Pravicová opozice má tendenci prohlašovat o končící vládě, že šlo o vládu levicovou. Ve skutečnosti i s ohledem na pravicovou většinu v Poslanecké sněmovně šlo o vládu středovou. A navzdory tomu, že celé své funkční období vládla v časech hospodářské konjunktury, zůstane za ní v oblasti sociální celá řada restů.

První takovým restem je řešení problému udržitelného penzijního systému. Nedávno jedna analýza z úřadu vlády vyhlásila, že reforma sytému není nutná. Ovšem tím se má na mysli spíš politické odmítnutí radikálních reforem, které přenášejí odpovědnost ze státu na soukromé spoření. Jak zajistit výdaje z penzijního účtu s ohledem na růst nároků, ale studie neříká.

Tato vláda pouze zrušila tzv. druhý pilíř důchodového systému, který zavedla vláda Petra Nečase. Úpravy takzvaného připojištění a drobné parametrické úpravy ovšem dlouhodobou udržitelnost systému nezajistí. Seniorům nemůže stačit ani těch několik stovek k důchodu, které od vlády dostali.

Neobejde se to bez ujasnění vícezdrojového financování penzí — tedy kromě odvodů na sociální pojištění také příspěvek ze státního rozpočtu, případně jasné určení části daňového výnosu. Dalším problémem je zaostávání kupní síly starodůchodců, které není schopno řešit současné valorizační schéma.

Malé důchody dnes nejsou schopné zajistit nejzákladnější důstojnost života seniorů a ti jsou systémově odkázání na sociální dávky. Minimální důchod, tedy základní výměra důchodu, by měla být nad dostatečně vysokým životním minimem. A nemělo by se experimentovat ani s tím, že se na penzijní systém přenášejí úkoly z oblasti prorodinné politiky a tím ho dále zatěžují.

Populismus vyšumí, frustrace zůstane

Dalším úkolem, který zjevně již zbude na další volební období, je zákon o sociálním bydlení. Vláda sice v roce 2015 schválila koncepci sociálního bydlení, pokusila se ze zákona omezit kšeftování s chudobou prostřednictvím výplat příspěvku či doplatku na bydlení poskytovatelům předražených ubytovacích služeb. Systém nájemného bydlení by však měl řešit i nabídkovou stranu a to v kategoriích krizové bydlení a dočasný azylový pobyt pro lidi v nouzi, ohrožených bezdomovectvím, dále sociální byty pro nejchudší část populace a také cenově dostupné bydlení.

Neshody v koalici návrh takového zákona však již prakticky potopily. Spory byly nejen o šíři okruhu lidí, kterým by takové bydlení mělo být nabídnuto, ale zejména o roli obcí, která je v takovém nájemném bydlení nenahraditelná.

Nájemné se mezitím s růstem cen na realitním trhu opět vydalo nahoru a potřeba sociálního bydlení narůstá. Požadavek na povinnost obce zajistit sociální bydlení ztroskotal na zajištění potřebných financí. Většina obcí totiž na to nemá a výstavba levných ghett ve vybraných obcích, kam by se sjížděli sociálně vyloučení, by nebyla dobrý řešením.

Dobrovolná účast obcí na systému dostupného nájemného bydlení v rámci jakéhosi komunitního plánování není sama dostatečnou odpovědí, pokud se nevyřeší zdroje pro projekty, jejich financování s pomocí státního fondu bydlení. Součástí problému cenově dostupného bydlení je i priorita družstevní bytové výstavby a ceny služeb a komodit spojených s bydlením.

Hospodářská konjunktura již nemusí trvat dlouho. A lidé budou chtít zejména v oblasti sociální politiky vidět konkrétní činy, aby neztrácely víru, že pozitivní změny jsou v politice vůbec prosaditelné. V tomto případě změny alespoň na úrovni zemí s rozvinutější sociální kulturou. Užitečnost populistických žvástů vyšumí, frustrace by ale zůstala.