Daniel Prokop pro DR: Kdo jsou u všech všudy ti voliči KSČM?

Jak to, že patří KSČM mezi nejstabilnější formace polistopadového období? Které společenské segmenty tvoří jádro jejich voličů? A má potenciál růst? A jak to souvisí s normalizací? O tom všem jsme hovořili se sociologem Danielem Prokopem.

Vr_a

Vratislav Dostál

13.05.2016 20:13

257789_mediafax_jiri_rubes

Ke KSČM se přiklánějí lidé, kteří zažili začátek produktivního věku za komunismu a byli nějak zklamaní svou novou sociální pozicí. Foto Jiří Rubeš, Mediafax

KSČM patří mezi nejstabilnější formace polistopadového vývoje. Proč?
KSČM má vysokou obnovu voličů mezi volbami. Většinou získá osmdesát až devadesát procent svých voličů z minulých voleb stejného typu. Její procentuální výsledek pak závisí na tom, zda osloví nějaké nové a jak vypadá volební účast.

Data z exit-pollů a ekologické infrerence Kamila Gregora ukazují, že třeba v silném roce 2002 KSČM získala část voličů ČSSD, a to díky zklamání z opoziční smlouvy či opozici ke směřování do EU. V roce 2006 a 2010 naopak dokázala obnovit jen část svého elektorátu z minulých voleb, nezískala moc nových voličů, a proto se propadala.

Celkově otázka stability nebo umírání zisku KSČM závisí na tom, na jaké volby se koukáme a odkdy. Pokud sledujeme sněmovní volby od 90. let minulého století, tak se můžeme dostat k pocitu stagnace s velkým odchýlením nahoru v roce 2002.

Podle mne se ale mezi druhou polovinou 90. let, kdy ještě platil porevoluční étos a diskutovalo se zejména o podobě transformace, a novým miléniem, dost změnily volební podmínky. Asi je tedy zajímavější zkoumat zisk KSČM po této změně.

Ze čtyř pozorování se samozřejmě těžko odhaduje trend, ale spíše by se dalo čekat, že počet voličů KSČM celkově dlouhodobě klesá. Výjimkou jsou krajské volby, kde KSČM stačí tvrdé jádro a je nebývale stabilní. A evropské volby, kde je naopak vidět velký pokles.

Pokles absolutních hlasů v nich přitom není dán jen celkově klesající účastí v evropských volbách. I procentuálně v roce 2014 KSČM získala asi polovinu hlasů proti roku 2004. Voliči KSČM asi pociťují výrazně vyšší hodnotu hlasu v lokálních volbách, kde má KSČM při zisku patnáct až dvacet procent reálnou šanci na účast ve vedení kraje. Oproti tomu ve volbách do Evropského parlamentu je i přes slušný zisk vliv strany minimální.

Zpět k původní otázce: proč je podpora KSČM stabilní?
Vidím několik důvodů: Strana je ideově kompaktní. Je to jistá kombinace kulturního konzervatismu, sklonu k autoritářství a obrannému nacionalismu, rétorického rovnostářství a materialismu (orientace na socio-ekonomiku spíše než na hodnoty). Tahle kombinace postojů je v části populace silně korelovaná.

Díky tomu KSČM oslovuje relativně malou část elektorátu, kterému ale na ní nic příliš nevadí. Proto mají v současnosti volební jádro okolo jedenácti procent a potenciál asi šestnáct procent, což je mnohem menší rozpětí než u ostatních stran. Její konkurenti komunistům mohou brát vyšším příklonem k některému ze zmíněných aspektů, ale mohou tím také více ztratit v jiné části svého elektorátu.

Dále: voliči KSČM jsou stranicky identifikovaní a mají nějaké zvyklosti. To zní jako tautologie: KSČM je stabilní, protože ji lidé stabilně volí. Ale právě ta stranická identifikace a zvyková volba umožňuje déle překonávat období, kdy ta strana nic nenabízí a má nějaké problémy.

Další příčinu stability KSČM spatřuji v tom, že má z dob minulých velkou členskou základnu a regionální aparát. Komunisté tak mohou mobilizovat jinak než kampaní mimo centrální media. Nejsou tolik závislí na nějakých kauzách, které postihnou pár lidí z vedení.

