivňují, tlačí a deformují dějiny-biografie (životy) lidí, jak je vystavuji zkouškám a testují jejich odolnost, jak je nutí ohýbat hřbety a převlékat kabáty. Úžasná žena a úžasné divadlo, kde se Chramostová při účtování s minulostí nemazlí s nikým, a to ani se sebou.

Eva Vrbková

Eva Tálská a její Studio dům bylo místem, kde Eva Vrbková začínala s divadlem. A právě v jejím vynikajícím představení Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň (premiéra 15. března 1999) jsem Vrbkovou v roli provazochodkyně viděl prvně. Těžko lze slovy vyjádřit radost, dojetí a permanentně zatajený dech. V průběhu hry, která byla vystavěná na cirkusáckých číslech, nezaznělo jediné slovo. Jen hudba a pódium plné akrobacie, artistiky, mimiky a krásných lyrických jevištních obrazů. Eva Vrbková jako usměvavá dívka ze snu, o kterém si přejete, aby nikdy neskončil. Čirá krása.

Velice modrý pták (premiéra 17. února 2007) — inscenace, která se vyznačovala pohádkovostí a emocemi — byla další hrou, ve které Eva Vrbková ztvárnila podobně působivou roli: hrála jednoho z dětských sourozenců, což jí umožnilo skrze svou jemnost a křehkost být ochraňovatelkou svého mladšího bratra při jejich náročném putování za modrým ptákem.

Eva Vrbková sehrála bezpočet oslnivých rolí, jeden čas byla na jevišti snad denně. Hrála Eržiku v Baladě pro banditu, Kněžnu v Rusalce, Sutherland a Sarah Cushingovou v adaptaci příběhů Sherlocka Holmese, Nastasju Filipovnu v Idiotovi, Lízu Drozdovovou v díle nazvaném Stavrogin je ďábel a Lízu Chochlakovovou v Bratrech Karamazových. V podstatě o všech rolích by se dalo napsat s obdivem. Nechť lituje každý, kdo Evu Vrbkovou ještě na jevišti nespatřil. A pokud to chce napravit, lze ji v současné době vidět v Národním divadle v Praze, kde teď účinkuje v Radůzovi a Mahuleně a Žebrácké opeře.

Ivana Uhlířová

Poslední mé divadelní štěstí z šesti, herečku Ivanu Uhlířovou, kterou možná leckdo zná z filmu Nuda v Brně, kde krom jiného sehrála s Markem Danielem úžasnou postelovou scénu, jsem prvně viděl v roli Agláji v Idiotovi Husy na provázku.

Nepamatuji si přesně, jak dlouho ji hrála. Vím ale, že v její roli se pak vystřídaly ještě tři další herečky a ani jedné se nepodařilo dosáhnout přesvědčivosti jako Ivaně Uhlířové. Obzvláště při podmanivé scéně, kde si s knížetem Myškinem vyznávali lásku, se jednalo o herecký koncert. Nutno dodat, že oboustranný (viz výše).

Avšak teprve po čase — to když jsem Ivanu Uhlířovou viděl v Divadle Komedie — jsem naplno dopochopil její herecký um. V inscenaci Temně lákavý svět (premiéra 3. října 2007) jsem žasl nad velice úsporným, statickým a až sošným hereckým projevem, který jí ovšem nebránil vyjádřit i ty nejniternější pocity. Neboť navzdory tomu, že její pohyby na jevišti tu byly nepatrné — vystačila si totiž s jemnou mimikou, nadzvednutím obočí, nepatrným pohybem obličeje, údivem, úsměvem či zamračením — byla uhrančivá a schopná se zdánlivě málo prostředky sdělit divákovi vše, co potřebovala, a to aniž by musela promluvit. Úchvatný zážitek to byl.