Než začnu psát o knize Terezy Brdečkové O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, musím napsat něco osobního.

Babička pocházela z Kolince u Sušice, ve dvanácti letech odešla do Prahy a vlastně se už domů nevrátila. Kolinec ale hrál v naší rodině roli rodného místa, babička tam jezdila s dcerami na letní byt a vždycky si tam musela bydlení najmout, protože rodná chalupa už dávno nestála. Holky tam měly svoji partu a zejména starší dcera, moje teta, k tomu místu a kraji přilnula osudově.

V její pozůstalosti jsem našla několik pohlednic, popsaných dětským písmem. Jsou od Jany Werichové, s níž se holky znaly z pražského gymnázia a kamarádily se s ní, když byla Werichovic rodina na chatě ve Velharticích. S celou partou tehdy sedávaly na můstku přes Pstružnou a pořvávaly: „Dovolte, bych suše předpokládal, Golema že všichni znáte tu.“ Na tento signál je paní Zdenka, Werichova manželka, pozvala dál a něčím dobrým je pohostila. Pak šly i s Janou ven.

V tetiných denících je zápis o tom, jak plnily bobříky podle vzoru Hochů od Bobří řeky. Na Janu zrovna vyšel bobřík mlčení, když ji matka poslala do Velhartic do krámu. Dotyčnou věc si mohla Jana napsat na papírek, ale to, že nezdravila vesničany, jí vyneslo pověst, že je ta Werichovic holka nafoukaná.

A pak mám v šuplíku ještě fotku mámy, tety, Jany a Jana Wericha. Moje máma docházela k Werichům i na Kampu, protože doučovala Janu latinu a Zdenka ji už znala z Velhartic a přijímala ji jako známou.

Werichovic holka vůbec nebyla nafoukaná. Svým letním kamarádkám nevyprávěla, jak byla v Americe a co tam všechno zažila, ani se nepředváděla se svojí angličtinou, ačkoliv by měla před kým — moje teta angličtinu studovala a celý život se živila překládáním. Jana byla normální kamarádka a možná by jí i zůstala, kdyby smrtí mého dědečka neskončilo ježdění na letní byt v Kolinci.

Zdenka, Jana a Fanča

Tereza Brdečková se rozhodla napsat knihu o ženách kolem Jana Wericha — tedy o manželce Zdence, dceři Janě a vnučce Zdence, zvané po manželce Jaroslava Ježka Frances Fanča. Napsala ji na základě osobní spřízněnosti, Brdečkovi patřili spolu s Trnkovými a Hoffmeisterovými k přátelskému kruhu na Kampě.

Brdečková využívá rodinnou korespondenci a Werichovy osobní deníky z let 1958—1974, které jí zapůjčila Fanča. Dočteme se, že Werichova rodina v době, kdy Jan neměl žádné příjmy, žila i z postupného prodeje dokumentů Památníku národního písemnictví.

Tereza Brdečková začíná portrétem Zdenky ve chvíli, kdy s Janou přistává v USA. Jan Werich i Jiří Voskovec už tam jsou. Je válka, nevede se jim dobře — Ježkovi z nich nejhůř — a Jana onemocní. Zdenka udělá téměř nemožné pro to, aby dostala Antonína Pelce a Adolfa Hoffmeistera ze zajateckého tábora v Maroku a s pomocí Eleanor Rooseveltové, na niž se kvůli tomu obrátí, je skutečně vysvobodí. Neobyčejně rychle se přitom naučí anglicky.