Chci přispět X

Některým seniorům zbývá pouze čtyřicet korun na den

Fatima Rahimi navazuje na náš nedávný seriál o chudobě, zadlužení a exekucích. Tentokrát pátrala po tom, jak se žije českým seniorům. Ti totiž patří již dlouhodobě mezi skupiny nejvíce ohrožené chudobou.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

01.03.2016 08:35

Související

Venku je sychravý den. Spolu se sedmdesátiletou Janou, akademickou malířkou, sedím u stolu v jejím pražském bytě. „Malujete ještě?“ ptám se jí. „Zkouším to. Teď jsem ale dlouho nemalovala. Mnohdy nemám ani na barvy,“ svěřuje se mi.


Paní Jana nechce uvádět své příjmení. Chystá se mi vyprávět o svých finančních problémech, což je pro ni – stejně jako pro většinu dalších lidí v podobné situaci – citlivé a osobní téma.

Jana vystudovala akademii výtvarných umění a od mala se věnovala také muzice. Později zpívala v jedné z undergroundových kapel. V sedmdesátých letech dokončila školu a poté se začala živit jako umělkyně. Svoje obrazy však nemohla vystavovat v galeriích. „Měla jsem takové abstraktní období, což se moc nelíbilo,“ vypráví. Ilustrovala ale díla básníka a překladatele Vladimíra Holana.

V roce 1980 byla Jana s manželem donucena v rámci akce Asanace, při níž se komunistické Československo zbavovalo nepohodlných občanů blízkých Chartě 77, emigrovat. Odjeli do Spojených státu, kde se živili, jak se dalo. Po Sametové revoluci se vrátili zpátky.

Po návratu do vlasti si Jana našla místo například v meteorologické stanici. „Pracovala jsem různě, brala jsem všechno, co přišlo. Dnes jsem již v penzi,“ shrnuje.

Když v roce 2004 Jana zažádala o předčasný důchod, úřad jí vypočítal částku zhruba čtyři tisíce korun, která se od té doby postupně navyšovala. Výše jejího důchodu se odvíjela od délky období odpracovaného v České republice – nezohledňuje se v ní ale, že tady žila méně let proto, že byla k emigraci de facto přitlačena.

Paní Jana se snažila požádat o podporu i americké úřady, ale neuspěla. Bylo jí řečeno, že by musela žít ve Spojených státech, aby na ni měla nárok. Naposled jí důchod zvýšili v roce 2015, konkrétně o čtyřicet korun.

Nyní Jana pobírá měsíčně zhruba sedm tisíc korun. „Naštěstí nemusím platit nájem – byt mi patří – to bych to totiž vůbec neutáhla. Žiji sama a v současné době nemám nikoho, kdo by mi mohl na chod domácnosti přispívat,” doplňuje.

Podmínky na uznání starobního důchodu se od roku 2004 změnily. V roce 2010 se upravovala pravidla pro důchodový věk i potřebná doba pojištění pro nárok na pobírání starobního důchodu. Změny se dotkly i stanovení výše tohoto důchodu. V současnosti je potřeba dosáhnout důchodového věku, který se však liší podle toho, kdy se člověk narodil. U pojištěnců narozených před rokem 1936 je důchodový věk u mužů šedesát let a u žen padesát sedm. Dále záleží i na tom, kolik dětí žena vychovala.

Podle ředitele organizace Život90, která pracuje se seniory, šetří důchodci hlavně na jídle a na lécích. Foto Ondřej Mazura DR 

U pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 se věková hranice opět mění v souvislosti s rokem narození. Například pojištěnci narození v roce 1976 mají důchodový věk stanovený na šedesát šest let. Potřebná doba pojištění se pak mění v závislosti na tom, kdy člověk dosáhl důchodového věku a každý rok se zvyšuje v závislosti na důchodovém věku pojištěnce. Potřebná doba pojištěni v roce 2010 byla dvacet šest let, kdežto v roce 2016 je to třicet dva.

Sedím v bytě u paní Jany na židli hned naproti okna do ulice. Pomalu začíná pršet. Slyším, jak se kapky odrážejí od květináče. V pozadí nám hraje rozhlasová stanice Vltava.

