Institut první dámy je v našich poměrech záležitost poněkud monarchická, což vyplývá i z celkového chápání pozice prezidenta a z charakteru místa, kde sídlí jeho úřad. Můžeme se demokraticky bránit, ale pravda je, že ta sentimentální zátěž kdekoho přemůže. Jak můžeme vidět u postav manželek prezidentů. Přesněji řečeno těch prezidentů, kteří jimi byli v dobách, které uznávají sociální rozvrstvení občanů.

Titul „první dáma“ je také poněkud buržoazní, manželky socialistických prezidentů své chotě (už to slovo je v případě Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého nepatřičné) na veřejné akce a zahraniční cesty spíše nedoprovázely (ačkoliv v Moskvě to dobře znaly) a vlastní agendu nevedly. První dámě států Západu se nejvíc podobala manželka Michaila Gorbačova Raisa. A Elena Ceaușescu, která ale byla spíš rumunskou Lady Macbeth.

Od první dámy se očekává, že bude vedle reprezentačních záležitostí představovat lidštější, měkčí a laskavější tvář prezidentského úřadu. Když k tomu má nadání, může se jí to dařit, jak je vidět na případu Hany Benešové nebo Livie Klausové. V případě prezidentství Václava Havla udržovala Olga identifikační spojnici s jeho předchozím disidentským „životem v pravdě“, manifestovala sílu autenticity a přirozené důstojnosti. Byla ikonou férovosti.