Příběhy dvou žen: chudé kvůli dětem?

Dva případy ukazují, jak česká společnost matky samoživitelky tlačí do chudoby: směsí špatné práce úřadu, benevolencí k nezodpovědným otcům, rostoucí cenou nájmů, potravin. Ale i naší nedůvěrou v odbory a sebeorganizaci.

Profilovka

Zuzana Vlasatá

29.12.2015 14:04

Km

Příběh Kateřiny Mahdalové zcela odporuje stereotypu, podle nějž si za chudobu mohou lidé sami. Foto Karel Cudlín

Zlepšovat životní podmínky sociálně vyloučených

Exekuce

Série deseti textů, které vycházejí v těchto týdnech v Deníku Referendum, má společné téma. Dluhy, exekuce a právní prostředí, které zvýhodňuje věřitele, je však likvidační pro dlužníky. Texty upozorňují na nejpalčivější problémy související s dluhovou pastí a hledají východiska, jak současný stav změnit.

Související

O lidech, kteří spadli do exekucí, mají dluhy či jsou jednoduše řečeno chudí, se říkává, že se do své špatné finanční, potažmo životní situace dostali neuvážlivým hospodařením, rozmařilými půjčkami a podobně. V letošním seriálu textů na téma exekucí ale mapujeme, že rozmařilost zdaleka není hlavní příčinou chudoby. Mnoho rodin si půjčuje nikoliv na televize a dovolené, ale v situaci, kdy nemají rezervní peníze například na pokažený spotřebič nebo pokuty u dopravního podniku a podobně.

Polovina exekucí je u nás uvalena na pohledávky do pouhých desíti tisíc korun. Není divu: celých čtyřicet procent českých domácností rezervu na nenadálé výdaje ve výši desíti tisíc korun jednoduše nemá.

Novinářka Kateřina
„Byli jsme na tom dlouhodobě tak špatně, že jsem dokonce přemýšlela o kriminální činnosti. Ale nemám na to povahu,“ zasměje se moje kolegyně během vyprávění. „Kradla jsem jen jedinkrát v životě, jednou o vánocích. Šlo o balík plín, abych ušetřila a měla na nějaké dárky pro děti a na jídlo,“ popisuje strašnou zkušenost.

„Vymyslela jsem, že vlezu do krámu a ty plíny normálně vynesu pod paží ven. Kdyby mě někdo zastavil, tvářila bych se popleteně, omluvila se a zaplatila. Povedlo se to, ale šíleně jsem se bála, styděla a neměla jsem z toho radost. Doma se mi ještě dlouho klepaly ruce,“ vypráví Kateřina Mahdalová, novinářka, která pracovala mimo jiné v Hospodářských novinách či v Aktuálně a dnes řídí vlastní web Datová žurnalistika.

Skutečnou finanční tíseň prožívala pět let. Za tu dobu si od svých známých popůjčovala asi tři sta tisíc korun na nezbytné výdaje, většinu již splatila a dnes už je podle svých slov z nejhoršího venku. Stereotypům o lidech, kteří spadají do dluhové pasti se dost vymyká. Nikdy si nepůjčila u banky ani žádné úvěrové společnosti, nenakupovala hlouposti, nerozhazovala za nesmysly. „Vždycky s penězi nakládala racionálně. Měla jsem dvě stavební spoření. Dokonce jsem mohla vypomáhat bratrovi, který měl problémy.“

U zkušené novinářky, která prošla i redakcemi regionálního deníku, Lidových novin, Instinktu či Respektu se sešlo několik nepříjemných okolností najednou. Podobně jako většina jejích kolegů z médií nikdy nepracovala na zaměstnanecký poměr, ale takzvaně ve „švarcsystému“.

„Zaměstnaní byli pouze šéfové rubrik a vyšší manažerské posty. Ale o sdružování se v odborech by tam nikdo nechtěl ani slyšet,“ říká Kateřina. Nevýhody švarcsystému zakusila naplno, když poprvé otěhotněla. Nedostala mateřskou.

