Na pivu s paní Boženkou

Petr Bittner se shodou okolností zúčastnil sídlištního volebního mítinku Úsvitu národní koalice. S místními nakonec strávil celý den. Co všechno se dověděl?

Foto2

Petr Bittner

29.08.2016 08:00

Související

O víkendu jsem navštívil rodinu v Pardubicích. Když jsme jeli s bratrem na kolech ze zahrádky, upoutal naši pozornost volební mítink Úsvitu národní koalice přímo na nejmrtvějším a nejfádnějším místě, které může existovat: na náměstíčku uprostřed sídliště, které je tichým předělem mezi základní školou a řádkami dvanáctipatrových paneláků, a jehož „dominantami“ jsou lékárna, posilovna, krytá tržnice a okno s točenou zmrzlinou.

Horké ticho rutinní sídlištní každodennosti bylo v sobotu narušeno plakáty, zpěvákem s aparaturou a čtveřicí kandidátů Okamurova posthumánního projektu, rozdávající buřty a pivo. Improvizované stoly s lavičkami, naražené sudy a vůně uzeniny vyrostly příhodně na místě, kde sotva před pár týdny bez varování zrušili rozlehlou hospodu Pernštejnku, která byla útočištěm všech představitelných identit tavícího kotle jednoho z největších pardubických sídlišť.

Pitoreskní scenérie vůbec nekorespondovala s grafikou pofidérního uskupení: válečný veterán, symbol lva a patkové titulky mezi fotkami ukazujícími ohrožení takřka válečné tiskoviny s názvem Národní listy.

Středem dění byl výstřední manipulátor a jeho s kadencí letáčkových kampaní rozdělovaná mantra: „Spiknutí havloidních levičáckých elit dokázalo obsadit zkorumpovanou Českou televizi a za pomocí fašistického diktátu koncesionářských poplatků vysílá úchylnou multikulti propagandu v zájmu jednoho procenta české populace, které nenávidí národ, rodinu a maso.“

Podobný mlýnek na nesmysly jsou ochotní poslouchat jenom další spoluzoufalci, jejichž reakcí na složitosti světa je úporná snaha vymyslet si nový jazyk a s jeho pomocí postavit svět vlastní, průzračně jednoduchý. Mítink Úsvitu nebyl výjimkou. Z přítomných postarších návštěvníků nereagoval na vlezlost obřího šarlatána se zájmem nebo obdivem nikdo – všichni jen odvraceli pohledy k zemi před dalším kašparem, který se snaží jen o to, nepustit nikoho ke slovu.

K mítniku, jehož tělo tvořilo v chvílích kulminace za zvuku Krylova Bratříčku, zavírej vrátka asi dvacet lidí včetně nás dvou, se připojil i místní sídlištní blázen – asi padesátiletý zanedbaný fešák, který je kombinací Jean-Paula Belmonda a Louise de Funése. Mezi polabinskými paneláky koluje pověra, která vysvětluje jeho značkové oblečení tím, že jde o zcestovalého milionáře, který jednoho dne prostě zešílel.

Tenhle podivný muž noblesně pojídal podivně zmáčené topinky se sýrem z vlastní obrovské mísy z drahého porcelánu a občas konfrontoval diskutující hloučky se svými aforismy typu „máte komunistický myšlení“, „chybí vám rozhled“ nebo něčím, co mělo být peprným vstupem do debaty o „multikulti“, ale vyšlo ven jen jako výstražné říhnutí. Nikdy jsem k němu neměl blíž, než když bez zjevného pudu sebezáchovy zakřičel na řečnícího manipulátora s přeškrtnutou mešitou na hrudi „vyser se na odznáčky a radši něco dělej se svou postavou“.

Věděli jste, mimochodem, že ty odznáčky už neodkazují k „Bloku proti islámu“, nýbrž k „Bloku proti islamizaci“? Příčina toho jemného významového posunu je jasná: islamofobové seznali, že svými aktivitami dřív postaví mimo zákon Martina Konvičku než miliardové světové náboženství…

Válka civilizací
Trojice starších lidí si k nám po skončení nesmělé akce přisedla a posléze nás pozvala na posezení na zahrádce přiléhajícího sportbaru. Jejich nálada kolísala mezi frustrací nad globální dynamikou, hněvem nad migranty a s každým pivem delšími životními příběhy, jejichž pointa stále častěji zapomínala na ty špinavé arabášské hrdlořezy, kteří se nechtějí přizpůsobit, a končila zoufalstvím nad naším vlastním systémem, který jako by se nechtěl přizpůsobit nám:

