Dvě herečky
Alena ZemančíkováČeská kulturní veřejnost radostně oslavila osmdesátiny Ivy Janžurové a s lítostí přijala smrt Libuše Šafránkové. Obě představují suverénní, nezlomné ženství, které z životních zkoušek vychází vítězně díky vnitřní ušlechtilosti a síle.
Poslední měsíc je poznamenán dvěma jmény hereček. Česká kulturní veřejnost radostně oslavila osmdesátiny Ivy Janžurové a s lítostí přijala smrt Libuše Šafránkové. Mezi oběma herečkami je věkový rozdíl generace, ale fakt, že Libuše Šafránková začala svou hereckou kariéru jako velmi mladá (když byla uvedena Babička, bylo jí 18 let), ten rozdíl do jisté míry zmenšuje.
Obě herečky, které publikum milovalo, protože mu pomáhaly přečkat dobu kulturní izolace za železnou oponou a přejít s hlavou jen mírně schýlenou do svobodných časů, byly typem i výrazem protipóly, pokud vím, tak se také v jednom díle nesetkávaly, obě však pro publikum znamenaly mnoho. Iva Janžurová byla spojována s razancí a pevností, Libuše Šafránková s rafinovanou křehkostí. Klaunské nadání měly obě.
Obě představovaly suverénní, nezlomné ženství, které z životních zkoušek vychází vítězně díky vnitřní ušlechtilosti a síle. Každá to vyzařovala jinak: v případě Štěpky Kiliánové ve filmu Petrolejové lampy (1971) to byla pro Ivu Janžurovou role extrémně dramatická, v podstatě své postavy se ale od Pavlíčkovy Popelky (1973) v podání Libuše Šafránkové tolik nelišila. Tedy: kromě dobrého konce, který pohádka mít musí, zatímco drama ne.
Mám velice ráda televizní inscenaci hry Oscara Wildea Jak je důležité míti Filipa (1979), kde si Libuše Šafránková s Naďou Konvalinkovou kontrují v rolích soupeřek Gwendolin a Cecilie. Je to pro mě jediná inscenace té hry u nás, kde se plně zaskví inteligence konverzačního herectví a u Libuše Šafránkové ještě mimořádná vynalézavost v nacházení nečekaných paradoxních intonací, díky nimž je jinak celkem obehraná a společensky vyvanulá konverzačka zdrojem diváckého potěšení.
Něco z toho využil režisér Jiří Menzel později v režii Havlovy Žebrácké opery (1990), kde s podobným paradoxním šarmem zahrála Šafránková postavu perfidní prostitutky Jenny, která neutuchající rétorikou Macheathe vždy přesvědčí o tom, že každou zradu spáchala vždy z čisté lásky. Iva Janžurová měla takovou koncertní příležitost o dvacet let dříve, v roce 1969 v Podskalského filmu Světáci.
Potěšilo mě, že ve vzpomínce na Libuši Šafránkovou zalitoval režisér a zakladatel Činoherního klubu Ladislav Smoček podobně jako já, že se jí nedostalo dalších závažných ( což neznamená, že nikoli komediálních) rolí, v nichž by uplatnila ještě další možnosti svého herectví. Takhle bohužel převládl pohádkový popelkovský sentiment.
Ano, paní Zemančíková, „člověk v ženské podobě je krásné stvoření“, ovšem třeba taková žena v podobě lidské - to je stvoření ještě krásnější...