Pak je tu jedna věc, která není příliš známá. Voliči KSČM mají specifické mediální chování. Podle našeho velkého výzkumu MML-TGI (Daniel Prokop působí v agentuře Median, pozn. red.) četlo v roce 2015 asi 32 % voličů KSČM poslední vydání nějakého celostátního deníku (Blesk, Právo, Aha, Mf Dnes, Deník, LN, HN). To je méně než u jiných stran se středně starým a starším elektorárem (u ČSSD 36 %, ODS 49 %, KDU-ČSL 37 %), čtenost je majoritně tvořena Bleskem a Právem a ne všichni čtenáři se zajímají o politiku.

Celkově z dat MML-TGI vyplývá, že KSČM měla v roce 2015 mezi voliči asi osmdesát tisíc čtenářů nějakého celostátního deníku, kteří v tisku alespoň občas čtou o politice. A přibližně pětašedesát tisíc denních uživatelů internetu, kteří na internetu alespoň občas čtou o politice. Přičemž tam je překryv.

Pro srovnání, ČSSD má při analogické definici více než dvojnásobný zásah tiskem a čtyřnásobný zásah internetem. A hnutí ANO má dvojnásobný zásah tiskem a pětinásobný zásah internetem.

Celkově jsou tedy voliči KSČM vzhledem k velikosti strany podprůměrně zasažitelní kanály, kterými se často šíří politické informace. To ztěžuje ostatním stranám cílit na jejich voliče. Sama KSČM tak může nerušeně těžit z oné stranické identifikace a silné regionální struktury.

Velkou „devizou” KSČM je podle mne nakonec také stagnující špatná situace chudších regionů. Souvislost zisku KSČM ve volbách do Sněmovny 2013 a nezaměstnanosti v okresech ukazuje poslední graf. Je velká. V okresech s nejmenší nezaměstnaností má KSČM často pod deset procent a v těch s nejvyšší nezaměstnaností často okolo dvaceti procent.

Samozřejmě tam jsou výjimky. A volba KSČM nemusí být přímý důsledek nezaměstnanosti, ale prostě dlouhodobé zaostalosti regionu, která se projevuje do vyšší chudoby, menší nabídky služeb, méně kvalitního školství a odlivu mladších lidí, vyšší kriminality a dalších patologických jevů, a podobně. Velké a trvalé rozdíly mezi regiony, které v České republice panují, mohou zvyšovat potenciál stran, které volí lidi s pocitem, že jsou trvale odsunuti na okraj zájmu.

Na začátku 90. let minulého století se s oblibou tvrdilo, že komunisté postupně zmizí, že nedokážou oslovit nastupující generace voličů. Tato teze se nenaplnila. Proč?
To byla trochu zjednodušená teze. Kdyby KSČM měla jen voliče, kteří s ní stárnou, tak by samozřejmě hlasy rychle ztrácela. Ale ke komunistům se i po roce 2000 přikláněla část lidí, kteří zažili začátek produktivního věku za komunismu a byli nějak zklamaní svou sociální pozicí, jistotami zaměstnání v předdůchodovém věku apod.

Často to jsou lidé z pracovních pozic, kde od roku 1989 nijak nenarůstala reálná mzda, v relativním srovnání se zbytkem společnosti si spíše pohoršili, prestiž toho povolání se někdy snížila.

Pokud platí, že podmínkou pro příklon ke KSČM je paměť, jakkoli občas idealizovaná, a začátek pracovní dráhy za komunismu, tak strana bude mít za pět až deset let problém. Protože bude ubývat takto starých lidí, nebo budou už v sociálně stabilnější pozici důchodců. Takže pokud se KSČM nějak nezmění, tak na ty prognózy možná dojde. Akorát o dvacet let později, než je původně někteří čekali.

Kdo jsou vlastně současní voliči KSČM? Jaké jsou jejich základní charakteristiky?
Je mezi nimi mírná převahu mužů (asi 55 %), třem čtvrtinám je minimálně 55 let a tři čtvrtiny nemají maturitu (což ale částečně souvisí s věkem). Geograficky jsou častěji – ale ne jenom – z těch chudších regionů. Z hlediska ekonomické aktivity jsou kvůli věku často samozřejmě důchodci.

