Hodiny se za několik málo minut přehoupnou do nového dne. Do Mezinárodního dne žen. Oblékám si pyžamo a ulehám s laptopem do postele. Slíbila jsem na zítra napsat sloupek.

Muž je na neschopence, po týdnech zápolení s ošklivou rýmou a kašlem odpadl definitivně a odjel se léčit k rodičům, aby na nás „neprskal“. Jsem ráda, na oddělení ARO, kde pracuje, umřel pacient na prasečí chřipku. S několika dalšími to vypadá zle. Tak se alespoň na chvilku eliminuje pravděpodobnost, že něco zavleče domů. Sama si připadám latentně nemocná celou zimu, jenže tělo asi ví, že onemocnět nemůžu. Kdo by se postaral o dceru? Ta je teď z celé rodiny nejzdravější. Musím zaklepat, promarodila snad celý leden.

Dceři je rok a třičtvrtě. Dopoledne jsem ji vzala na „holčičí nákupy“. Pár posledních týdnů mě trápily otázky, zda už nevyrostla ze zimních bot. Vzala jsem tudíž zavděk oteplením, které konečně přišlo, protože může přesedlat na jarní boty. Z obchodu, kde dcerku obdivovaly prodavačky, jak je šikovná, zábavná a spolupracující — potěší každého rodiče — jsme odešly s novými jarními botami s membránou, kdyby chtěla hopsat v kalužích, a s bačkůrkami. Zaplatila jsem 2300 korun a poděkovala za reklamní nafukovací balonek pro dceru.

Domů jsme dojely tramvají a pak šly ještě kousek pěšky. Vynutila si, že chce jít po svých, načež šlápla do psího lejna, kterým později pomazala fusak.

Před příchodem domů zvládáme i nákup v samoobsluze. Dcera se raduje z obrázku na krabičce s dětským čajem. Vydává u toho zvuky zhruba jako makak. Na celý obchod. Směju se s ní.

Poslední metry k domovu volím cestu strategicky tak, aby si nevšimla houpaček, protože to by byl virvál a protesty, při nichž by hrozilo, že si dcera své stále ještě lejnem pomazané boty otře o můj růžový sváteční kabát. A na houpačku v tuto chvíli prostě není čas.