K tomu se navíc přidaly problémy s otcem dítěte. „Už když jsem byla těhotná, přestával vztah fungovat. Partner studoval architekturu. Podařilo se mu získat stipendium v zahraničí, kam odjel. Přes své rodiče mi pak vzkázal že se mám vystěhovat z bytu – byl to obecní byt psaný na ně. Později odmítal platit alimenty,“ popisuje mladá žena.

„Řešila jsem život v Praze, ale trvalý pobyt jsem měla v Děčíně. Často si mě tam volali na úřad, za chvíli jsem neměla pomalu na vlak, pak na bydlení. Během následujících osmi let jsme se šestkrát stěhovali,“ vzpomíná, jak se kolotoč začal pomalu roztáčet. Nejprve Kateřina zrušila jedno stavební spoření. Potom druhé. „Takhle jsme to všechno postupně projedli,“ vypráví.

Od dvou let své dcery začala Kateřina pracovat. Nebylo to ale jednoduché. I s menším úvazkem stíhala poletovat mezi školkou, zaměstnáním a úřady jen tak tak. „No a to, co bylo těžké skloubit s jedním prckem, bylo samozřejmě ještě těžší se dvěma. Čtyři roky po narození Marinánky jsem znovu otěhotněla. Jenomže ani s druhým partnerem nepřišlo štěstí,“ vzpomíná.

Velice brzy jí začal dělat různé naschvály. „Prohlížel mi smlouvy. Měli jsme společný účet, kde jsme byla disponentem. On mě najednou nechal vyškrtnout a řekl mi, že chtěl jen vědět, co budu dělat, jestli někde nemám ulité jiné peníze. Podobných situací bylo víc. Pak mě dvakrát fyzicky napadl. Asi v pátém měsíci těhotenství jsem ho vyrazila. Byl to krátký vztah. Žili jsme spolu necelý rok. On se pak začal mstít,“ popisuje druhou smutnou zkušenost.

Kateřina se radila na úřadech i na ministerstvu práce a sociálních věcí. Aby dosáhla na nejkratší a nejvyšší rodičovský příspěvek přes jedenáct tisíc korun, potřebovala součinnost otce dítěte. „Nechalo by se to napsat na něj a klidně ještě tentýž den by se to mohlo legálně převést na mě. Nic by ho to nestálo, on to ale odmítl. Takže jsem sklouzla do té nejnižší, čtyřleté rodičovské, kdy měsíčně dostáváte 3800 korun. Obě má spoření byla fuč. Věděla jsem, že se řítím do průšvihu.“

Ani druhý otec se neměl k placení alimentů a Kateřina je musela soudně vymáhat. Než se jí to podařilo a než děti trochu vyrostly, byla zkrátka strašně chudá.

Policistka Lenka
„V průběhu života jsem o sobě zjistila, že si prostě neumím vydělat větší množství peněz. Možná jsem nějak sociálně znevýhodněná, nevím. Nejsem invalidní, nemám nárok na podporu, ale třeba vím, že nemůžu nikoho řídit. Tu odpovědnost neunesu, sesypu se z toho. A poslouchat někoho bezduše mi taky dělá problém, protože si beru odpovědnost za všechno, co udělám,“ vypráví mi paní Lenka, která si nepřála uvést své příjmení.

„Sama si nevydělám na vlastní bydlení. Moje nejvyšší mzda byla u městské policie. Tehdy to dělalo patnáct tisíc s rizikovými příplatky. Byla jsem rozvedená s malou dcerou. Nejlevnější nájem, co jsem našla, byl sklepní byt za 5700 korun bez poplatků. Domácí mi ale řekl, že nemám dostatečný příjem a že nás nebere. Bydlela jsem různě, jak se dalo. Nejvíce u matky,“ popisuje svůj příběh.

S druhým mužem se Lence narodilo další dítě a pak dvojčata. Muž zemřel, spáchal sebevraždu. Lenka a děti dostali od státu nejnižší důchody, protože muž byl invalidní důchodce. Se současným přítelem má Lenka páté dítě, čtyřletého chlapce. Bydlí v malé vsi za Prahou ve starém, pomalu a svépomocí rekonstruovaném domě, který si její partner pořídil v minulosti na hypotéku.