Ale pokud pracují, tak drtivá většina v řadových pozicích. Často jako zaměstnanci větších firem s pětadvaceti a více zaměstnanci. To platí asi pro dvě třetiny voličů KSČM, kteří jsou pracovně aktivní. To je nutno brát přibližně, ale čerpám z dat, která mají patnáct tisíc respondentů ročně a mezi nimi dostatek voličů KSČM.

Jak silné mají komunisté voličské jádro a koho jejich voliči nejčastěji označují za svou druhou volbu? Platí teze, podle které se o část voličů nalevo od středu přetahují komunisté se sociálními demokraty?
KSČM má hlavně mezi voliči jen asi pětadvacet procent těch, kteří nejsou o straně rozhodnuti a zmiňují nějaké další zvažované strany. Takže asi devět procent voličů KSČM zvažuje sociální demokracii, šest procent hnutí ANO a další jsou rozděleni mezi strany jako SPO, KDU-ČSL, Úsvit a Dělnická strana či další populisty. Takže ČSSD by z odlivu „volnějších” voličů těžila nejvíc, ale rozhodně ne jako jediná.

Sociologická šetření pravidelně zkoumají, jak veřejnost hodnotí předlistopadový a současný režim? Ten normalizační z toho nevychází zas tak špatně. Může to být tak, že podpora KSČM u voličů souvisí s jejich jakousi nostalgií po mládí?
Ono to zas tak horké není. V srpnu 2015 jsme dělali pro ČT výzkum, kde respondenti vybírali nejšťastnější období moderních českých dějin od roku 1918. A normalizaci, respektive období 1970-1989, vybralo devět procent lidí. Více se klonili k 60. letům a Pražskému jaru (14 %), ale dvě třetiny respondentů si stejně vybraly nějaké období mimo komunismus: první republiku nebo období po roce 1989.

Čísla z voličů KSČM je třeba brát přibližně (ve vzorku jich bylo relativně málo). Ale zhruba na třetiny se rozdělily mezi ty, kteří vybrali normalizaci, ranější stadia socialismu s příklonem k 60. letům a období mimo komunismus. Vliv nostalgie po mládí tam určitě bude, ale zase bych mu nechtěl „populárně” připisovat vše, protože hodnocení normalizace se mezi lidmi ve stejné generaci dost liší.

Že se elektorát KSČM skládá z neostalinistů, osmašedesátníků a nespokojených, kteří si ale návrat před rok 1989 nepřejí, ukazují i výzkumy Daniela Kunštáta. V roce 2010 například zjistil, že mezi voliči KSČM jsou poměrně rovnoměrně zastoupeni lidé, kteří si myslí, že změny v listopadu 1989 měly ve své době podporu většiny národa (44 %), a ti, kteří ho považují za puč skupiny disidentů (51 %).

Jednou z dělících linií je stranictví. Voliči KSČM, kteří jsou i straníci si většinou (73 %) myslí, že před listopadem 1989 bylo lépe, voliči nestraníci si to myslí jen menšinově (43 %).

Lze vůbec stabilní podporu komunistů vysvětlit bez toho, aniž bychom se věnovali tématu normalizace?
Asi nelze, protože i pro voliče, kteří si návrat před rok 1989 nepřejí, tvoří období před ním nějaký referenční rámec. Ale upřesnil bych to na „paměť období normalizace”, protože nejde jen o fakta.

Pokud bychom ještě zůstali u srovnání povahy současného a minulého režimu: kde voliči KSČM spatřují klady a zápory obou uspořádání?
Tady zase budu citovat z Daniela Kunštáta. Mezi věcmi, které jsou podle velké většiny voličů KSČM dnes horší než před rokem 1989, patří: pocit sociální jistoty, zabezpečení ve stáří, mezilidské vztahy, pocit bezpečí, pracovní uplatnění, pocit osobní perspektivy. Naopak většina uznává, že se zlepšila možnost cestovat (což si ale ne vždy mohou dovolit) a přístup k informacím.