„Když ze svého důchodu odečtu všemožné poplatky za elektřinu, vodu, za topení, za dopravu, odpadky a tak dále, moc toho nezbývá. Existují různé drobné a nečekané výdaje. Nedávno mi přišel nedoplatek za vodu asi dva tisíce korun, čemuž absolutně nerozumím. Měla jsem porouchaný vodoměr. Nevím, z čeho to mám zaplatit,“ dodává nejistě.

Nejen v penzi, ale v té obzvlášť, je důležité kvalitně a vyváženě jíst. Příjmy českých seniorů něco takového ale ztěžují, ne-li znemožňují. Právě na jídle starší lidé šetří nejvíce. Výjimkou není ani Jana. „Jídlo je šíleně drahé. Nemohu si dovolit lepší produkty a chleba si například peču sama,“ dodává.

Beru důchod šest tisíc pět set
S pětapadesátiletou Ivanou jsem se potkala v kavárně nedaleko Václavského náměstí. Sympatická žena na mě mávala, jakmile jsem vešla do dveřích. Do kontaktu jsme se spolu dostaly přes téma chudoby seniorů. Paní Ivana ještě není ve starobním důchodu, ale v invalidním – její starosti se tak v mnohém podobají tomu, co zažívají důchodci.

„Byla jsem v situaci, kdy mi lékař oznámil, že mi může napsat léky, které mi prodlouží přestávku mezi záchvaty bolesti, ale neměla jsem na to. Musela jsem ho odmítnout,“ popisuje mi svou současnou situaci.

Ivana trpí od dvaceti let migrénami, které se jí v průběhu let jen zhoršují. Zpočátku to řešila volnem či neschopenkou, jenomže migrény se stále zhoršovaly. „Najednou to nebylo jednou do roka jako dříve, ale pětkrát šestkrát měsíčně a čím dál více se to zhoršuje,“ říká s tím, že v jisté fázi už její stav nebyl slučitelný s normálním zaměstnáním.

„Nikdo mi není schopný říct, čím to je. Kde se moje migrény vzaly. Když jsem zažádala o invalidní důchod, měla jsem odpracováno třicet čtyři let. Jsem sice vyučená kuchařka, ale dělala jsem i účetní, recepční nebo prodavačku,“ vzpomíná paní Ivana.

Její stav se neustále zhoršoval, až nakonec zažádala o invalidní důchod. Invaliditou se rozumí ztráta nebo snížení pracovní schopnosti. Vzniká většinou důsledkem vážné nemoci nebo úrazu a má tři stupně. Při invaliditě prvního stupně, má člověk pokles pracovní schopnosti nejméně o třicet pět procent. Při druhém stupni o padesát procent a při třetím minimálně o sedmdesát procent.

Ivana pracovala ještě při druhého stupni invalidního důchodu. Její stav se ale jednoho dne zhoršil tak, že ji museli odvést z práce do nemocnice. Od té doby je už pět let doma. Smířila se s tím, že pracovat prostě nemůže.

Ivanu finančně podporuje přítel. S vyměřeným důchodem by totiž vůbec nevyšla. „Beru šest tisíc pět set. Jenom náš nájem v Praze dělá osm tisíc. Kdybych byla sama, nemohla bych to vůbec utáhnout. Připočteme-li poplatky za elektřinu, plyn, vodu a další, jsme na jedenácti tisících. K tomu jídlo, léky a další každodenní nutnosti. Je to strašné, přitom nejsem až taková výjimka. Lidí s podobnou situací mám kolem sebe spoustu,“ dodává.

Senioři šetří na jídle a na lécích
„Víme o lidech, kterým zbývá po odečtení nákladů na bydlení pouze čtyřicet korun na den. To je částka, při níž si musíte odříkat zdravotně a životně důležité věci jako jsou jídlo a léky,“ Vysvětluje Jan Lorman, ředitel ústavu, poradny a komunitního centra pro seniory Život90.

V jeho kanceláři je ticho. „Proč se senioři tak často potýkají s chudobou?“ ptám se ho. Příčin je samozřejmě mnoho.

