V roce 1965, kdy Jaroslav Vostrý s Ladislavem Smočkem zakládali Činoherní klub, angažovali herce z nejrůznějších divadel, kterým se tehdy říkalo oblastní: Petra Čepka, Jana Kačera, Jiřího Hrzána, Jiřího Kodeta, Ninu Divíškovou a Jiřinu Třebickou z Ostravy, Pavla Landovského z Pardubic, Jiřího Hálka převzali z divadla Paravan, Josefa Somra pozvali rovněž z Pardubic.

Měli velké ambice, ale že se jejich herci tak zásadně zapíší do historie českého dramatického umění druhé poloviny dvacátého století a přesáhnou až do století jednadvacátého, si snad ani pomyslet nemohli.

Ale stalo se to. Bylo to jistě i tím, že soubor Činoherního klubu byl sestaven z osobností doposud málo známých, jejichž talent byl podložen osobním tématem. Že dokázali i skrze role v klasických inscenacích vypovídat o své současnosti.

Paměť divadla je jenom dočasná, pokud inscenace nebyla natočena. To se však v případě Činoherního klubu stalo jen v některých případech a spíše v inscenacích pozdějších. Nemůžu si tedy na televizním záznamu ověřit svůj dojem z někdejšího shlédnutí dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu, kde Josef Somr hrál soudce Porfirije.

Strhujícímu příběhu o ztrátě Boha, vedoucí k vraždě, jsem tehdy úplně nerozuměla. Zajímal mě spíš Raskolnikov Jana Kačera jako (anti) hrdina, jakého hrál i v jiných, jednodušších kreacích, především ve filmu. Ve scéně se soudcem Porfirijem ale na mě dýchla současnost. Josef Somr ho totiž hrál na hraně mezi inkvizicí a spravedlností, úplně ztělesnil systém, kterému se nedá uniknout. Člověk v tu chvíli musel být za ten systém rád, protože představoval přece jen nějakou jistotu, a současně ho nenávidět, protože dovedl člověka totálně dostat do své moci.

Je to dávno, premiéra byla v roce 1965, hrálo se to dlouho, takže jsem inscenaci mohla vidět v Mariánských Lázních. Do Činoherního klubu by člověk nedostal lístky.

Josef Somr uměl mistrovsky zahrát postavu, která má na dně svého dominantního tématu ještě cosi jiného. Můžeme si to ověřit na Našich furiantech režiséra Miroslava Macháčka, jejichž televizní záznam je volně ke shlédnutí. Macháček, který měl Josefa Somra za svého výsostného herce, až se o tom vyprávěly anekdoty, učinil svou nenápadnou režií z radního Buška (Josef Somr) a válečného vysloužilce Bláhy (Luděk Munzar) dva případy aktuálního osudu vrstevníků.

Bušek je první radní, má dva lány, koně, grunt a dceru na vdávání, Bláha má dvanáct let služby císaři pánu a jinak nic. V podtextu Somrova herectví je i to, že jeho Bušek nechce Bláhu za ponocného prostě proto, že z té konfrontace nemá dobrý pocit.

Stroupežnický nám neřekne nic o tom, proč Bláha musel na vojnu a Bušek ne. Z toho, jak Josef Somr Buška hraje, ale cítíme, že v tom bylo nejspíš i něco nepoctivého. Však nabízet úplatek Bušek umí — nabízí ho nakonec i ševci Habršperkovi za to, že ho jako pytláka „nepozná“. V tom, s jakou jistotou obviní Bušek Bláhu z paličství, je cítit i Buškova úleva, že nebude mít Bláhu jako ponocného na očích, a z Bláhovy prudké reakce lze zase tušit nějaký nevyřízený účet z minulosti.

V prvním plánu nazve Bláha Buška „nevzdělancem“ — kteroužto urážku Bušek neustále připomíná. Z hereckého provedení vztahu obou vesničanů je ovšem cítit, že tu jde o víc — což snad ani Stroupežnický ve své komedii neměl na mysli a z textu to prostě vytáhl režisér a jím vedení herci.

Dvojznačnost v rolích i v životě

V opačném vyznění se Josef Somr a Luděk Munzar setkali jako nositelé protikladného generačního osudu už v roce 1968 ve filmu Žert. Schopnost Josefa Somra zahrát současně dvojí význam zde dokonale souzněla s postavou Ludvíka, který si nedokáže odpustit korespondenční žert a uvalí na sebe nepředpokládanou vlnu absurdně těžkých postihů. Vlastně mu ta jediná pohlednice zničí mládí.

Rozhodne se po letech pomstít funkcionáři, který mu to způsobil. Pomsta ho ale doběhne, zhořkne, způsobí mu znechucení sebou samým a zjištění, že konjunkturalistovi, který ho jako horlivý svazák vylučoval ze studií, se daří skvěle i jako reformnímu komunistovi a zřejmě se mu bude dařit dobře vždy.

