Dvě herečky

Alena Zemančíková

Česká kulturní veřejnost radostně oslavila osmdesátiny Ivy Janžurové a s lítostí přijala smrt Libuše Šafránkové. Obě představují suverénní, nezlomné ženství, které z životních zkoušek vychází vítězně díky vnitřní ušlechtilosti a síle.

Libuše Šafránková snad nejraději hrála v Činoherním klubu, který pro ni a její kolegy v ponurých časech normalizace představoval určitý prostor svobody. Foto Miroslav Pokorný, Činoherní klub

Poslední měsíc je poznamenán dvěma jmény hereček. Česká kulturní veřejnost radostně oslavila osmdesátiny Ivy Janžurové a s lítostí přijala smrt Libuše Šafránkové. Mezi oběma herečkami je věkový rozdíl generace, ale fakt, že Libuše Šafránková začala svou hereckou kariéru jako velmi mladá (když byla uvedena Babička, bylo jí 18 let), ten rozdíl do jisté míry zmenšuje.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Obě herečky, které publikum milovalo, protože mu pomáhaly přečkat dobu kulturní izolace za železnou oponou a přejít s hlavou jen mírně schýlenou do svobodných časů, byly typem i výrazem protipóly, pokud vím, tak se také v jednom díle nesetkávaly, obě však pro publikum znamenaly mnoho. Iva Janžurová byla spojována s razancí a pevností, Libuše Šafránková s rafinovanou křehkostí. Klaunské nadání měly obě.

Obě představovaly suverénní, nezlomné ženství, které z životních zkoušek vychází vítězně díky vnitřní ušlechtilosti a síle. Každá to vyzařovala jinak: v případě Štěpky Kiliánové ve filmu Petrolejové lampy (1971) to byla pro Ivu Janžurovou role extrémně dramatická, v podstatě své postavy se ale od Pavlíčkovy Popelky (1973) v podání Libuše Šafránkové tolik nelišila. Tedy: kromě dobrého konce, který pohádka mít musí, zatímco drama ne.

Mám velice ráda televizní inscenaci hry Oscara Wildea Jak je důležité míti Filipa (1979), kde si Libuše Šafránková s Naďou Konvalinkovou kontrují v rolích soupeřek Gwendolin a Cecilie. Je to pro mě jediná inscenace té hry u nás, kde se plně zaskví inteligence konverzačního herectví a u Libuše Šafránkové ještě mimořádná vynalézavost v nacházení nečekaných paradoxních intonací, díky nimž je jinak celkem obehraná a společensky vyvanulá konverzačka zdrojem diváckého potěšení.

Něco z toho využil režisér Jiří Menzel později v režii Havlovy Žebrácké opery (1990), kde s podobným paradoxním šarmem zahrála Šafránková postavu perfidní prostitutky Jenny, která neutuchající rétorikou Macheathe vždy přesvědčí o tom, že každou zradu spáchala vždy z čisté lásky. Iva Janžurová měla takovou koncertní příležitost o dvacet let dříve, v roce 1969 v Podskalského filmu Světáci.

Ostatně vynalézavost v nacházení nečekaných intonací — nebo schopnost obvyklou, stereotypní intonaci použít v nečekané situaci — byla jednou z charakteristických vlastností herectví Libuše Šafránkové. Teď, jak to píšu, slyším ji, jak ve filmu Obecná škola, všecka opředena vilným zrakem Třískova učitele Igora Hnízda, řekne v roli maminky „Jíte králíka.“ do tečky, ač replika je míněna jako otázka.

V Činoherním klubu, v těsné blízkosti s diváky, okouzlovala Libuše Šafránková nejen svými verbálními schopnostmi, ale také elegancí a samozřejmostí i docela náročných pohybových kreací a půvabem tváře s lehce šikmým úsměvem. V Národním divadle, kde byla v angažmá dvě sezóny, se její fyzická bytost uplatňovala obtížněji, jako by byla na velké prostory příliš křehká — hrála stěžejní role v Shakesperově Zimní pohádce a v Claudelově Saténovém střevíčku.

Asi jí také neseděla úplně jiná práce na inscenaci, než byla společná tvorba v Činoherním klubu. Angažmá v Národním divadle opustila v roce 1993, a pak už jsme měli jen málo příležitostí vidět ji na jevišti. V roce 1995 odešla i z Činoherního klubu.

Z rolí žen, budujících si dominanci roztomilostí, vybočuje její Alice v televizní inscenaci Dürenmattovy Play Strindberg (1996) v režii Petra Kolihy: tam se ukazuje, jaké možnosti talent Libuše Šafránkové ještě nabízel. Koncentrovaná anatomie partnerské nenávisti dostává, okořeněna decentními výrazovými prostředky Libuše Šafránkové, podivně hrůzný rozměr. Expresivní okamžiky, o které si hra co chvíli říká, jsou v této inscenaci vzácné, poklidný proud podrazů a nenávisti připomíná, co všechno, děje-li se to dostatečně dlouho, se stane zvykem a může být vnímáno jako normální.

Česká televize ihned poté, co zpráva o úmrtí Libuše Šafránkové pronikla do médií, zařadila reprízu Svatební cesty do Jiljí (1983). Postava Petry, kterou Libuše Šafránková v inscenaci hraje, je v podstatě ilustrací ve své době populárních příruček psychiatra a manželského poradce Miroslava Plzáka o taktice a strategii v manželském soužití.

Josef Abrhám v příběhu hraje technokrata, který si chce svou nastávající před svatbou vyzkoušet. Petra Libuše Šafránkové kolizní situace svým jednáním přivolává i nečekaně řeší, její půvab i laskavé jednání s lidmi jí umožňují i kolikrát nehoráznou manipulaci, ať už s nastávajícím, kterého přiměje táhnout na vrchol hory trám, nebo s okolím, které páru v kritické chvíli navzdory služebním předpisům pomůže.

