Než začnu psát o knize Terezy Brdečkové O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, musím napsat něco osobního.

Babička pocházela z Kolince u Sušice, ve dvanácti letech odešla do Prahy a vlastně se už domů nevrátila. Kolinec ale hrál v naší rodině roli rodného místa, babička tam jezdila s dcerami na letní byt a vždycky si tam musela bydlení najmout, protože rodná chalupa už dávno nestála. Holky tam měly svoji partu a zejména starší dcera, moje teta, k tomu místu a kraji přilnula osudově.

V její pozůstalosti jsem našla několik pohlednic, popsaných dětským písmem. Jsou od Jany Werichové, s níž se holky znaly z pražského gymnázia a kamarádily se s ní, když byla Werichovic rodina na chatě ve Velharticích. S celou partou tehdy sedávaly na můstku přes Pstružnou a pořvávaly: „Dovolte, bych suše předpokládal, Golema že všichni znáte tu.“ Na tento signál je paní Zdenka, Werichova manželka, pozvala dál a něčím dobrým je pohostila. Pak šly i s Janou ven.

V tetiných denících je zápis o tom, jak plnily bobříky podle vzoru Hochů od Bobří řeky. Na Janu zrovna vyšel bobřík mlčení, když ji matka poslala do Velhartic do krámu. Dotyčnou věc si mohla Jana napsat na papírek, ale to, že nezdravila vesničany, jí vyneslo pověst, že je ta Werichovic holka nafoukaná.

A pak mám v šuplíku ještě fotku mámy, tety, Jany a Jana Wericha. Moje máma docházela k Werichům i na Kampu, protože doučovala Janu latinu a Zdenka ji už znala z Velhartic a přijímala ji jako známou.

Werichovic holka vůbec nebyla nafoukaná. Svým letním kamarádkám nevyprávěla, jak byla v Americe a co tam všechno zažila, ani se nepředváděla se svojí angličtinou, ačkoliv by měla před kým — moje teta angličtinu studovala a celý život se živila překládáním. Jana byla normální kamarádka a možná by jí i zůstala, kdyby smrtí mého dědečka neskončilo ježdění na letní byt v Kolinci.

Zdenka, Jana a Fanča

Tereza Brdečková se rozhodla napsat knihu o ženách kolem Jana Wericha — tedy o manželce Zdence, dceři Janě a vnučce Zdence, zvané po manželce Jaroslava Ježka Frances Fanča. Napsala ji na základě osobní spřízněnosti, Brdečkovi patřili spolu s Trnkovými a Hoffmeisterovými k přátelskému kruhu na Kampě.

Brdečková využívá rodinnou korespondenci a Werichovy osobní deníky z let 1958—1974, které jí zapůjčila Fanča. Dočteme se, že Werichova rodina v době, kdy Jan neměl žádné příjmy, žila i z postupného prodeje dokumentů Památníku národního písemnictví.

Tereza Brdečková začíná portrétem Zdenky ve chvíli, kdy s Janou přistává v USA. Jan Werich i Jiří Voskovec už tam jsou. Je válka, nevede se jim dobře — Ježkovi z nich nejhůř — a Jana onemocní. Zdenka udělá téměř nemožné pro to, aby dostala Antonína Pelce a Adolfa Hoffmeistera ze zajateckého tábora v Maroku a s pomocí Eleanor Rooseveltové, na niž se kvůli tomu obrátí, je skutečně vysvobodí. Neobyčejně rychle se přitom naučí anglicky.

Stará se také o nemocného Ježka, jejich vzájemné dopisy jsou vlastně posledním svědectvím o závěru jeho života. Jana začne v USA chodit do školy a spontánně si osvojí americkou angličtinu.

Zdenka byla židovka a část její rodiny byla v roce 1943 zavražděna v Osvětimi. Nikdy o tom nemluvila, jen to v ní zůstalo hluboko vězet. Po válce přeložila Kauffmannovu komedii Přišel na večeři, kterou si Jan Werich poněkud upravil a hrál ji v Realistickém divadle.

V+W okoukli v Americe broadwayský divadelní provoz a bývali by chtěli něco podobného rozjet v Praze — jenže na to vůbec nebyla vhodná doba. Kromě toho jejich publikum chtělo předscény a písničky jako před válkou. Ale to je známo z jiných zdrojů.

Na Kampě u Werichů

Zdenka se po návratu z Ameriky dostala do pozice manželky národního hrdiny a hvězdy první velikosti, ale neměla na takovou veřejnou roli povahu. O to víc práce měla doma.

