Josef Somr, herec postav vnitřně protikladného osudu

Alena Zemančíková

Josef Somr patřil ke generaci herců, která zažila krátký rozkvět českého divadla šedesátých let i dlouhá tíživá léta normalizace. Tuto životní zkušenost dokázal přetavit do postav, které jsou jakoby dvojlomné a zneklidňující.

Vnitřním tématem Josefa Somra byl člověk, který žije všechny polohy svého života navenek v poklidu, uvnitř se znepokojující pochybností a proměnlivou dávkou sebenenávisti. Foto FB Jiří Drahoš

V roce 1965, kdy Jaroslav Vostrý s Ladislavem Smočkem zakládali Činoherní klub, angažovali herce z nejrůznějších divadel, kterým se tehdy říkalo oblastní: Petra Čepka, Jana Kačera, Jiřího Hrzána, Jiřího Kodeta, Ninu Divíškovou a Jiřinu Třebickou z Ostravy, Pavla Landovského z Pardubic, Jiřího Hálka převzali z divadla Paravan, Josefa Somra pozvali rovněž z Pardubic.

Měli velké ambice, ale že se jejich herci tak zásadně zapíší do historie českého dramatického umění druhé poloviny dvacátého století a přesáhnou až do století jednadvacátého, si snad ani pomyslet nemohli.

Ale stalo se to. Bylo to jistě i tím, že soubor Činoherního klubu byl sestaven z osobností doposud málo známých, jejichž talent byl podložen osobním tématem. Že dokázali i skrze role v klasických inscenacích vypovídat o své současnosti.

Paměť divadla je jenom dočasná, pokud inscenace nebyla natočena. To se však v případě Činoherního klubu stalo jen v některých případech a spíše v inscenacích pozdějších. Nemůžu si tedy na televizním záznamu ověřit svůj dojem z někdejšího shlédnutí dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu, kde Josef Somr hrál soudce Porfirije.

Strhujícímu příběhu o ztrátě Boha, vedoucí k vraždě, jsem tehdy úplně nerozuměla. Zajímal mě spíš Raskolnikov Jana Kačera jako (anti) hrdina, jakého hrál i v jiných, jednodušších kreacích, především ve filmu. Ve scéně se soudcem Porfirijem ale na mě dýchla současnost. Josef Somr ho totiž hrál na hraně mezi inkvizicí a spravedlností, úplně ztělesnil systém, kterému se nedá uniknout. Člověk v tu chvíli musel být za ten systém rád, protože představoval přece jen nějakou jistotu, a současně ho nenávidět, protože dovedl člověka totálně dostat do své moci.

Je to dávno, premiéra byla v roce 1965, hrálo se to dlouho, takže jsem inscenaci mohla vidět v Mariánských Lázních. Do Činoherního klubu by člověk nedostal lístky.

Josef Somr uměl mistrovsky zahrát postavu, která má na dně svého dominantního tématu ještě cosi jiného. Můžeme si to ověřit na Našich furiantech režiséra Miroslava Macháčka, jejichž televizní záznam je volně ke shlédnutí. Macháček, který měl Josefa Somra za svého výsostného herce, až se o tom vyprávěly anekdoty, učinil svou nenápadnou režií z radního Buška (Josef Somr) a válečného vysloužilce Bláhy (Luděk Munzar) dva případy aktuálního osudu vrstevníků.

×
Diskuse
IV
October 22, 2022 v 22.08

Pokud autorka píše o něčem, co je jí blízké a čemu opravdu rozumí, jako právě zde, tak je pro mě potěšením i poučením si to přečíst...