Vlastně i v téhle roli navázala na Popelku, která podobně, aniž by se dopustila explicitní vzpoury, dosáhne svého. Je to příběh o ženské převaze v podobě, jaká byla tou dobou v módě: musím přiznat, že jsem se, vzdor potěšení z herců, na inscenaci nemohla dívat bez lítosti, že tenhle návod na partnerské chování přetrvává dodnes a možná je i příčinou spíš problémů než harmonie.

Jednou z posledních divadelních rolí je královna Alžběta II. v Národním divadle. Foto Martin Špelda, Národní divadlo

Iva Janžurová — abychom na ni nezapomněli — představovala pro publikum konfliktnější bytost. Z její filmografie bych připomněla televizní inscenaci Na psí knížku (režie František Filip, 2002), kde hraje s Jiřím Lábusem stárnoucí zneuznanou a zneužívanou ženu, jejíž mravní převaha je méně efektní, ale stejně patrná.

Iva Janžurová hrála v množství dobových komedií postavy mnohem méně sympatické než Libuše Šafránková. Ty filmy předstíraly kritičnost, ale protože jejich scénáře byly založené na schématech a odvádění pozornosti od skutečného stavu společnosti, nezapsaly se ničím jiným než víceméně přehráváním některých hereckých hvězd (kromě Ivy Janžurové také Miloše Kopeckého nebo Stelly Zázvorkové).

Libuše Šafránková v té době hrála ve filmech Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, často v režii Jiřího Menzela, ve filmech s mnohem vtipnějšími scénáři, až se přehrála z mladých manželek na maminky: polohu té, která svým půvabem věc nakonec zařídí i ku prospěchu muže, opustila v Báječných létech pod psa (režie Petr Nikolaev), kde také vyměnila partnera: z rozumáře, nevěrníka a osnovatele tajných akcí, kterého hrával Josef Abrhám, za nešťastníka, semílaného okolnostmi, neschopného je řešit v podání Ondřeje Vetchého. Vytrvalá láska, překonávající všechny pohromy a krize, je přítomná i v pozadí téhle role Libuše Šafránkové, ten podtext nelze od její herecké bytosti odpárat.

Ve všech nekrolozích zaznělo, že si Libuše Šafránková role vybírala a nepřijímala zdaleka všechno. Je mi to trochu líto, bylo by hezké vidět ji i v méně stereotypních rolích, než do jakých byla obsazována režiséry beroucími zřetel na její pověst herečky prosvětlující situace půvabem a láskou.

Musím říci, že jako jedna z jejích nejhezčích pozdních rolí mi připadala ta, kterou sehrála v několika dílech Četnických humoresek (2001). Role Karly Formánkové, která přes odpor starosvětského otce, přes nepřítomnost manžela, který zmizel někde na Středním východě a přes to, že vychovává syna, vystuduje medicínu a stane se lékařkou.

V seriálu, postaveném na étosu 1. republiky, si té postavy cením, Libuše Šafránková ji hraje vážně, s vnitřním svárem ženy, o kterou se vážně uchází četnický velitel a jejíž zmizelý muž se v jisté chvíli objeví s podlomeným zdravím. Když hraje Libuše Šafránková, odpustí emancipovanost i nejzarytější konzervativec. Antonín Moskalyk tak po mnoha letech poskytl své Barunce zajímavou příležitost a svému seriálu nepostradatelnou postavu.

Libuše Šafránková si ve svém hereckém životě, až na nějaké ty zapomenuté Bakaláře, s normalizačním škvárem nezadala. To se o Ivě Janžurové říci nedá. Také se ale nezúčastnila žádného experimentu, svůj typ a styl uměla skvěle rozvíjet, ale nepokoušela se — ani její režiséři — ho přesáhnout nebo popřít.

To se naopak Ivě Janžurové musí přiznat. Nemoc Libuši Šafránkové znemožnila vstoupit do hereckého stáří, a ještě něco říci vrstevníkům, kteří ji sledovali celý život, v jejím umění nacházeli potěšení a povzbuzení. Dotvořit vlastní herecký odkaz. Potkat ještě jiného režiséra. Nebo režisérku. To je mi líto.

Ivě Janžurové vděčí české divadlo i film za nepřebernou spoustu ženských postav: škoda, že mnohé z nich nebyly lépe napsané. Ve vyjádření každodennosti a všedního ženského osudu vykonala Iva Janžurová víc než kdokoli jiný. S Libuší Šafránkovou zažívaly české divadlo a film šťastná, idealizovaná léta, v nichž připomínala, že člověk v ženské podobě je krásné stvoření plné tajemství. Její ztráta bolí.

Diskuse

Potěšilo mě, že ve vzpomínce na Libuši Šafránkovou zalitoval režisér a zakladatel Činoherního klubu Ladislav Smoček podobně jako já, že se jí nedostalo dalších závažných ( což neznamená, že nikoli komediálních) rolí, v nichž by uplatnila ještě další možnosti svého herectví. Takhle bohužel převládl pohádkový popelkovský sentiment.

PK
June 21, 2021 v 22.11
Není mi zcela jasné,

proč v článku není ani zmínka o filmu "Všichni moji blízcí", zvláště když autorka vyslovuje přání "bylo by hezké vidět ji i v méně stereotypních rolích".

Kde už jinde než v této tragédii je toto přání splněno na 100 procent?

Ano, paní Zemančíková, „člověk v ženské podobě je krásné stvoření“, ovšem třeba taková žena v podobě lidské - to je stvoření ještě krásnější...