Patří dvouleté děti do školek, nebo nepatří? O tom se dnes bouřlivě diskutuje mezi odbornou i laickou veřejností. I když... Možná se tématem zabývá spíše odborná veřejnost a velké množství rodin tuto možnost naopak vítá.

Na danou situaci můžeme nahlížet z různých úhlů pohledu. Zůstaneme-li však v realitě evropské země, kde život více či méně vyžaduje aktivní ekonomické zapojení obou rodičů do té míry, aby mohli splatit hypotéku, koupit si, co potřebují, a jet třeba na dovolenou, pak je zkrátka nezbytné, aby stát zapojení dvouletých děti do státem podporovaného vzdělávání umožnil.

Bylo by však žádoucí začít se zabývat tím, jak systém předškolního vzdělávání přenastavit, aby vyhovoval nejen starším dětem, ale i těm dvouletým. Ve fázi, v jaké jsou mateřské školy dnes, dvouleté děti do procesu zapojovat opravdu zdravé není. Pokud se tak děje, naprostá většina školek má pouze dvě možnosti: naprosto se přizpůsobit několika dvouletým dětem, které se ve třídě nacházejí, a to na úkor všech ostatních starších dětí, nebo se přizpůsobit naopak starším dětem, jejichž tempu nemohou dvouleté děti stačit. To s sebou nese velmi neblahé dopady na psychiku i socializaci batolat.

Školkám chybí odborný personál. Dvouleté děti totiž nejsou vůbec zmenšené tříleté. Jsou to děti, kterým oproti tříletým chybí celý jeden rok zkušeností, fyzického, sociálního i mentálního růstu. Učitelé v mateřské školce si zvolili toto zaměstnání proto, že chtějí pracovat právě s věkovou kategorií 3-6 let. S batolaty pracovat neumí či nechtějí, a v neposlední řadě na to ani nemají vzdělání.

I učitelé základních škol si vybírají, jestli chtějí učit na prvním či druhém stupni — mají volbu, kterou teď učitelům mateřinek bereme. Batolata nemluví, nejsou tolik soběstačná, nemají dostatečně zvládnuté emoce. Práce s takovými dětmi vyžaduje učitele, kteří chtějí pracovat právě s takovými dětmi. Každý si umí představit, jak se cítí, když musí v práci vykonávat činnost, která se mu nelíbí, příliš jí nerozumí a nesedí mu. V mateřských školách se ale nepracuje s balíky, u stroje nebo s papíry, pracuje se s dětmi, a nad tím nelze přivírat oči.

Školky jako takové tedy nejsou připraveny malé děti přijímat. To ale v žádném případě neznamená, jak se nyní hromadně tvrdí, že batolata do tříd nepatří vůbec. Lze si malovat ideální obraz rodiny s mámou, která zůstává šťastná se svými několika dětmi doma a stará se o domácnost a pracujícího manžela, který zajišťuje vše ostatní. Děti jsou šťastné, protože s nimi máma denně několik hodin hraje hry, chodí na procházky, čte jim, společně uklízí domácnost, vaří, a večer s úsměvem vítají otce rodiny. To zní ale dnes spíš jako sci-fi. Kolik rodin to takhle má? A kolik jich to takhle chce?

Ve své práci se denně setkávám spíše s vyčerpanými ženami, které už od oběda odpočítávají minuty do doby, kdy se vrátí táta z práce a aspoň chvíli bude s dětmi on. Zajistit vše, co se od dnešní ženy-mámy očekává, je nad jejich síly. Doba je taková.

Je pak vhodné položit si otázku, jestli kvalita času strávená s dítětem neznamená více než kvantita. Jestli není pro všechny přínosnější, když má dítě možnost trávit pár hodin denně mimo domov tak, aby rodiče měli prostor postarat se o vše, co se jim dělá lépe bez dítěte, nebo jít do práce, dítě vyzvednout a potom se mu několik hodin dobře naladěni věnovat.

Jak vybrat správnou školku

Kam ale s batoletem? Díky dětským skupinám dnes vzniká nespočet zařízení jeselského typu, která jsou určena pro děti od jednoho roku do tří let. Tato zařízení mohou pokrýt přijímání dětí dvouletých. Problém je, že bývají pro rodiče finančně nedostupná, nacházejí se převážně ve větších městech a kvalita takových zařízení se těžko kontroluje, přestože se o to stát nějakým způsobem pokouší. Nemyslím, že tím hlavním problémem je, že by v těchto institucích malé děti trpěly. Z praxe vím, že pro některé děti může být právě pravidelný režim, stále stejné pečující osoby a prostředí jedním z mála pevných záchytných bodů v jejich životě, když se vše ostatní boří.

Nejde přece o to, aby byla do dětských skupin či školek umísťována všechna batolata. Některé rodiny mají babičky, hlídající kamarádky či chůvy. Některé ale ne. Jde tedy o to, aby měli rodiče možnost si svobodně vybrat. Aby mohli zvážit, co je zrovna pro jejich rodinu, ale také třeba pro rodiče jako pár nebo jednotlivce nejvhodnější. Jde jenom o nabídku.

Jak by tato nabídka měla vlastně vypadat? Pokud nemají rodiče možnost oslovit s hlídáním své vlastní rodiče, profesionální chůvy nebo využít přátelskou výpomoc (znám případy, kdy se kamarádky na rodičovské dovolené domluví a vzájemně si hlídají děti formou protislužby), příliš velký výběr dnes nemají. Často musí sáhnout po tom, co jim daná lokalita nabízí. Bývá to klasická mateřská škola, soukromé hlídání či soukromá školka, dnes i dětské skupiny.

Pokud rodiče mají v blízkosti bydliště zařízení, které péči o batolata obstarává, měli by se před rozhodnutím zajímat o několik základních věcí.

• Kdo se o děti stará? Jaké mají pečovatelé vzdělání? Vzdělávají se i průběžně? Do jaké míry je  tým stabilní?
• Jak zařízení s rodiči komunikuje (informační e-maily, nástěnky, osobní setkání)? Mají rodiče možnost vidět každodenní chod třídy?
• Jaký je plán péče o děti (denní, týdenní, měsíční, celoroční)?
• Jaké věkové rozpětí se ve třídě nachází?
• Jak se ekonomicky řeší krátkodobá či dlouhodobá absence dítěte?
• Jak řeší pečovatelé konfliktní situace? Jak přistupují k plačícímu/vztekajícímu/smutnému/divokému/agresivnímu dítěti?

Velké rezervy mají učitelé podle mého názoru v oblasti celoživotního vzdělávání. Jestli chceme dětem pomoct růst, musíme růst v první řadě sami, pracovat na sobě. Diplomem vzdělání nekončí, často teprve začíná.