Dům na Kampě, dnes restaurovaný jako muzeum, byl otevřeným prostorem přátelských setkávání, hovorů, oslav, debat, návštěv a večírků. O tom, jak to snášel Vladimír Holan, který dostal přidělený přízemní byt po Voskovcových, už dnes taky víme. Ale za to se nelze zlobit na Werichovi, ale na poměry, které neumožnily, aby básník prostě bydlel v bytě, který by odpovídal jeho rodinným poměrům a tvůrčím potřebám.

Zdenka domácnost řídila především s ohledem na Jana. Dcera Jana v ní byla samozřejmou součástí komunity, ale zdá se, že trochu bez ohledu na její vlastní život a soukromí — dozvíme se, že nikdy neměla svůj pokoj. Jana se těžko vymaňovala z rodinného sevření, Jan byl nemocný, Zdenka potřebovala pomoc, otcův obří stín jí stál v cestě ke zdravému milostnému vztahu.

Vystudovala DAMU a říká se, že nebyla dobrá herečka — působila v Uherském Hradišti a v Kolíně — ale nevíme, na čem se takový úsudek zakládá. Zato se stala dobrou scénáristkou a překladatelkou. Kdo ale už dnes ví, že slavný televizní film Uspořená libra — v němž také hraje, je natočený podle jejího překladu původní hry Seana O´Caseyho; nebo že přeložila jeho Pension pro svobodné pány. To ale až poté, co celá rodina ve strachu přečkala Janovu rakovinnou diagnózu a ozařování, které nejen jeho, ale i Zdenku a Janu ochromilo strachem o jeho život a rozvratem všech dosavadních jistot.

V šedesátých letech uzdravený Werich dost cestuje, užívá si úspěchu filmu Až přijde kocour, točí televizní komedie. Zdá se být ve formě. Tereza Brdečková ovšem jako zkušená scénáristka skladbou Janiných a Zdenčiných dopisů ukazuje, jakou cenu za jeho nové nadechnutí platily: jak už to Zdenku zmáhá, jak by potřebovala víc Janovy přítomnosti a spolubytí i v umění, jako to bylo na počátku vztahu v Osvobozeném divadle. Jak se ze Zdenky, paní domu, která měla pro každého něco a obětavě se starala o potřeby druhých, stává obávaná bytost.

Tereza Brdečková proložila knihu o Werichových ženách několika intermezzy, ve kterých srovnává svoji rodinnou zkušenost s obrazem Werichovy rodiny. Zamýšlí se nad typem ženy — manželky společensky činného muže, která nechodila do zaměstnání, protože vlastně na plný úvazek vedla domácnost, jež byla veřejnou kulturní institucí. Werichovi neměli služebné ani uklízečky, jen přátelské pomocnice — a Jan sekretářku. Když se u Werichů maluje, oddře to Zdenka. A Jana píše tátovi o tom, jak uklízí.

Říci o Zdence, že „nepracuje“ by bylo zcela absurdní, spíš by se hodilo napsat, že nikdy neodpočívá. Mezi Janinými spolužačkami však žádná podobná maminka není.

Problematické soužití

Tereza Brdečková evokuje, jak se v šedesátých letech pilo a jak všichni kouřili, pořád a všude. Žilo se strašně nezdravě, i město bylo nezdravé, ale to snad nebyl jenom rys poválečné Prahy. Vnější svět, tedy ten západní, se sbíral z horších trosek než Praha, které se válka celkem vyhnula, ale zářil novou energií svobody. Takhle to bylo v Československu jen chvíli v šedesátých letech a o to horší časy nastaly s normalizací.

Ta vzala příležitosti také Janu Werichovi. Ačkoli nikdo nikdy nevyslovil přímý zákaz, přesto však žádný jeho projekt nevyšel. Janu však změněná situace odrovnala totálně. Stala se z ní už jenom nešťastná manželka lékaře alkoholika a v podstatě služka v domě rodičů, kteří zdravotně kolabovali oba.

Pohled na Zdenčinu osobnost, strádající bipolární poruchou, s níž jí tehdejší psychiatrická péče nepomohla, a na Janu, zbavenou všech šancí a zoufale unikající k alkoholu, je tragický. A v tomto prostředí vyrůstá druhá Zdenka, Janina dcera zvaná Fanča, která musí překonat smrt slavného dědečka Jana, hrozný odchod babičky Zdenky — a hlavně ztrátu mámy Jany, která jí umře, když jí je třináct let.

