Právě končící rok nepřinesl příliš mimořádných činoherních divadelních událostí. Událostí, o jejichž významu se nepochybuje. Vše je tak nějak zhňácáno do směsi ponejvíce průměrné. Jakoby českému divadlu chyběla vůle, tah, energie a někdy i řemeslo k zásadnějším či průlomovějším dílům.

Přece jen se ale objevilo několik inscenací, o nichž je možné prohlásit, že se staly výjimečnými. Nebudu se tvářit, že jsem běhal po inscenacích jako posedlý a viděl všechno, co se na českých a moravských scénách urodilo. Je tedy možné, že některé pozoruhodné inscenace nespravedlivě do výběru nezařazuji, protože jsem je neviděl.

Musím podotknout, že díla, která jsem zařadil do svého osobního žebříčku, hodnotím podle jednoho zásadního kritéria. A to zejména podle míry odvahy tvůrců zmocnit se témat, která na našich scénách nejsou obvyklá a podat je ve vyostřené a někdy i nekompromisní podobě. A to ve vztahu k dnešní době. A zmocnit se jich samozřejmě skrze vhodně zvolený tvar.

I. Zajatci v Divadle Komedie

Z toho úhlu pohledu mě asi nejvíce zaujala inscenace v pražském Divadle Komedie s názvem Zajatci. Autorem textu a také režisérem byl David Jařab. Touto inscenací vkročilo na české scény cosi dosud nevídaného. A to politicky nebo spíše občansky motivovaný terorismus namířený proti soudobým mocenským elitám. Ke všemu situovaný do současné Prahy.

Jakoby se Jařab rozhodl vztyčit memento, osudovou hrozbu nad reálným chováním našich pažravých politických elit a nad jejich dojmem, že jim vždy a všude projde téměř všechno a že voliči jsou zde jen od toho, aby jim jejich rozkrádačky, jejich předražené betonářské projekty nebo openkarty tolerovali a platili.

David Jařab v inscenaci rozehrál příběh skupiny mladých lidí, kteří se svůj vzdor snažili nejdříve marně projevovat v rámci své nenásilné občanské angažovanosti. Když však zjistili, že je to bezvýsledné, odhodlali se k ráznému činu. Unést nejzkorumpovanějšího a nejbezcharakternějšího z politiků, uspořádat s ním soudní tribunál, shledat ho vinným a popravit ho. Za všechny životy, které svými zločiny poznamenal nebo zničil.

Jařab ovšem nezůstává pouze u nějakého modelu zločinu a pomsty. Jeho zájem se obrací k psychice mladých lidí, kteří se k něčemu podobnému odhodlají. K nestabilitě tohoto jejich odhodlání, k jejich váhání, strachu, k pochybnostem, zda-li vůbec mohou nebo jsou schopni něco takového provést, dovést až nejzazším důsledkům. Zda-li v sobě vůbec shromáždí dostatek síly, dotáhnout věc do konce.

Je to však také slabinou této inscenace. Je nakonec přece jen trochu rozvrácena přílišným psychologismem, nekonečnými pauzami plnými nesrozumitelných podtextů. I když temně dusivých. Společenský zřetel je nakonec až příliš přenesen do nitra individua, které svou vnitřní složitostí a neprůhledností zatemňuje také vnější okolnosti.

Mladí svůj čin dotáhnou až do trpkého konce. Politik je popraven. A v Komedii se zrodila alarmující inscenace věštící možnost politického násilí, které naší společnosti hrozí, nepřestanou-li se politické a ekonomické elity chovat tak jako dosud. Násilí do značné míry legitimního, protože namířeného proti nekontrolovatelné a zbytnělé, nedemokratické moci.

II. Divadlo Letí: Bazén (bez vody)

Mladý pražský soubor Divadlo Letí jakoby začátkem roku chytl druhý dech a vychrlil hned několik premiér. Asi nejzdařilejší z nich byla inscenace hry britského autora Marka Ravenhilla Bazén (bez vody).

Jde vlastně o jakýsi monolog rozčleněný do několika postav, který vypráví o důsledcích jednoho večírku starých přátel z umělecké kolonie, v rámci něhož se jejich kamarádka, která jako jediná dosáhla vytouženého úspěchu, zřítí do symbolu své úspěšnosti, bazénu, v němž ovšem momentálně chybí voda.

Ostatní v záchvatu dosud potlačované závisti a zlomyslnosti, začnou její utrpení a proces uzdravování zaznamenávat. Jako své vrcholné umělecké dílo. Ve chvíli, kdy jejich přítelkyně kolekci fotografií objeví a rozhodne se jejich mistrovské dílo si přivlastnit, však ostatní fotografie v divokém orgiastickém nadšení zničí. V radostném aktu pomsty.

Divadlu Letí se podařilo rozehrát veškeré zlomyslnosti, které Ravenhill do své hry vložil. Včetně ironického postoje k úrovni současného umění. Nebo k neustále zdůrazňované hodnotě přátelství, které se dokáže vmžiku proměnit v divokou až perverzní nenávist a radost z cizího utrpení. Přátelům, zapuzeným svou světoznámou přítelkyní, nakonec zbude jen pokračující přežívání bez smysluplných horizontů. Jen v dalších lžích o sobě samých.

