Hodiny se za několik málo minut přehoupnou do nového dne. Do Mezinárodního dne žen. Oblékám si pyžamo a ulehám s laptopem do postele. Slíbila jsem na zítra napsat sloupek.

Muž je na neschopence, po týdnech zápolení s ošklivou rýmou a kašlem odpadl definitivně a odjel se léčit k rodičům, aby na nás „neprskal“. Jsem ráda, na oddělení ARO, kde pracuje, umřel pacient na prasečí chřipku. S několika dalšími to vypadá zle. Tak se alespoň na chvilku eliminuje pravděpodobnost, že něco zavleče domů. Sama si připadám latentně nemocná celou zimu, jenže tělo asi ví, že onemocnět nemůžu. Kdo by se postaral o dceru? Ta je teď z celé rodiny nejzdravější. Musím zaklepat, promarodila snad celý leden.

Dceři je rok a třičtvrtě. Dopoledne jsem ji vzala na „holčičí nákupy“. Pár posledních týdnů mě trápily otázky, zda už nevyrostla ze zimních bot. Vzala jsem tudíž zavděk oteplením, které konečně přišlo, protože může přesedlat na jarní boty. Z obchodu, kde dcerku obdivovaly prodavačky, jak je šikovná, zábavná a spolupracující — potěší každého rodiče — jsme odešly s novými jarními botami s membránou, kdyby chtěla hopsat v kalužích, a s bačkůrkami. Zaplatila jsem 2300 korun a poděkovala za reklamní nafukovací balonek pro dceru.

Domů jsme dojely tramvají a pak šly ještě kousek pěšky. Vynutila si, že chce jít po svých, načež šlápla do psího lejna, kterým později pomazala fusak.

Před příchodem domů zvládáme i nákup v samoobsluze. Dcera se raduje z obrázku na krabičce s dětským čajem. Vydává u toho zvuky zhruba jako makak. Na celý obchod. Směju se s ní.

Poslední metry k domovu volím cestu strategicky tak, aby si nevšimla houpaček, protože to by byl virvál a protesty, při nichž by hrozilo, že si dcera své stále ještě lejnem pomazané boty otře o můj růžový sváteční kabát. A na houpačku v tuto chvíli prostě není čas.

Hlavní úkol doma: odzbrojit dceru, respektive zbavit ji bot dříve, než vběhne na koberec v obýváku. Samosebou u toho nadává. Udobřuji si ji tím, že nasypeme semínka ptáčkům za okno. A přistavím jí k oknu — zavřenému, nejsem blázen — židli, aby mohla ptáčky vyhlížet.

Pokračuji do kuchyně. Úkol je jasný, uvařit co nejrychleji polévku. Beztak už bylo poledne, musí se najíst a půjde spát. Ptáčci nepřiletěli, dcera přišla zkoumat, co dělám. A pokouší se toho účastnit, což je poněkud stresující, protože se mi motá pod nohama, respektive pod plotnou se samými horkými věcmi.

Polévku zvládnu udělat dost rychle, ale ne dost na to, aby si hladové dítě nezalepilo žaludek hrnkem mléka, piškoty a mandarinkou. Nic naplat, svůj oblíbený brokolicový krém si dá po spaní. Opět žasnu, jak se dokáže malý člověk ušpinit úplně všude, i když je motoricky relativně dost šikovný. Takže převléct, přemluvit k vyčurání do nočníku, umýt pusu a ruce. S pochopením přetrpět dnes už asi pátý pokus o čištění zubů. Vlákat do postýlky.

Než usne, svedeme spolu ještě jedno kolečko vyjednávání.

Následuje chvilka pro mě. Najíst se. Zanedlouho dopere pračka. Dnes je to už druhá. Potřebuji uvolnit místo na jednom ze dvou sušáků na prádlo. Rozhoduji se, že to počká do chvíle, kdy se dcera začne budit. Sušáky jsou v ložnici.

