Činohra Národního divadla uvádí novou inscenaci tragédie nejmladšího z řeckých klasiků Eurípida Bakchantky. Její děj je zhruba tento: blíží se doba mystérií a dva staří braši, tyran Kadmos, který už předal vládu, a slepý věštec Teiresias, se těší, jak si ovinou hlavy břečťanem a révou a pěkně postaru si zakřepčí k oslavě boha Dionýsa.

Dionýsos se osobně objeví a řekne, že si to křepčení plánuje tentokrát trochu jiné. Ale není to ten obtloustlý věčně opilý vagabund, zjeví se ve skvělé podobě svůdného krasavce, obklopen svými kněžkami — bakchantkami. A okamžitě způsobí rozruch. Panující tyran Pentheus, konzervativní Kadmův vnuk, představou mystérií není nadšen a rád by vůbec takovému šílení zabránil. Dionýsově božství v nové podobě nevěří, nechá ho zajmout a spoutat. Božstvo se z pout ovšem snadno vysvobodí a Pentheovi se dílem vysměje, dílem ho vyzývá, aby jeho mystéria uznal a podpořil, aby se připojil.

Dionýsovy kněžky, Bakchantky, jak vyplývá už z názvu tragédie, jsou ženy a divoký rej mystérií je čistě ženská záležitost. Pentheus se tedy musí přestrojit, chce-li to zblízka zažít. Tyran se skutečně s Dionýsovou pomocí převlékne za ženu, ale během divokého rituálu je poznán a ženami rozsápán. Dionýsos si pro tyranovu smrt ve své zlomyslnosti vybere ruku Pentheovy matky.

Když jsem se dívala na jeviště Stavovského divadla, musela jsem myslet na to, jak se některé děje odnepaměti v dějinách lidstva opakují. Přijde nový, mladý bůh, a staré uspořádání náhle už ve svém tvaru nedrží, vlády se zmocňují síly dosud bohorovně podceňované — a vše se mění.

Staré pořádky v ohrožení

Myslím, že takovou dobu prožíváme i nyní, kdy na různých místech starý zaslepený tyran chce vrátit svět do podoby, která už neodpovídá aktuální realitě, a kde moc novodobých vládců ohrožují ženy. S údivem zjišťujeme, čeho jsou ženy schopny a že je nic nezastaví. V Íránu, v Rusku, v Polsku…