Na téma děti a sociální sítě už toho bylo napsáno tolik, že je dost obtížné říci k tomu něco nového. Redakce Deníku Referendum mě nicméně upozornila na zajímavý článek americké dětské a dorostové psychiatričky Victorie L. Dunckleyové „Why Social Media is Not Smart for Middle School Kids“ . Ta v něm zkouší shrnout dosavadní poznatky o vlivu sociálních sítí na chování a psychiku dospívajících a vyjmenovává jistá pravidla, jejichž dodržování by  rodiče měli na dětech vyžadovat, aby je uchránili negativních následků.

Ta pravidla jsou myslím veřejnosti většinou známa. Tedy, co nejvíce oddálit první vstup na sociální sítě, protože dle Dunclayové mozek náctiletých je ještě příliš nezralý na to, aby děti dokázaly sociální sítě užívat přiměřeným způsobem. Aby dokázali odolat pokušení, aby nepropadly závislosti.

Rodiče by měli podporovat přednostně rozvoj kontaktů s vrstevníky v reálném světě. Dobu pobytu na síti by měli být rodiče dospívajícím dosti striktně vymezovat. Rozhodně by tam děti neměly „oxidovat“ devět hodin denně, což prý je průměrná doba připojení teenagerů — doufejme, že jen v USA.

Je důležité kontrolovat, co děti vlastně na sociálních sítích dělají. Když už tam mají mít profil, tak spíše rodinný než osobní. A k připojení na sociální sítě navíc využívat domácí PC s velkým monitorem, ne malý tablet či dokonce mobil, jejž dítě snadno schová a utají před rodiči, co sleduje.

Co už asi tak známé není, co není na první pohled zřejmé, že popsaná pravidla — nebo alespoň jejich větší část — platí pro výchovu obecně, má-li jít o výchovu promyšlenou a vyváženou. I do té patří přiměřená úroveň kontroly, i do té patří určité omezování. Ani v běžném denním životě si děti nemohou dělat zcela, co je napadne, i tam musí dodržovat určitá pravidla. I tam je nebo by být mělo jejich nedodržování nějak sankcionováno. Z tohoto hlediska problémy s užíváním či nadužíváním sociálních sítí zpravidla ukazují na obecnější chyby ve výchově.

Chvíli na síti, pak raději na kolo

Nelze přehlédnout, že nejvíce problémů s nadužíváním sociálních sítí mívají děti, které rodiče celkově hůře výchovně zvládají. Což nemusí souviset jen s charakteristikami těchto dětí, ale také s výchovnými zkušenostmi rodičů, či dokonce s jejich vychovatelskými schopnostmi, s jejich osobnostními charakteristikami, s jejich hodnotovými preferencemi, s jejich názorem na život.

Zcela nedávno se přišla do rodinné poradny svěřit se svými životními peripetiemi klientka asi třicetiletá, kterou právě opustil třetí partner a ještě předtím přišla o jednoho ze tří dospělých sourozenců — ten neunesl rozchod s přítelkyní a vzal si život. Všichni ti její blízcí mají podle ní problémy při kontaktu s lidmi, jsou vznětliví, konfliktní, společensky neobratní,současně trpí pocity osamělosti.

Co hůř, podle popisu klientky to na podobný osobnostní vývoj vypadá i s jejím nyní osmi, devítiletým synem. Jeho matka ač s maturitou, dokonce v dnes velmi poptávaném oboru sociální péče, pracuje jako pradlena v pobytovém zdravotnickém zařízení. Dělá rutinní manuální práci, která nevyžaduje prakticky žádnou kvalifikaci, protože prý nesehnala žádnou lepší, jíž by mohla skloubit s péčí o syna.

Zdůrazňuje, že ačkoli finančně na tom není nejlépe, snaží se, aby dítě bylo materiálně vybaveno stejně dobře jako spolužáci z bohatších rodin. Hoch tedy má kromě jiných technických vymožeností i mobil s přístupem na sociální sítě, kde se orientuje stejně dobře jako děti o několik let starší. Kolik času na nich tráví a jakými činnostmi, matka neřeší. Zřejmě to nepokládá za problém.

↗

Jedno a totéž dítě se může v různých výchovných prostředích chovat i ve vztahu k sociálním sítím značně odlišně. Repro DR

A až groteskně zní její postesknutí, že ve svém věku si hoch prý není schopen sám otevřít dveře do bytu, a pokud se tedy matka zdrží v práci, čeká na ni u babičky, která bydlí na druhém konci městyse. Neudělá si sám ani jednoduchou snídani, má problémy s oblékáním, s vypravením se do školy. Otázka, zda jí hoch pomáhá v domácnosti, což je u dobře vedených dětí celkem samozřejmost už od začátku školní docházky, matku přivede do rozpaků.

Stýská si, že přes solidní školní prospěch se chlapci nechce ani do domácí přípravy a při potulování po sídliště je schopen zapomenout, že má sportovní kroužek. Mimochodem, původně chodil do fotbalové přípravky, kde se ale necítil dobře. Měl problémy v kontaktu s vrstevníky, s nutností podřídit se pravidlům, sladit osobní ambice s cílem hry. Nakonec raději přešel na jiný sportovní obor, kde může vyniknout čistě individuálně, kde není tolik nucen spolupracovat s druhými, brát na ně ohled.

Uznávám, že popsaný případ je poměrně vyhraněný, může souviset přece jen i s určitými přinejmenším zčásti geneticky danými osobnostními dispozicemi. Nicméně zcela ojedinělý také není, v mírnější podobě se lze s něčím podobným ve výchovném poradenství setkat poměrně často.

A kromě toho se ukazuje, že jedno a totéž dítě se může v různých výchovných prostředích chovat i ve vztahu k sociálním sítím značně odlišně.

V současnosti hodně propíraným společenským tématem jsou porozvodové vztahy mezi rodiči společných dětí. V jednom takovém rozvedeném manželství pendluje z matčiny do otcovy domácnosti a zase zpět asi čtrnáctiletý chlapec. Tedy dítě právě v tom věku, o kterém mluví ve svém článku Dunclayová. U matky je zcela bez omezování, a tráví tudíž na sociálních sítích či obecně na internetu tolik času, kolik chce.

Otci se to nelíbilo a stanovil synovi maximálně tři hodiny denně a to ještě v závislosti na momentálním školním prospěchu a na splnění dalších podmínek. Hoch se zpočátku proti omezování dosti bouřil a k otci se mu i z toho důvodu moc nechtělo. Ale nakonec si zvykl, zvláště když spolu s otcem a jeho novou rodinou začali trávit více času společnými výlety na kole a další zájmovou činností.

Jistěže motivace otcova výchovného postupu bude složitější, že mu asi nejde čistě jen o zájem dítěte, byť věřme, že o ten především. Mimoto tenhle příklad dobře ilustruje výše zmíněnou tezi, že snahu o rozumnou regulaci vztahu dětí a dospívajících k sociálním sítím nelze vypreparovat z celkového výchovného přístupu. Dokonce by snad bylo možno stanovit maximu, že jaká výchova, takový vztah dětí k sociálním sítím.