Sedám k laptopu a věnuji se práci. Po ránu u snídaně, kdy mi dcera snědla polovinu míchaných vajíček, mě zaujala zpráva, že ministerstvo financí předloží novelu, která usnadní převod peněz ze zvláštních účtů privatizace, tedy ze zaniklého Fondu národního majetku, do státního rozpočtu. Na důchody. Studuji příslušné dokumenty, radím se s několika lidmi. Pojímám záměr napsat večer komentář.

Ještě se stihnu naštvat, jak sněmovna neodvolala Tomia Okamuru z funkce předsedy, a dcera se budí. Jdu ji pozdravit a nesu jí pití, vždy se probere žíznivá. Začínám skládat suché prádlo z jednoho ze sušáků na hromadu, abych mohla pověsit to, co je v pračce.

Další plán: nasytit dítě a vzít je ještě ven. Konečně už nejsou mrazy a tma od čtyř odpoledne, tudíž nechci trčet doma a skládat kostky, prohlížet leporela a trpělivě přehlížet malířské pokusy na nábytku. Znovu kompletně převléct, vymyslet, v čem půjde ven, když má většinu věcí na sušáku. V nestřežené chvilce to přijde. Věc, která se naštěstí nestává moc často. Jen když jste na všechno úplně sami. Hromádka na koberci. Dnes druhá. Ta první skončila ráno v nohavici od pyžamka.

Všechno se dá vyřešit. Po menším zápolení jsme obě oblečené a jdeme do kočárkárny pro plastovou motorku. O zábavu máme postaráno na více než hodinu. I já si u toho kompenzuji, že si jinak nemám jak jít zasportovat… Dočkám se i sociálního kontaktu — telefonát s mužem a s mámou.

Stmívá se, chci jít domů. Dítě nechce, rozhodně ne směrem, kudy chci já. Opět vyjednávání. Vím, že jsem silnější a mohla bych to vyřešit stručně, ale nechci zneužívat svou fyzickou převahu, nechci, aby křičela na celé kolo, a nechci, aby do mě kopala botičkami od bláta. Lejno je dávno pečlivě umyté.

Nakonec se domů dostaneme v poměrně přátelském souznění. Opět je třeba řešit především primární životní funkce. Čůrání, hlad, žízeň…. A u toho uvařit večeři. Italské rizoto. Vím, že si pochutnáme obě, a když se mi podaří udělat ho hodně, mám vyřešený oběd na zítřek. To by mi pak vybyl zítra čas, abych si namlela a uvařila kávu, což se dnes nepodařilo.

Znovu se snažím, seč můžu, své dítě neopařit. K mé úlevě si vyškemrá „Pakiki“, tedy večerníček Tarbíci. Večeři stihnu dokončit během dvou epizod. Nechápu, jak je to možné.

Jíme. Nebudu se opakovat, prostě zas je všude kolem dcery nepořádek. Začnu napouštět vanu, posadím ji na nočník. Příkladně jej naplní — a vyplní. Bohužel opět na koberec. Tohle se mi dnes prostě nedaří. Po koupání ji uložím a zanedlouho usne. V kuchyni mám neumyté nádobí. V ložnici haldy neuklizeného prádla, v obýváku chaos sestávající z oblečení a hraček. Škrábe mě v krku. Čaj s medem a s citronem si přece zasloužím, než odstraním nezbytný binec.

Opět usedám k laptopu a vracím se k tématu, které mi vrtá hlavou od rána. Kontaktuji dva další lidi. Otevírají se mi nové souvislosti, původní hypotéza se komplikuje. Chtěla bych vyřešit všechno a pokud možno hned, ale dobře vím, že dítě vstane nejpozději v sedm a nevyspat se si nemůžu dovolit.

Prádlo počká, nádobí počká, aspoň ty zuby si vyčistím.

Už půl hodiny je Mezinárodní den malých i velkých žen. Před chvíli jsi křičela ze spaní. Tak vše nejlepší, holčičko. Kdybys mě chtěla zítra náhodou obdarovat, přála bych si, abys spala až do osmi.