Jednou z nich jsou zdravotní problémy a nemoci. Podle Jana Lormana má například naprosto zásadní dopad to, zda musí pacienti platit za hospitalizaci: „To je věc, která se v posledních letech velmi diskutovala a měnila se. Lze přitom velmi jednoduše spočítat, kolik takovým seniorům zbývá. Když člověk leží v nemocnici, musí ještě platit své bydlení. To mu nikdo neodpustí.“

Při připomínce, že přece existuje sociální podpora jako příspěvek na bydlení a příspěvek na péči, dodává: „Jsou náklady, které člověk musí platit bezodkladně a vyřizovaní sociálních dávek mívá velký skluz. Když si třeba člověk požádá o příspěvek na péči, může to trvat i půl roku, než jej dostane.“

Pro staré lidi se velmi obtížné zorientovat se v chodu a pravidlech „nového“ světa. Foto Ondřej Mazura DR

Ze své praxe ale Jan Lorman ví, že senioři, kteří řeší finanční potíže, obvykle na peníze nemohou čekat. Potřebují je hned, aby zaplatili nutné výdaje. Výhodou samozřejmě je, pokud mají svou vlastní rezervu, případně příbuzné, kteří pomohou. V opačném případě se obracejí na nejrůznější lichvářské firmy, čímž se jejich situace akorát zhoršuje. „Někteří senioři mají tisícové nebo desetitisícové dluhy. Výjimkou nejsou ani dluhy v řádech stovek tisíců. To je bohužel realita a pro lidi v takovéhle životní situaci neexistuje východisko. Když se podíváme, kolik jim zbývá z důchodu, je jasné, že nemají jak splácet.“

Další z příčin chudoby seniorů bývají podle Jana Lormana složité rodinné vztahy. Syn, dcera či jiný blízký příbuzný může skončit například po rozvodu bez zázemí a s dluhy. Přestěhuje se k mamince, babičce či dědečkovi, a jeho dluh se tak přenese i na osoby, u nichž bydlí. „Většinou to bohužel končí exekucí,“ přibližuje Jan Lorman.

Dalším možnou příčinou chudoby je dezorientace v pravidlech dnešního světa – jednoduše řečeno finanční negramotnost. Mnozí staří lidé si stále pamatují, jak věci fungovaly dříve a ztratili přehled o tom, jak je to teď. Stávají se tak snadno zneužitelnými, mohou zkrátka snadno „naletět“ různým šmejdům a lichvářům, ale neumějí se už bránit.

Existují sice právnické poradny, na které se člověk může v takové situaci obrátit. Problém ale – ze zkušenosti Jana Lormana – je, že o nich starší lidé většinou ani nevědí a neumí tak jejich služby využít.

Za úplně základní nedostatek české společnosti ale ředitel ústavu Život90 považuje fakt, že příliš spoléháme na to, že se lidé rozhodují kompetentně a že jsou vůbec schopní své problémy řešit. Někteří lidé si informace získat neumí, nerozumí jim, neumí je vyhodnotit a adekvátně zpracovat.

„Přestavte si člověka, který žije osaměle, udržuje velmi omezené kontakty. Takový jedinec se pohybuje na hraně vyloučenosti. Spoléhat na to, že jeho jednání nebude mít nějakou dohru, třeba i soudní, dost dobře nelze,“ říká Jan Lorman. „Měla by tady existovat prevence, která zajistí, že se sociální legislativa dostane mezi lidi, kteří to potřebují nejvíc,“ dodává.

Právě neinformovaným lidem se stává nejčastěji, že udělají něco, co není v souladu se zákonem nebo naopak nevyužijí dostatečně svá práva a propadají se do bídy. „Mnoho lidí například neví, že existuje příspěvek na péčí. Samozřejmě, že by je na to měl upozornit sociální pracovník či pracovnice, ale to se často bohužel nestane,“ vysvětluje ještě Jan Lorman.

Jan Lorman ještě dodává, že podpůrné a rozvojové programy pro seniory, například univerzity třetího věku, vyučují většinou architekturu, hudbu, ekonomii a mnohé jiné teoretické kurzy, které sice obohacují ducha a udržují bystrou mysl i v pokročilé věku, ale chybí jim ryze praktický rozměr. Nenabízejí jednoduché a krátké kurzy zaměřené právě třeba na finanční gramotnost nebo informace vztahující se k půjčování peněz či k novému občanskému zákoníku. „Existují tady dotace pro univerzity třetího věku a na základní občanské kompetence. Ale na kurzy, které by ani nemusely pořádat vzdělávací instituce a které by velmi jednoduše zprostředkovaly tolik potřebné informace, chybí,“ uzavírá Jan Lorman.