U ostatních otázek převládá buď negativní hodnocení (další ekonomické otázky, úroveň veřejných služeb) či pozitivní (možností svobodně žít a říkat svoje názory, či v přístupu ke kultuře), ale hodně lidí si myslí, že se ty věci nezměnily.

Voliči KSČM většinou nemají pocit, že dnes mohou ovlivňovat dění ve společnosti více než před rokem 1989. To může být jejich chiméra a neangažovanost, ale i důsledek toho, že občas rádi popíráme stížnosti chudší části společnosti, nebo ztráty nějakého sociální kapitálu, kterým operovali v tom rigidním systému před rokem 89.

Některé věci z oblasti nových „nerovnosti možností” ale necítí jen voliči KSČM. V České republice je například dost silný pocit nerovnosti v oblasti daní. Že si velcí hráči poradí pomocí off-shorů, agresivních optimalizací a politických konexí, a na daních jsou biti jen „obyčejní lidé”. Tahle spirála rozkladu společenské smlouvy nám, obávám se, bude hrozit i v době pětiprocentní KSČM.

Po celé polistopadové období se hovoří o tom, že se komunisté měli reformovat. Avšak čas ukazuje, že jde o požadavek lidí zvnějšku. Uvnitř samotné KSČM nikdy nebyl tento postoj většinový. Naopak zde existuje po celé polistopadové období silný konzervativní, tzv. neostalinistický proud. Čím si to vysvětlujete?
Ano, tím že právě straníci v KSČM patří mezi konzervativnější proudy nespokojené se změnami po listopadu, takže tu reformu reálně nechtějí. A strachem, že přerušením kontinuity přijde ztráta onoho puncu „alternativy k polistopadovému establishmentu”, který vám zaručuje hlasy i bez reálných alternativních řešení.

Ptám se proto, že na víkendovém sjezdu je jedním z protikandidátů Vojtěcha Filipa Josef Skála, kterého do vedení prosazuje právě tento vnitrostranický proud. A podle všeho nejsou jeho šance na zvolení zanedbatelné. Pokud by byl za předsedu zvolen, co by to podle vás znamenalo?
Josefa Skálu moc neznám. Ale pokud by se s ním k moci dostali neostalinisté, jak říkáte, tak budou představovat nějakou radikální třetinu svého elektorátu. To asi nemůže být dlouhodobé řešení, pokud tedy nějaké takové existuje.

Kritici současného vedení Vojtěchu Filipovi vyčítají přílišný pragmatismus. Jak podle vašich zjištění vlastně příznivci KSČM hodnotí politiku své strany.
Pocit, že z KSČM je konformní strana, která nic neříká k problémům dneška, ani nějak zásadně nehájí zájmy svých voličů, má asi většina jejích levicových kritiků. Relevantní čísla o tom, jak voliči KSČM hodnotí činnost strany, bohužel pocházejí až z roku 2010.

Tam takřka tři čtvrtiny jejích voličů souhlasila s většinou toho, co strana dělá a říká. Kolem devadesáti procent jich vyjadřovalo spokojenost s programem a důvěřovalo lídrům. Což jsou proti dalším stranám docela vysoká čísla – ale hovoří hlavně o té stranické identifikaci. A ta čísla se po konci ekonomické krize také mohla změnit.

Onen konzervativní proud prosazuje patrně o dost kritičtější postup vůči stávajícím poměrům. Existuje vůbec prostor pro voličský růst komunistů? Existují protestní hlasy, které dosud komunistům unikaly?
Kdyby dnes KSČM volili všichni lidé, kteří o ní vážně uvažují a nevylučující účast, dostala by podle nás okolo šestnácti procent. Takže tento volební potenciál je dost omezený. Dřívější analýzy Lukáše Linka ukazovaly, že by komunisté měli další voliče mezi lidmi, kteří se voleb opakovaně neúčastní.

Ale to jsou dost hypotetičtí voliči, které komunisté bez nějakých zásadních otřesů ve společnosti, asi moc neosloví.

VRATISLAV DOSTÁL


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.