↗

Slaďováním role matky a europoslankyně proslula svého času Italka Licia Ronzulliová. Foto European Parliament/Pietro Naj-Oleari

Činohra Národního divadla uvádí novou inscenaci tragédie nejmladšího z řeckých klasiků Eurípida Bakchantky. Její děj je zhruba tento: blíží se doba mystérií a dva staří braši, tyran Kadmos, který už předal vládu, a slepý věštec Teiresias, se těší, jak si ovinou hlavy břečťanem a révou a pěkně postaru si zakřepčí k oslavě boha Dionýsa.

Dionýsos se osobně objeví a řekne, že si to křepčení plánuje tentokrát trochu jiné. Ale není to ten obtloustlý věčně opilý vagabund, zjeví se ve skvělé podobě svůdného krasavce, obklopen svými kněžkami — bakchantkami. A okamžitě způsobí rozruch. Panující tyran Pentheus, konzervativní Kadmův vnuk, představou mystérií není nadšen a rád by vůbec takovému šílení zabránil. Dionýsově božství v nové podobě nevěří, nechá ho zajmout a spoutat. Božstvo se z pout ovšem snadno vysvobodí a Pentheovi se dílem vysměje, dílem ho vyzývá, aby jeho mystéria uznal a podpořil, aby se připojil.

Dionýsovy kněžky, Bakchantky, jak vyplývá už z názvu tragédie, jsou ženy a divoký rej mystérií je čistě ženská záležitost. Pentheus se tedy musí přestrojit, chce-li to zblízka zažít. Tyran se skutečně s Dionýsovou pomocí převlékne za ženu, ale během divokého rituálu je poznán a ženami rozsápán. Dionýsos si pro tyranovu smrt ve své zlomyslnosti vybere ruku Pentheovy matky.

Když jsem se dívala na jeviště Stavovského divadla, musela jsem myslet na to, jak se některé děje odnepaměti v dějinách lidstva opakují. Přijde nový, mladý bůh, a staré uspořádání náhle už ve svém tvaru nedrží, vlády se zmocňují síly dosud bohorovně podceňované — a vše se mění.

Staré pořádky v ohrožení

Myslím, že takovou dobu prožíváme i nyní, kdy na různých místech starý zaslepený tyran chce vrátit svět do podoby, která už neodpovídá aktuální realitě, a kde moc novodobých vládců ohrožují ženy. S údivem zjišťujeme, čeho jsou ženy schopny a že je nic nezastaví. V Íránu, v Rusku, v Polsku…

Projevy vlády nového Dionýsa jsou zatím zdánlivě krotké, ale řekněme si upřímně: ještě před několika lety by se mladý ctižádostivý krasavec Dominik Feri nedostal před soud za násilí vykonávané na ženách. Vždyť on je nemlátil, jak žasnou ještě dnes někteří na sociálních sítích, a možná se mu samy nabízely. A u mnohých má mladý krasavec sympatie a dokonce mu přejí, aby od soudu vyšel bez trestu. Jenže tažení za rovnoprávné vztahy mezi pohlavími se nezastaví a mladí krasavci si budou muset zvyknout, že moci nad obcí se nedosahuje násilím na ženách. I staří profesoři a filozofové se musí vypořádat s tím, že převaha vědění jim nedává právo zneužívat ženy. Ale také ženy, současné bakchantky, nechtějí-li být konfrontovány s převahou mužské síly, měly by složit své vyhlášené ženské zbraně.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR je víc, než tomu bylo v minulosti, obsazena rodiči malých dětí. Vlastně mě ta informace překvapila, ale svědčí o tom, že politické strany a hnutí, jakož i voliči už nechtějí, aby o politice země rozhodovali starci, ale příslušníci generace, která důsledky politických rozhodnutí na vlastních životech ponese. S tím se ovšem objevil požadavek většího ohledu na rodiny poslankyň (a poslanců, i ti se k výzvě připojili). Ostatně rodinou se naše dominantně konzervativní vláda zaklíná, tak ať pro ni taky něco udělá v parlamentním provozu. Pravidla jednání mají být přísnější a průtahy znemožněny.

Myslím, že to tak úplně nejde. Ve Sněmovně by přece jen mělo zůstat jako nejdůležitější, aby se věc projednala pořádně, ne aby to bylo rychle vzhledem ke konci pracovní doby. Jsou známé různé metody, jak zdržovat margináliemi a důležitý zákon přilepit nakonec, kdy už jsou všichni unaveni a je pozdě: časové omezení jednání nepřinese, obávám se, větší kázeň, ale spíš může docházet k odbývání témat narychlo.