Pomoct svým seniorům by mohly i obce
Senioři již dlouhodobě patří mezi skupiny nejvíce ohrožené chudobou. Podle Českého statistického úřadu v roce 2014 chudoba ohrožovala zhruba patnáct procent seniorů nad šedesát pět let. Kdyby se mediánový příjem zvýšil z šedesáti procent, což je zhruba šest a půl tisíce korun, na sedmdesát, tedy jedenáct a půl tisíce korun měsíčně, chudoba by hrozila čtyřiceti pěti procentům seniorům, kteří žijí sami z jednoho důchodového příjmu.

Podle zákona se důchody zvyšují vždy od začátku kalendářního roku – letos to bylo o čtyřicet korun na měsíc. Sedmnáctého února ale vláda projednala novelu zákona o důchodovém pojištění, která by měla už od příštího roku zajistit spravedlivější navyšování důchodů.

Velkou pomocí osamělým seniorům by byla cílená terénní sociální práce přímo v obcích. Foto Ondřej Mazura DR

Jednou z cest, jak finanční problémy seniorů podchytit včas, je takzvaná depistáž – tedy cílené sociální šetření přímo v terénu, které má „rizikové“ seniory najít a pomoct jim. Sociální depistáž je součástí pěší terénní služby, kdy sociální pracovník vyhledává jedince ohrožené sociálním vyloučením. Podle Jana Lormana by to mělo být základem sociální práce v obci: „Obce by měly vědět víc o svých lidech a pomáhat jim.“

Někteří senioři mají pocit, že za svou situaci mohou sami. Trpí pocitem viny a stydí se svěřit a otevřeně mluvit o svých problémech. Sociální pracovník v obci by mohl chodit častěji přímo k nim, informovat je a pracovat s nimi. Mohl by jim vysvětlit, jaké mají možnosti, podívat se, jak žijí a zda nepotřebují pomoc. Nemocný senior má málokdy šanci dostavit se osobně na úřad práce a domáhat se pomoci.

Nízký důchod velmi často nestačí na bydlení, natož na jídlo či jiné potřeby, a o tom, že existují nějaká východiska, staří lidé často ani nevědí. Ztížená orientace v moderním světě a v jeho pravidlech má za následek finanční negramotnost, která se často stává bránou k chudobě. Finanční nedostatek navíc trápí i velkou část českých rodin, které pak svým rodičům nemají jak vypomáhat.

Stáří může mít mnoha podob. Cesty k tomu, aby bylo příjemné, jsou. Nic se ale nestane samo.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Výborný článek Úterý, 1.Března 2016, 11:07:16

Díky za vynikající článek, více takových.

O chudobě v ČR se mluví velice málo. Vezměme-si třeba jenom alarmující výši příspěvku na živobytí, který pobírají lidé v hmotné nouzi (tedy ti, kteří museli konkrétně dokázat úřadům, že nevlastní vůbec nic, co by mohli prodat a že jsou úplně na dně).

Po zaplacení nákladů na bydlení je v ČR příspěvek na živobytí určen buď na 3410 korun (tzv. životní minimum), který může být snížen (třeba z důvodů, že je chudý člověk málo aktivní v hledání práce) na 2200 korun (tzv. existenční minimum).

To znamená, že člověk, který se dostane do chudoby má od státu na den buď 112 korun, anebo 73 korun (tolik asi k obecně rozšířené hysterii ohledně štědrých sociálních dávkách pro nemakačenky, ze kterých si pořádají hostiny)

Toto životní minimum nebylo řadu let valorizováno s odůvodněním ministryně za sociální demokracii Marksová, že lidem se musí vyplatit pracovat (tedy zřejmě přijmout jakékoliv otroctví bez ohledu na to, že je schopno zajistit pouhou fyzickou reprodukci lidského zdroje)

Vezměme si současnou minimální mzdu 9900 hrubého, z níž zůstává pracujícímu na plný úvazek 8800.