„Původně jsme se ale sestěhovali do podnájmu tři plus jedna na Vinohradech. Nájem jsme platili z mého vdovského a ze sirotčích důchodů, přítel platil hypotéku a rekonstrukce stála. Nájem se ale neustále zvedal a když byl kolem patnácti tisíc bez poplatků, neutáhli jsme to a odstěhovali se do toho domku,“ líčí jeden z tisíců příběhu lidí, které na hranici chudoby nebo i pod ni stlačila deregulace nájemného.

Mnozí lidé, kteří byli nuceni čím dál víc vydávat na nájemné, se stali mnohem zranitelnějšími, pozbyli schopnost odkládat si železnou rezervu. „První rok nám odešla trouba, načež nám můj tatínek věnoval plotýnkový vařič. Jak se ale ukázalo mnohem později, když přišel nedoplatek za elektřinu padesát tisíc korun, měl rozbitý termostat a odebíral proud i když jsme nevařili,“ vysvětluje Lenka.

Na splacení dluhu si Lenka s přítelem půjčili od tří lidí. Jednomu už splatili. „Zvažovali jsme i půjčku od nějaké společnosti, ale to byla až poslední možnost. Co si budem povídat, rodina a známí vám to dají bez úroku. A taky spíš pochopí, když u vás nastane nějaký průser. Banka by nám navíc vzhledem k hypotéce nepůjčila a já jsem z jejich pohledu bez příjmu. Museli bychom se tudíž obracet na méně solidní společnosti,“ dodává.

Nyní Lenka s dětmi a přítelem – nejstarší dcera už se osamostatnila – žijí z důchodů. Lenka je v domácnosti. Stará se o děti, především o nejmladšího chlapce, který je zřejmě autista. Plat přítele, který pracuje ve státní správě, padne na hypotéku. Na malé zahradě chovají osm kachen na maso a vejce, snaží se taky něco málo pěstovat.

Schopnost chovat a pěstovat aspoň nějaké potraviny a fakt, že nemusí platit nájem, pomáhá. Foto Vlasta Foltová

Od doby, kdy nemusí platit nájem, je všechno jednodušší. I s pravidelným dojíždění do škol do Prahy žijí nyní s nižšími náklady. Pokud nejsou peníze na novou podlahu v koupelně, investice se prostě odloží. Nyní mají také kvůli nezateplené koupelně odpojený bojler a vodu na koupání si ohřívají na kamnech. „Umožňuje nám to větší pružnost, ale co si budeme povídat, je to taková svoboda na hnojišti, svoboda uskromnit se,“ vysvětluje s humorem.

Můžou za to snad děti?
Selská logika – logika 19. století – by za příčinu finančních těžkostí možná bez skrupulí označila děti. Jenomže přivede-li v 21. století někoho rodičovství k finanční tísni, měli bychom se ptát, jak je to možné, nikoliv pochybovat, zda se děti měly narodit. Jak to, že zde neexistuje adekvátní zabezpečení nízkopříjmových rodin a matek samoživitelek?

Úřady předpokládaly, že by Kateřině měla pomáhat rodina. Co když si to ale ani ona nemohla dovolit? Proč se naopak nikdo nezajímal o to, že Kateřinu nechal zaměstnavatel – a šlo přece o známá a prestižní média – bez mateřské a bez jistoty návratu do práce.

Mít děti není nezodpovědnost. Můžeme mluvit o nezodpovědnosti státu, který je nechá přivádět do nejistých podmínek. „Pokud si někdo myslí, že nemám mít pět dětí, je to jeho problém. Beru to stejně, jako kdyby mi někdo řekl, že nemám být člověk, ale pštros. Jsem zvyklá to slýchat, ale nepřijde mi, že by to bylo víc než konverzační obrat,“ říká s nadhledem Lenka.

