Táňu Fischerovou jsem neznal tolik osobně, byť párkrát jsem tu čest měl. Přesto dost významně ovlivnila můj život. Nerad mluvím o smrti, natož o ní psát. Její aktivity mne však ovlivnily natolik, že musím udělat výjimku.

O Táně Fischerové jsem poprvé slyšel ve svých jedenácti letech. Musel být podzim, pár měsíců před prezidentskou volbou. Tehdy se moje drahá babička vrátila z besedy paní Fischerové v našem městě a nadšeně mi vyprávěla o všem, co na besedě slyšela. Nevzpomenu si už proč, možná z dětské zvídavosti, mne všechno, co říkala, zaujalo.

Sednul jsem doma k počítači a tehdy bez jakýchkoliv jiných znalostí přelouskal webové a facebookové stránky, politický program i jiné aktivity. Tehdy mne to nadchlo — nadšeně jsem o jejím poselství mluvil s rodinou, se spolužáky i s učiteli. I to nepochybně do velké míry ovlivnilo můj zápal pro aktivitu — s úsměvem vzpomínám, že několik týdnů či měsíců nato jsem začal organizovat petici proti zrušení školních vánočních trhů.

Zpětně, po několika letech (strávených v aktivistických organizacích, i prací pro politickou stranu během kampaně) jsem nechápal, proč její prezidentskou kandidaturu nedoprovázela klasická kampaň, vždyť by jistě přinesla lepší výsledek. V čem tkvělo poselství kampaně a celé heslo „Láska nevládne, láska tvoří“? Krom rozpomínání na onu kampaň jsem si vzpomněl na jednu drobnost, která mi jaksi zapadla.

Tehdy, v šesté třídě před prezidentskými volbami, jsem si svépomocí vyrobil placku na podporu její prezidentské kandidatury. Z kusu tvrdého papíru, na který jsem tavicí pistolí přilepil spínací špendlík.

Několik týdnů na to jsem v jedné debatě zjistil, že totéž tehdy udělal další z řad nás náctiletých aktivistů a aktivistek. Inu řekněte, která prezidentská kampaň nebo politická kampaň vůbec, podnítila kromě stovky dospělých i několik žáků základních škol. Ta, která stála Křetínského statisíce a Topolánkovi přinesla jen o pár hlasů více, než měla kampaň dělaná „na koleně“, to nebyla.

Hodnoty a etika dokáží něco úplně jiného než na hlavu postavená politická soutěž. A je ohromně důležité si to neustále připomínat, obzvlášť v době, kdy je parlamentní politika postavena na placení facebookových příspěvků, inzerci v médiích, koblihách a guláších. O to víc, když stojíme na straně, které se příčí spolupráce s těmi, kdo mají peníze a s nimi bohužel spojenou moc.

Rád bych vám proto, Táňo, dal za pravdu. Vítězství nebo prohra je pomíjivá. Energie vložená do podněcování lidí k tvorbě a spojování se, totiž nezanikne. Jen se možná projeví o pár let později. Vaše práce mnoho z nás inspirovala a věřím, že i díky ní máme na čem stavět.

Na Štědrý den, den před tím, než paní Fischerová opustila tento svět, jsem nic netuše četl její sbírku Bílý den, mimo jiné povídku o odcházení a mávání. Četl jsem ji znova na Boží hod, poté, co zpráva o jejím odchodu obletěla svět a rozpomenul jsem si na loučení poté, co jsem s paní Fischerovou měl poprvé a bohužel i naposledy možnost strávit nějaký čas nad kávou.

Na závěr našeho setkání jsem se jí zeptal, co plánuje do budoucna. „Já už to nechávám na jiných, a hlavně na vás, mladých,“ odpověděla. Rozloučili jsme se, vydali se svou cestou. Ohlédl jsem se a ještě zahlédl, jak paní Fischerová přebíhá rušnou ulici plnou aut, otáčí se za mnou a mává.

Rád bych ke konci těchto slov také připomněl větu, kterou si pamatuji už z těch sedmi let a doufám, že mne bude provázet i nadále: „Člověk může prohrát, ale nikdy se nesmí vzdát.“

Myslím, že zcela vystihuje to, jak Táňa Fischerová žila. Odešel krásný člověk, který světu dal snad vše, co mohl. V nebi si, na rozdíl od nás, vybrali dobrou prezidentku.