Pokud od ní odečteme mandatorní výdaje - tedy obecně všechny poplatky jako nájem, služby, odpad (otázka otevřená zůstává třeba u mobilu či internetu - lze si v dnešní společnosti hledat práci bez nich?), kolik zůstane?

Kdyby mandatorní výdaje byly třeba 5 000 Kč (což je podle mě docela minimální hranice, protože jenom samotný nájem bez služeb a ostatních výdajů se často pohybuje kolem této sumy), zůstává zaměstnanému na plný úvazek 3800 korun na živobytí, což dělá nějakých 126 korun na den, což je o nějakých 13 korun více, než kdyby pobíral dávky v hmotné nouzi. Aneb čtyři rohlíky jako socialistická motivace k práce.

Zajímavé by bylo zjistit, kolik "korun na den po zaplacení nutných výdajů" může zajistit reálnou existenci (bez hladovění a fyzického strádání) a jaká hrubá mzda tuto reálnou existenci umožňuje. A kolik lidí v ČR žije pod touto "hranicí přežití".

Luděk Ševčík - OSVČ

Seniorům se brzy dostane "pomoci". Úterý, 1.Března 2016, 11:20:17

Už na ně zacilují obchodníci s bídou.
Stát, který se vzdá svých funkcí na úkor servisních organizací, je přímo určen k tomu, aby byl okrádán. Peníze zmizí a potřebným není pomoženo. Viz "sociální" bydlení.
Když Kalousek vykřikoval, že stát tu není od toho, aby vařil pivo, bylo to zřejmě pochopeno tak, že stát tu není od toho, aby se staral o své občany a o jimi vložené prostředky na své zabezpečení.
Současný stav, prospívající jen byznysmanům s bídou, je ukázkou těžkého demokratického deficitu. Je škoda, že ty, kteří se zvou levicovými aktivisty, není vidět v čele občanů, kteří by tento deficit chtěli napravit. Jestlipak problém nebude v tom, že sami mají problém s pochopením základního principu demokracie? Nebo jim tento stav vyhovuje z jakýchkoli důvodů?
Zpočátku čtení jsem se zaradoval, že existuje někdo, kdo chce konečně pomoci těm, kteří si sami skutečně pomoci nemohou, tedy opravdu potřebným. Po těch všech, za které se tu zatím bojovalo, je to příjemná změna. Jen mám už oprávněné obavy, aby článek nechystal jen předpolí pro další luxovače státní kasy.
Je to bohužel tak. V dnešní době se za sociálně slabé většinou schovávají bezohlední byznysmani s chudobou a poznat kdo to s nimi myslí dobře je někdy těžké. I proto by stát neměl rezignovat na své funkce.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Byznysmeni s bídou Úterý, 1.Března 2016, 12:00:18

Asi myslíte korporace a soukromý sektor, který platí takové žebrácké mzdy (u čehož má obrovské zisky), ze kterých se nedá přežít a znemožňuje tak lidem "postarat se sami o sebe".

Znamená pracovat za mzdu, ze které skoro nelze přežít, "postarat se sám o sebe"?

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Schizofrenie Úterý, 1.Března 2016, 12:09:41

Ještě mě napadlo, že vlastně ten hypotetický pracující se, z důvodů přežití, musí schizofrenně zároveň stát "tvrdě makajícím slušným dříčem" (dělá osmihodinovky, přichází domů ve čtyři) a zároveň "lenošivým flákačem vysávajícím sociální stát".

Když se totiž podíváme na výpočet příspěvku na bydlení, tak ještě někde do platu 15 - 16 000 hrubého stát musí přispívat na horentní náklady na bydlení, protože z platu nelze dost dobře vyjít.

Takže zároveň "slušný pracant" a zároveň "líná vysávající socka".

Luděk Ševčík - OSVČ

Jsou takoví, pane Karene. Úterý, 1.Března 2016, 12:11:49

Ale ty jsem teď nemyslel. Myslel jsem ty, kteří konkretně bohatnou na tom, že stát rezignoval na svou sociální funkci. To by chtělo primární nápravu. U starých lidí je to akutnější než u jiných, ohrožených skupin.