Pár více než sedmdesátiletých důchodců musí své dva důchody doplnit o přivýdělek manželky, která, ač přežila rakovinu, je přeci jen v lepší formě a přivydělává si jako prodavačka ve stánku. Třetí z našich společnic, asi šedesátiletá paní Boženka, bývalá volička KSČM, vychovala dva dospělé syny a s třetím, dosud nezletilým, ji manžel nechal samotnou i s její minimální mzdou. Dodnes jí „ten hajzl“ dluží téměř 200 tisíc na alimentech. „A byl to aspoň špinavý mohamedán?“ zeptal jsem se jí, aniž bych čekal odpověď…

Problémy nejohroženějších skupin jako důchodců nebo sociálně slabých tu byly už před uprchlickou krizí. Uprchlíci je nijak nezhoršili, ale některým nejslabším začali sloužit jako univerzální viník. Foto tribune.com.pk

Naše systematická snaha ukázat těm lidem, že jejich problémy tu byly i před migrační krizí a že zastrašující populistická hnutí je určitě nevyřeší, se chvílemi dařila. Sami jsme ale cítili, že nedokážeme nabídnout alternativu. A jejich myšlení jakoby to vždy vycítilo a klouzalo vždy zpátky po šikmé ploše rozporů, předsudků a zkratek, jež byly sotva před chvílí rozklíčovány.

Demonstrace za vyšší důchody i proti Drábkově šikaně sociálně slabých byly těmi prvními, kterých jsem se tehdy jako student účastnil. Pád Nečasovy vlády nebyl zásluhou sociální demokracie, právě ona však dokázala živou mízu sociálního hnutí využít k uchopení moci. Poptávku po „něčem jiném, než jsou staré struktury“ pak z celého hnutí vysál Andrej Babiš.

A zatímco se Miroslav Kalousek – ministr financí toho neoliberálního experimentu, jehož důsledky právě skrze generační konflikty zakoušíme – pokouší o svou další reiknarnaci, viníkem bezútěšného živoření se ze dne na den stali uprchlíci. Kromě obskurních pseudopolitických uskupení a slávychtivých „hudebních masakrů“ se novému rozložení sil přizpůsobují i některá média.

Nejde však jen o známé ulhané firmy, jako jsou Parlamentní Listy nebo televize Prima. Ve svých obavách všichni naši společníci a společnice toho večera svorně odkazovali i k České televizi, TV Nova, Blesku či Mladé Frontě. Většina médií hlavního proudu servíruje s odkazem na vyváženost explicitní záběry teroru, aniž by je podpíral udržitelný příběh prostý xenofobie.

Původně jsme stáli se staršími a sociálně slabšími na jednom chodníku a jednohlasně požadovali sociální spravedlnost – školné i S-karta byly výplody jediné ideologie, která naše spojenectví jasně definovala: byli jsme svorně těmi, kdo neměl nic a měl mít ještě míň. Dnes jako bychom měli stát proti sobě jen proto, že jsme „my mladí“ přestali pro ty nejohroženější skupiny představovat jakoukoli srozumitelnou alternativu.

Příběh strachu na sebe nalepil veškerou sociální tématiku: pokud se dožadovat vyšších důchodů, pak z peněz, které jdou na uprchlíky; pokud požadovat štědřejší sociální dávky, tak pouze za zavřenými hranicemi, aby to sem nenalákalo uprchlíky; pokud chtít ženskou rovnoprávnost, pak jen v tom smyslu, jak jí zamezuje islám; pokud se starat o kulturní dědictví, pak jen proto, abychom byli silnější v kulturní válce.

Potřebujeme znovu najít cestu, jak z oněch požadavků setřást umělého nepřítele a požadovat je znovu pro ně samotné: chtít vyšší důchody pro důstojnost samotnou, chtít spravedlivější sociální stát pro spravedlnost samotnou, chtít ženskou rovnoprávnost pro rovnoprávnost samotnou.

Pokud zůstaneme pevní v přesvědčení, možná se nám to jednoho dne zase na chvíli podaří. Zatím však vedeme u piva válku civilizací.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Luděk Ševčík - OSVČ

Jeden propagátor "své pravdy" se rozčiluje nad jinými Pondělí, 29.Srpna 2016, 16:02:6

propagátory "jejich pravdy".
Zatím je pro nás výhrou, že se tématu migrace neuchopil schopnější politik. Jen klaun Konvička a Okamura, který nemá vybudováno žádné zázemí.
Tak to nehroťte takovými demagogickými šplechty. Nebo je vám líto, že se ještě žádný Strache u nás neobjevil?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.