Obě ženy navíc dobře vědí, že i v obtížné situaci vám dokáže řada institucí ještě komplikovat život. „Cítila jsem se strašně ponížená. Když jsem našla řešení, zrazoval mě od něj úřad, stát, obec. Třeba spolubydlení. Vypočítala jsem si, že je pro mě lepší vzít si dva plus jedna byt v lepším stavu a blízko centra a jeden pokoj pronajímat zahraničním studentům, než mít rozpadlou garsonku na kraji města,“ popisuje Kateřina Mahdalová, jak se pokoušela vynalézavě se ze své situace dostat: „Úřednice se na to neustále tvářily divně. Pochybovaly, zda je to vhodné pro děti.“

„Pak jsem začala rozjíždět svůj web datovazurnalistika.cz. Sociální pracovnice na mě řvala u soudu, že to nemyslím vážně, jak si představuju, že se tím uživím. Soudkyně na mě taky naléhala, proč se nenechám zaměstnat? Přitom jsme měla nasmlouvané zakázky a placenou spolupráci. Chtěly mě odvádět od profese, které vůbec nerozuměly. Dnes se tím webem živím,“ říká.

Snad za nejhorší na své zkušenosti pokládá, že si neustále připadala na všech frontách podezřelá a musela dokazovat, že se nechce obohatit na úkor státu nebo otce dítěte. „Byla jsem strašně přetížená, přitom se dá říct, že jsem svůj čas trávila strašně neefektivně. Neustále jsem jen někde na něco čekala. Přitom je jen na vůli úředníků, jestli vám ve všem správně poradí, zda vám vysvětlí, na jaké všechny formy podpory máte nárok. Několik dávek mi uteklo ne mojí vinou. A to jsem si připadala připravená, měla jsem načteno, na co mám právo, zajímala se,“ uzavírá.

Lenka má zálibu v grafice. Ráda by měla možnost si jí trochu přivydělávat, ale legálně: „Zdá se mi, že stát si nepřeje, aby si ženská v domácnosti mohla přivydělat – ať už třeba pečením cukroví nebo spravováním šatů. Skoro mi připadá, že se po nás chce, abychom byli závislí na dávkách. Chci mít možnost říct hrdě, že si něco málo vydělám a že něco umím. Nechci se bát, že mi zaklepe na dveře finančák. Stát mě sám tlačí do šedé zóny, ale já tam nechci být.“

Nadto Lenka zmiňuje neustálý tlak ze strany školy na to, aby rodina děti posílala na společné výlety, lyžařské výcviky a podobně: „Musela jsem se naučit říkat, že se bez toho musíme obejít, protože ty peníze nemám. V tu chvíli nám odpadly obrovské kopy výdajů. Někdy to samozřejmě je nepříjemné. Zvlášť, když děti něco opravdu hodně chtějí,“ popisuje máma pěti dětí realitu bezplatného školství v tvrdě tržní společnosti.

Konec chudoby se neblíží
„Chudoba je strašně drahá. Chudej má cestu zpět strašně zavřenou. Za každou zpožděnou platbu vám hrozí penále. Přitom vy platit chcete, jenom nemůžete. Taky vám vznikají vícenáklady. Mnohokrát se mi stalo, že jsem kvůli výplatě za článek opakovaně obvolávala redakce. Když mě postupně odpojili všichni operátoři a musela jsem telefonovat na kredit, stál mě každý hovor třeba šedesát korun. Přitom jsem vymáhala patnáct set,“ popisuje Kateřina.

Miloš Zeman ve svém vánočním poselství ocenil růst minimální mzdy, růst ekonomiky, nízkou nezaměstnanost. Je to typický příklad, kdy ekonomicky vzdělaný člověk odtržený od reality pro statistické údaje nevidí konkrétní osudy.

Riziko ohrožení chudobou je u nás stále velmi vysoké a pracovní podmínky zůstávají často velmi špatné i na velmi prestižních a velikých pracovištích. Nefungují zde odbory, zaměstnanci se neumí či nemohou bránit.

I lidé se vzděláním, praxí a schopností i chutí pracovat nemají jisté, že se uživí pohodlně a že zabezpečí svou rodinu. I po nárůstu má být minimální mzda jen pouhých 9900 korun. Při současných cenách bydlení a potravin množství lidí ohrožených chudobou i zhoubnou spirálou predátorského úvěrování a exekucí v dohledné době klesat bohužel nezačne.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.