Luděk Ševčík - OSVČ

Nemůžete motat hrušky a jablka, rozmělníte problém. Úterý, 1.Března 2016, 12:17:14

Příspěvek na bydlení není stejný u mzdy 16 tisíc a člověka bez příjmu. To je hodně zkreslující příspěvek.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Úterý, 1.Března 2016, 13:10:45

Příspěvek samozřejmě není stejný, jenom jsem chtěl poukázat na absurditu té situace a fakt, že dělení lidí na "tvrdě pracující" a "socky, které se o sebe nechtějí postarat" je nesmyslné. Že nějaká "dobrá vůle" je k ničemu, když plat negarantuje důstojnou existenci.

Na tom, že stát rezignoval (spíše byl donucen) na svou sociální funkci nejvíce bohatnou korporace a soukromý sektor, který na bídě lidí strukturálně vydělává (nízké mzdy = vysoký zisk). Lze to konkrétně doložit čísly.

Vy si asi myslíte, že za bídu může nějaký Drákula neziskovek, který vysává krev lidu pomocí grantů, že?

No, kdyby byly důstojné platy pro všechny, tak by ani ten Váš hypotetický Drákula nemohl existovat, protože by neměl záminku-chudobu pro vysávání.

Ostatně je třeba se vzdát té představy, že "námezdní vztah" bude garantovat existenci (i nemateriální). Míst pro lidské zdroje, generující kapitálu zisk bude stále méně (technologie, systémové změny atd.).

Je třeba promyslet jiný systém začlenění lidí do společnosti. Společnost bude muset začít nabízet lidem smysluplné a užitečné sociální činnosti (spojené s rozvojem univerzálního vzdělávání) důstojně placené z veřejných zdrojů. Kupříkladu tady máme spoustu osamělých důchodců a spoustu nezaměstnaných lidí (či lidí dělající společensky škodlivou práci za nepřežívající plat). Kdyby existoval například placený sociální projekt "Sdílej čas se svým důchodcem", pomohlo by to nezaměstnaným, důchodcům i společnosti.

Alternativa jsou pracovní tábory, ve kterých se budou přesouvat cihly z jedné hromádky na druhou.

Nejak je ten svet zmateny p. Karen. Úterý, 1.Března 2016, 16:07:16


Míst pro lidské zdroje, generující kapitálu zisk bude stále méně (technologie, systémové změny atd.)

Myslim si ze zijete v bludu p. Karen. Pokud se trochu rozhlednete v mediich, zjistite ze Evropa potrebuje miliony migrantu, neb vymira! Ja vim, ze podobni bludari jako vy se vyskytuji i na zapade a siri poplasne zpravy, jako ze za par let treba Nemecko ztrati v dusledku robotizace polovinu pracovnich mist. Tento blud ovsem presvedcive vyvratila Angela Merkelova (to je ta co ji patri Evropa) a prozirave poprosila o pomoc miliony syrskych, pakistanskych, somalskych a albanskych inzenyru, soustruzniku, lekaru a architektu a ti ze soucitu s vymirajicim zapadem ochotne prichazeji. Je to od nich opravdova obet. A miliony nemcu dnes kazdy den pokladaji kyticku pod domaci obraz mama Merkel a pritom zaseptaji dekovnou motlidbu.

"Alternativa jsou pracovní tábory, ve kterých se budou přesouvat cihly z jedné hromádky na druhou."

Co se tyce tech alternativ. Skoro vzdycky jich byva vice. Kvalitnich cihel dnes neni nazbytek to vam potvrdi kazdy zednik. Takze nez by se poskozovali kvalitni cihly, je uspornejsi otevrit "eliminacnni gerontologicka strediska" (to je politicky korektni vyraz). Cesky to znamena plynove komory sprazene s krematoriem. Je to vyzkousene a je to levnejsi.
Kampan pro ochotnejsi nastup do "strediska" by mohli vest Martha Issova a Jirka Madl. Maji praksi a vedi jak se na ty geronty musi.

p.s. Pane Karen prosim vas nepouzivejte pojem " lidske zdroje".
Omezit "lidske zdroje" je takove prijemne neutralni. Propustit "lidi" z prace, nebo je zabit je brutalni.



















Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.