Co nás čeká ve stáří? Reklamy mají jasno: soustavně se mračíte, protože vás zlobí klouby. Nebo se nepříčetně usmíváte, protože vás zlobí vnoučata. Za inzerci prášků se ale naše představivost většinou neodváží. O stáří se mlčí. Řečtí důchodci se do toho ale rozhodli říznout a ukázali odbržděnou podobu penzistů.

Půl druhého tisíce jich počátkem října vpochodovalo do ulic. Mířili ke kanceláři předsedy vlády. Tam plánovali demonstrovat proti politice škrtů. Kvůli nim se totiž téměř padesát procent všech penzistů propadá pod hranici chudoby. Senioři si tedy s premiérem Tsiprasem chtěli vyříkat, jak mají vyjít s tak mizerným kapesným.

Cestu jim ale zablokovali policejní kordony. Dav penzistů proto začal cloumat s policejním autobusem. Poprali se i s těžkooděnci, naházeli jim na štíty petlahve a kusy plastových zátarasů. „Prostestujeme, protože v našem pokročilém věku chceme důstojné penze,“ zaznívalo z tribun. Důchodci nakonec dostali zásah slzným plynem. Co jiného s nimi?

Penzisty na barikády

Situace českých důchodců trpkne podobnou beznadějí. Před několika lety je mistrovali pravicoví svazáci pomocí kampaně „Přemluv bábu“. Levicově zaměření prarodiče byli redukováni na nesvéprávné potížisty. Měli proto poslechnout mládež a prostě zvolit pravici. Nedlouho poté jim ta progresivní a pravicová vláda nachystala brutální reformy a vydlabala tak další propadliště na sociálním dně.

Dnes musí mnozí penzisté vystačit s pár desítkami korun na den. Pokud jim tedy ten výsměch s názvem „důchod“ ještě neseškrtají exekuce. Od ledna do června tohoto roku byla právě kvůli dluhům odečtena z důchodů téměř miliarda korun. „Podzim života“ se tak smrštil na bědnou úsečku „dluhy — smrt“.

Jako „partaj pro zoufalé důchodce“ bývá chápána — a vysmívána — převážně KSČM. „No jistě, starci vzpomínají na normalizaci,“ zní šibolet přechytralých liberálů. Podle průzkumů přitom nostalgie není určující prioritou. Věrnost voličů pramení spíše ze skepse nad polistopadovými poměry. To přitom nutně neznačí touhu vrátit se v čase. Důležitá je i mizérie v chudých regionech, kterou velká politika tak často opomíjí a KSČM tak ráda využívá.

Minulé krajské volby tedy vystřelily komunisty k moci. Mohli rozhodovat, mohli měnit. Jenže žádný převrat nenastal. A voliči tak možná prohlédli tajemství konzervativní KSČM. Není to strana radikální a nezpochybňuje přísnost trhu. Nenabízí revoluční alternativy — ke zklamání běsných antikomunistů. Ani důslednou sociální politiku — ke škodě frustrovaných oblastí na periferii.

Komunisté se zkrátka poslušně zařadili mezi strany „extrémního středu“. Žádné novoty, trh musí šlapat. Hlavně ta konkurenceschopnost a zkrocení sociálních dávek. Nespíš tedy přestávají platit za stranu, která stojí v opozici proti vládám. Už „v tom jedou taky“.

Snad i proto v letošních volbách propadli. Komunisté tak možná budou smolit koalice s velkopodnikatelem Babišem. S tím, který ze státu plánuje vytvořit „rodinnou firmu“. Byznysmenská postmoderna. Na koho se pak mají obrátit právě „neefektivní“ důchodci?

Příkladem může být řecké povstání penzistů. Tahle seniorská avantgarda vyzvala k radikální a demokratické politice. Ke zpochybnění zdola. Ostatně celá demograficky stárnoucí Evropa čeká na nový projekt. Na hnutí, které by dalo zaznít hlasu odstrčených. Důchodců, nezaměstnaných, uprchlíků.

Emancipace totiž znamená schopnost „nebýt menšinou“: nespoléhat jen na blahosklonnou charitu od těch u kormidla. Znamená možnost kecat jim do řízení.

Vždyť právě pravicové řízení ponížilo stáří na pouhý technický problém: pilíře, pojištění, soukromé fondy. Jak si fikaně našetřit, jak efektivně zemřít. „Přemlouvání báby“ k usedlé oslavě škrtů byl cynismus. Podpora důstojného „podzimu života“ vyžaduje spíš pořádný virvál na barikádách po boku babičky a dědy. Vede skrze rvačky s těžkooděnci. Skrze slzný plyn. Tam začíná klidné stáří.