Institut první dámy je v našich poměrech záležitost poněkud monarchická, což vyplývá i z celkového chápání pozice prezidenta a z charakteru místa, kde sídlí jeho úřad. Můžeme se demokraticky bránit, ale pravda je, že ta sentimentální zátěž kdekoho přemůže. Jak můžeme vidět u postav manželek prezidentů. Přesněji řečeno těch prezidentů, kteří jimi byli v dobách, které uznávají sociální rozvrstvení občanů.

Titul „první dáma“ je také poněkud buržoazní, manželky socialistických prezidentů své chotě (už to slovo je v případě Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého nepatřičné) na veřejné akce a zahraniční cesty spíše nedoprovázely (ačkoliv v Moskvě to dobře znaly) a vlastní agendu nevedly. První dámě států Západu se nejvíc podobala manželka Michaila Gorbačova Raisa. A Elena Ceaușescu, která ale byla spíš rumunskou Lady Macbeth.

Od první dámy se očekává, že bude vedle reprezentačních záležitostí představovat lidštější, měkčí a laskavější tvář prezidentského úřadu. Když k tomu má nadání, může se jí to dařit, jak je vidět na případu Hany Benešové nebo Livie Klausové. V případě prezidentství Václava Havla udržovala Olga identifikační spojnici s jeho předchozím disidentským „životem v pravdě“, manifestovala sílu autenticity a přirozené důstojnosti. Byla ikonou férovosti.

Dagmar Havlová roli první dámy hrála s nadáním odpovídajícím jejím hereckým kvalitám (a přes překážky veřejného mínění), zejména při zahraničních návštěvách byla účinnou diplomatickou pomocnicí. Počínaje nástupem kapitalismu zakládají manželky prezidentů pro potřebu své charitativní činnosti nadace.

Instituce

Osobně nemám navěšování krejčovských salonů a vizážistických firem na osobu prezidentovy manželky moc ráda, ale když už to musí být, může první dáma také určovat vkus a styl. Ne každá žena má nadání k tomu být občanům modelkou, a ne každou taková role navíc baví. Ale úplně se jí vyhnout nemůže, takže udělá nejlépe, když se postaví za ty ženy, k nimž se bytostně počítá, a třeba to i trochu verbalizuje.

V našich poměrech jsou to ženy pracující (je zajímavé si připomenout, že vlastně jediná prezidentova manželka po roce 1989, která neměla vlastní profesi, byla Olga Havlová). První dámě by také slušelo, chce-li mluvit o oblékání, kdyby připomněla, že mnohá naše elegance vzniká v otrockých podmínkách asijských továren, a projevila respekt k udržitelnosti.

V České republice nemá první dáma žádný statut a její výdaje jsou součástí rozpočtu prezidentské kanceláře. O ustavení titulu První dáma a zřízení k tomu příslušného personálního a rozpočtového zajištění se pokusil pro svou manželku Brigitte v roce 2017 francouzský prezident Macron. Setkal se ale s masovým odporem občanů a pod tlakem od svého úmyslu ustoupil.

V naší polistopadové historii reklamovala statut první dámy Dagmar Havlová. Sklidila nesouhlas, později však její intervenci ocenila Ivana Zemanová. Pracovní stůl, počítač a asistent/asistentka už asi dnes problém nepředstavují. Vyhrazený vlastní rozpočet však první dáma v rámci provozu prezidentské kanceláře nadále nemá.

Na straně slabších

Nikde není psáno, že manželka prezidenta musí roli první dámy hrát, že musí všeho nechat. Může dál vykonávat vlastní zaměstnání (zachovala se tak například druhá manželka Gustáva Husáka Viera) nebo se úplně distancovat, jako manželka slovenského prezidenta Andreje Kisky. Je ovšem pravda, že těch reprezentačních povinností je dost a pokud první dámu baví pomáhat manželovi při neoficiálních částech jednání, může být velmi užitečná.

Měla by stát na straně práv slabých, a jako první mezi rovnými stát na straně žen. A také dětí, nejen v charitativním smyslu podpory dětí nemocných a handicapovaných, ale všech. Na straně jejich vzdělání, prostoru pro hry, důstojného bydlení.

Dosud se u nás nestalo, že by první dáma věnovala pozornost vyloučeným a sociálně problematickým lokalitám a regionům a lidem — i dětem — v nich žijícím. Bylo by velmi užitečné, kdyby k těm místům přitáhla pozornost veřejnosti empatickým přístupem, jaký se k první dámě hodí.

První dáma může s pomocí své nadace podpořit leccos. Líbilo by se mi, kdyby to už jednou byla taky třeba méně oficiální, a nejen pražská kultura. Může působit na společenskou atmosféru, ale mějme na mysli, že politiku státu ovlivnit nemůže.

Začíná být docela představitelné, že po boku některého z příštích prezidentů bude stát jeho partner/partnerka stejného pohlaví (je ostatně zábavné si představovat, že se to poprvé stane nikoli v nějaké severské zemi, ale třeba v britské královské rodině). A bylo by konečně fajn, kdyby na Pražském hradě byla konečně dáma v roli prezidentky republiky.