Knížka je také svědectvím o dobové nouzi. Nikoli ovšem v tom obehraném smyslu front na banány a škaredého oblečení, to se Werichů netýkalo. Součástí nouze byla i kvalita lékařské péče, nedostatek psychiatrické pomoci, ale také drastická léčba rakoviny, ozařování, které poničilo tkáň Werichovi a později zdevastovalo organismus i Janě. V roce 1981 Jana zemřela a Fanča neměla už vůbec nikoho, jen Voskovce v Americe, ale ten už byl taky nad hrobem.

Poslední stránky knížky jsou věnovány Fanče, o níž se toho ví opravdu málo. Hraje v tom svoji roli i Jiří Suchý a Semafor, ale to nebudu vyprávět, byl by to spoiler. Jen tolik, že ze vší hrůzy, ve které vyrůstala, dokázala Fanča vytěžit pro sebe schopnost zdravě přežít.

Tereza Brdečková nechává v knize promlouvat jednotlivé postavy. Zdenka vychází z její knížky jinak než z pozdní korespondence Voskovce a Wericha, kde Jan příteli píše spíše o jejích problematických vlastnostech, než o jejích přednostech, o nichž si psát nepotřebují.

Ale Zdenka si píše s Voskovcem i sama, celý život respektuje jejich dvojjedinost s Janem, informuje ho, uklidňuje, nikdy ho nestrhává na svou stranu. Myslí i na Ježka, v Americe mu pomáhá a v Čechách pečuje o jeho ženu Frances, byť s problematickými následky. Frances snad bez zlého úmyslu — ale přesto — vynáší skandální informace z Werichovy domácnosti.

Nové poměry

Kniha Terezy Brdečkové vypráví o životě uměleckých kruhů, které vyrostly ve svobodomyslném prostředí první republiky a byly z něj nacistickou okupací vyvráceny. K životu se znovu sbírají v době poválečného socialismu, v téže době, v jaké se odehrává kniha Jana Buriana Protančit život. Je založená na denících jeho matky Zuzany Kočové, vdovy po E. F. Burianovi, herečky a divadelnice, odhodlané nést jeho odkaz dál.

Werich neměl E. F. Buriana rád a vinil ho i ze zmaření zájezdu do Paříže na konci padesátých let. Nevím, jestli je klasifikace Burianova působení v tomto ohledu od Terezy Brdečkové spravedlivá, ani on to neměl s konzervativními komunisty snadné. E. F. Burian i Zuzana Kočová byli komunisté, Werichovi nikoli, a ačkoliv byli — Jan i Zdenka — z prostých poměrů, sloužili spíše hře a poezii než třídní ideologii.

Oficiální místa Československa, ovládaného komunistickou stranou a řízeného z Moskvy, neměla smysl pro kulturní úkaz zvaný meziválečná avantgarda, který byl poznamenaný válkou, emigrací, koncentráky, padesátými lety, slávou i hanbou — celkem bez ohledu na to, jestli umělci byli nebo nebyli komunisty.

Vzdor oficiálnímu popření to nejlepší vývozní kulturní zboží ve všech oborech na avantgardu navazovalo. Nikdo z jejích protagonistů, zůstal-li věrný imaginaci, se po válce šťastného pokračování svého díla nedožil. Ale zázrak šedesátých let by se bez jejich odkazu nekonal.

Kniha Terezy Brdečkové není opatrná ani uctivě skloněná před osudem velikána, ostatně připomíná, že pro současné generace už Osvobozené divadlo a písničky V+W+J nepředstavují živý odkaz. Příběh v ní metaforicky uzavírá fotka pravnučky Jana Wericha, Fančiny dcery Jany Hulik, jak se v zimě 2020 vyklání z okna vlaku, ujíždějícího do horského průsmyku. Chtělo se mi napsat „ ve Švýcarsku, kde žije“ — ale nezáleží na tom, kde. Může to být kdekoli v globalizovaném světě, který si nedovedl představit ani Voskovec v Americe.

Na závěr si nemůžu odpustit osobní zážitek. Po přečtení knihy Terezy Brdečkové jsem otevřela Fimfárum a znovu si po letech přečetla Královnu Koloběžku První. Je to skrytý portrét Zdenky v její nejlepší podobě, pocta chytré a praktické ženě, oddané manželu — králi — ale ne bez výhrad.

Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Praha: Limonádový Joe, 2021, fakticky vyšlo 2022, 308 stran.