ANO, ale…

Předseda opozice Andrej Babiš poté, co se nestal prezidentem, jen vyhrožuje, jaké peklo jeho ANO udělá vládě a koalici (a nevidím, že by se poslankyně ANO k výzvě lidovecké poslankyně Marie Jílkové připojily, neučinily tak ostatně ani kolegyně z ODS). Ostatně Parlament nezasedá pořád, jeho poslanci mají každý měsíc řadu dní, které tráví v místě svého bydliště a rodině se věnovat můžou. Hlasování na dálku je nesmysl, zkusme to napřed s možností elektronicky vůbec volit — doposud jsme nedokázali přijmout ani tuhle možnost.

Ale v čem mají bakchantky pravdu, je odmítnutí protivného kultu nespavosti a workoholismu, který protlačil do veřejného prostoru Andrej Babiš se svým ministrem Havlíčkem. V poslaneckých lavicích mají sedět lidé odpočatí, pozorní a soustředění na projednávanou věc.

Bylo by sympatičtější, kdyby poslankyně — matky — neformulovaly svoji výzvu tak sebestředně vzhledem k vlastním parlamentním funkcím (i když hovoří i o ženách v podpůrných profesích parlamentního fungování).

Vypadalo by lépe, kdyby jejich výzva začínala třeba slovy: „Tisíce žen v pracovních pozicích jsou nuceny vyhovovat potřebám zaměstnavatele na úkor rodiny a péče o blízké“. Jistě, můžeme namítnout, že jejich pracovní podmínky musí odpovídat zákoníku práce, ale víme, že jsou profese, kde se dá hřešit na profesní odpovědnost a zákoník nedodržovat. Nebo kde se dá vydírat. Anebo to prostě jinak nejde. Obrana vlastních nároků v privilegované pozici poslankyně je signál, který je třeba vzít vážně, ale voleným zástupcům občanů by slušelo, kdyby do svých požadavků zahrnuli především ty, které zastupují.

Ratifikujme Istanbulskou úmluvu

Na závěr si dovolím přílepek jako na konci zdlouhavého a ubíjejícího parlamentního jednání. Jmenuje se Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, zkráceně Istanbulská úmluva, s datem Istanbul, 11. V. 2011.

Evropský parlament požádal o většinové schválení Istanbulské úmluvy bez ohledu na to, že šest zemí EU, mezi nimi i Česká republika, ji doposud neratifikovalo. Hlasování „proti“ českých poslanců o jejím přijetí Evropou jako celkem je ostudné u poslanců KDU-ČSL stejně jako ODS a absurdní u poslankyně za KSČM.

Právní mudrování, že Česká republika nic takového nepotřebuje, protože obsah Istanbulské úmluvy už je de facto zakotven v našich zákonech, je planá rétorika. Lpění na tom, že problematiku násilí na ženách si má řešit každý členský stát sám svou vlastní legislativou, je trapné, jde přece o dosáhnutí toho, aby v Bulharsku nemohly platit jiné zákonné normy než třeba v Holandsku.

Poznámky europoslance Vondry, že by se mohlo stát, že bude nějaký — třeba lucemburský — poslanec posuzovat, jestli naše pomlázka není násilí na ženách, je ve skutečnosti bagatelizací skutečného a vážného problému, který zrovna v zemích, které se k ratifikaci nepřipojily, reálně existuje. Vezměme si jen, jak zakořeněné je bití žen třeba na Slovensku, a opravdu nejde o pomlázku. A o vynucených sňatcích nezletilých v Litvě víme pohříchu málo.

Když si osmadvacetistránkový text úmluvy člověk přečte, zjistí, že některé body mají co dělat i s azylovou politikou či s povinností budovat a rozšiřovat možnosti chráněného bydlení pro oběti a další detaily, pro které v tomto přílepku není místo a v nichž bychom rozhodně mohli být důslednější.

Ale i kdybychom v České republice byli v potírání násilí na ženách a diskriminace daleko napřed přede všemi ostatními, nebyl by to důvod se nepřipojit. Společné přijetí znamená společný postoj k násilí a diskriminaci na ženách všeobecně, je to zpráva, že Evropa s násilnými praktikami a diskriminací — jejíž projevy přežívají jako zažité normy, jak ukazují stále nové aféry i v nejvyšších vzdělaneckých vrstvách společnosti — nesouhlasí a staví se jednoznačně proti.

Připojení hlasu České republiky k takovému postoji náš právní systém nezaplevelí, dokument má význam proklamativní. Postoj českých europoslanců připomíná postoj tyrana Penthea, který by mystérie nejradši zrušil, protože zasévají jenom zmatek, „zaplevelují“ mu jeho právní řád. Myslí si, že si pomůže, když Dionýsa v jeho nové, omlazené podobě spoutá a odstraní. Jenže to nejde — a Pentheus už se pak jenom diví, naposledy jako pouhá hlava bez těla.