III. Rock Café: Svatá země

Mezi významná díla minulé sezóny je nutno také zařadit inscenaci hry alžírského autora Mohameda Kacimiho Svatá země v pražském Rock Café, v režii Lucie Málkové.

A to opět zejména pro odvahu dotknout se ožehavých témat dneška. V tomto případě otřesné situace v Izraelem okupovaném pásmu Gazy, v němž jeden násilný čin nutně vyvolává druhý. V nekonečném koloběhu vražd, sebevražedných útoků, masakrů, generačních konfliktů mezi rezignovanými rodiči a zfanatizovanými dětmi, se odehrává příběh dvou rodin, uvězněných v troskách svých životů a domů.

Otec nakonec vraždí svého syna, aby mu zbylo aspoň jeho tělo k pohřbení a hlavní postava, dívka Imán, které už nezbyl ani prašivý kocour jménem Ježíš, poslední blízká bytost, se v zoufalém sebevražedném gestu odpálí v přítomnosti izraelského vojáka, který s chlapeckým nadšením obdivuje hudbu Stravinského.

Bezvýchodnost hry v Rock Café podtrhuje i zvolený rámec jakéhosi pokleslého chudého kabaretu s vyhořelým konferenciérem a s několika cynickými cirkusovými čísly. Jako třeba výstup vzpěrače, ve kterého se proměňuje syn, vrhající z okna na hlavu izraelského vojáka lednici, kterou mu roztříští lebku. Nebo striptýz, v nějž konferenciér svým komentářem proměňuje pokus o znásilnění Imán.

Kabaret je to velmi smutný. Stejně jako osudy lidí, jež Kacimiho hra zachycuje.

IV. Divadlo Husa na Provázku: České moře

V brněnském Divadle Husa na Provázku se v režii Vladimíra Morávka zrodil třetí díl jeho trilogie Perverze v Čechách s názvem České moře. Jde o zvláštní, až hysterický divadelní výkřik, výkřik touhy po hledání východiska ze současného stavu české společnosti. Společnosti zahlcené konzumací čehokoli a zejména idiotské mediální zábavy.

Inscenace je divokou koláží her Davida Drábka, mezi nimiž dominuje zejména jeho hra poslední, Náměstí bratří Mašínů.

Inscenace je pozoruhodná nejen svým poselstvím o nutnosti změny, ale také zdivočelým jevištním tvarem neurvale atakujícím diváka všemožnými vjemy, v nichž se řád hledá jen těžce, který však jakoby zvláštně tematizoval roztříštěnost a bezideový chaos českého prostředí. Jde o stejný humbuk, jaký nalézáme kolem sebe.

A jediné ztišení, jediná úleva přichází jen ve chvílích intimity, v projevech citu k druhé osobě, jako jediné čitelné, smysluplné a nezpochybnitelné hodnoty, která je ale zároveň útěkem ze světa veřejného.

V. Alfréd ve dvoře: Sifon

Poslední inscenací, kterou bych si troufal zařadit, i když už s jistými pochybnostmi a vědomím, že už opravdu není z čeho brát, je představení Vojty Švejdy a Jana Kalivody Sifon v pražském divadle Alfred ve dvoře. Jde o jakousi exhibici podivného myslitele, který se skrze urputný monolog snaží podat zásadní výpověď o světě.

Stále více je však patrné, že se mu daří hromadit jen nic neříkající bláboly. Věty dávají stále menší smysl a celý tento Švejdův klaunský výstup doprovází šmírácká cirkusová čísla Jana Kalivody, který nakonec zahrne scénu hromadou igelitového odpadu, adekvátního vršení odpadu duševního Švejdou ztvárňované postavy.

Inscenace je to trochu příliš jinotajná, ale přece jen z ní jakási kritika současného mediálního a myšlenkového zmatku nakonec jakž takž leze.

VI. NOD Roxy: Osobní anamnéza

Rok 2009 byl také rokem dvacátého výročí pádu komunismu. Objevilo se tak nemálo inscenací snažících se mapovat události listopadu 89 a tak zvaně se vyrovnávat s minulostí. Mezi těmito většinou granty ošetřenými díly se ovšem v Čechách a na Moravě neobjevilo téměř žádné, které by stálo za to zařadit do žebříčku šesti nejvýznamnějších divadelních inscenací právě končícího roku.

Všechny ulpěly v unylém didaktismu. Nebo dokonce v čisté divadelní šmíře. Někdy vznikal dojem, že se ani o žádné umění nejedná, že jde pouze o výchovná pásma. Ideově výchovná. Jejichž tvůrci pak namnoze vydávali selhání jejich díla jako uměleckého tvaru za záměr, záměr ve prospěch naučnosti.

Můžeme na to klidně přistoupit a získáme tak další důvod, proč žádné z nich do žebříčku nezařadit. Jedinou výjimkou by mohla být Osobní anamnéza v režii Petry Tejnorové, která se zmohla alespoň na podmanivý divadelní tvar. Ale jinak?