Josefu Somrovi se v Žertu, kde jde v jedné z tematických linií i o folklór a jeho zprostituování s ideologií, zúročilo jeho moravanství, které jako herec nijak nevystrkoval do popředí, ale soukromě se k němu vždy hlásil. Na jevišti ho — zase v té dvojlomnosti člověka, který si přivodil neštěstí, protože zacházel s dcerou jako s majetkem — skvěle využil v Maryše bratří Mrštíků v režii J.A. Pitínského.

Milan Kundera — abychom se vrátili k Žertu — své postavy vnějškově nepopisuje. O jejich podobě si vytváříme obraz na základě jejich chování a myšlení v literárním textu. Josef Somr dal Ludvíkovi podobu, na jakou se nedá zapomenout ani při opětovném čtení románu po padesáti letech.

Ludvík Josefa Somra je podle mého mínění mnohem lidštější a sympatičtější — i přes ten jeho ohavný plán na ponížení soka skrze manželku — než literární Ludvík Kunderův. Zřejmě je to také proto, že ponížení svazákovy, tedy Munzarovy manželky v podání Jany Dítětové není tak fyziologicky explicitní jako v knize.

V roli výpravčího Hubičky z filmu Ostře sledované vlaky, skrze kterou se stal populárním, zahrál Josef Somr vitální metaforický protipól ke smrťáckému nacistickému teroru. Jeho záliba v hezkých konduktérkách i tajemných cestujících dámách je civilním protipólem k hrdinství odboje, kterého se dopouští zcela samozřejmě.

Jeho existence je hra, i třeba na hraně zmaru, k níž patří risk i statečnost a umění prohrát. Jen takový život má pro něj smysl — tak jako pro Ludvíka z Žertu, který si neví rady s tím, jak někdejší prohru přeměnit v současné vítězství, anebo jako pro starého karbaníka ve hře Donalda L. Coburna The Gin Game.

Generace herců původního Činoherního klubu uplatnila své osobnostní herectví v minulém režimu: pár let svobodného rozletu v šedesátých letech a pak dlouhá doba normalizace, o niž dnes vedeme spor a v níž sehráli také celou řadu rolí v trapných televizních inscenacích a filmech. Josef Somr se tomu nevyhnul, ale svým darem vyjádření dvojznačnosti lidského jednání k té době vytvořil komentář, jaký nejlépe čteme z pohledu jeho očí — i třeba při rozhovoru na karlovarském filmovém festivalu v roce 2012, kdy uváděl Žert ve festivalovém programu.

Jeho vnitřním tématem byl člověk, který žije všechny polohy svého života navenek v poklidu, uvnitř se znepokojující pochybností a proměnlivou dávkou sebenenávisti. Takhle to koneckonců vystřihl i později ve Viole v inscenaci Lídy Engelové Gin Game v duetu s Blankou Bohdanovou: jeho dědek karbaník svou netrpělivostí a agresivitou také maskuje stará traumata a viny.

Ta hra byla inscenována mnohokrát, je to takový dobře napsaný bulvár pro dva staré — anebo aspoň stárnoucí — herce. Existuje i ve filmové podobě. Ale Josef Somr s Blankou Bohdanovou ji nehráli jako takzvaný „herecký koncert“, ale jako životní bilanci.

Josef Somr opustil velké divadelní jeviště v roce 2001, ale pokračoval v komorním prostředí Violy. Natočil ještě film O rodičích a dětech (2007) a věnoval se rozhlasu. Je příjemné ho slyšet, ale ve své podstatě to byl herec divadelní. Bez jeho očí, které se tak zešikma dívaly i v civilu, klasického tvaru nosu a charakteristické pleše, na níž dokázal v mládí a středním věku tematizovat dobově příznačnou „přehazovačku“, jeho umělecká osobnost přece jen není úplná.

Soukromě to byl otevřený člověk, který přijímal i málo efektní úkoly, mnohokrát přišel ochotně přečíst texty při různých sympoziích, besedách a literárních večerech.

Jednou jsem byla u toho, kdy u příležitosti nějakého kunderovského večera v kavárně Krásný ztráty četl text, v němž bylo mnoho francouzských slov a jmen. V rozhlase je povinností redaktora i režiséra herci výslovnosti vyznačit a zajistit správnost, ale tady žádný režisér nebyl. Josef Somr tu správnou francouzskou výslovnost prostě zahrál, neumím napsat, jak to udělal, ale prostě se herecky přes ta obtížná slova přenesl a fakt, že francouzštinu neovládá, by poznal jenom ten, kdo by byl takový hnidopich, že by zrovna tohle sledoval. My ostatní jsme poslouchali obsah a vzali jsme to tak, jak to Josef Somr četl. Byla to vlastně docela legrace.

Josef Somr nám zatím ještě nechybí, udělal toho tolik, že zůstává a ještě nějaký čas nenápadně bude s námi. Ale pak se ukáže, že ho nikdo nedokáže nahradit. Jako ostatně žádného z jeho kolegů a kolegyň z Činoherního klubu, založeného roku 1965.