Škrtání, kontrola a strach

Markéta Hrbková

Několik let se ozývají ze strany psychologů hlasy, že mezi vlivnými jedinci naší společnosti se množí počet psychopatických osobností, jimž stav jejich psychiky dovoluje se adaptovat ve společnosti a prostřednictvím své choroby v ní i vyniknout.

Základním tématem naší vlády je škrtání a kontrola, z toho sestává život. Když si tak maně představím, v jakém světle lidé takto zaměření vidí nás - občany, osciluji střídavě mezi vztekem a lítostí (těžko říct, jestli nad občany nebo nad vládními představiteli, žít takový životní obraz určitě není žádná legrace). Nedávno jsem jela metrem s kamarádkou, která se o obecné dění příliš nezajímá, ale zato má vyvinutou emoční inteligenci a silně vnímá atmosféru lidí ve svém okolí. Říkala mi: „Všimla sis, jak v poslední době všichni lidi na ulici, v metru, tramvaji i v divadle nebo na koncertě jsou zahaleni takovým divným smutkem?“ Byla v ráži, takže probrala všechny cestující jednoho po druhém — a opravdu: paní nad detektivkou se každou chvíli zadívala z okna a její pohled se zastřel nápadnou melancholií — ani Francis to neodvrátil. Starší pán vedle nás se vtěsnal do růžku a dělal vše pro to, aby mu nebylo vidět do obličeje. Naproti přes uličku nebohá mladá žena si dokonce před zrcátkem trénovala, jak vytáhnout svěšené koutky úst alespoň o kousíček výš. Když má kolegyně vystoupila, vešla do vagónu paní, která už slzy ani nemohla zadržet. Nevím, co se jí stalo, bylo mi trapné se ptát, neboť současná situace vede, bohužel, k tomu, že se lidé za neštěstí stydí, ba dokonce jsou náchylní jej považovat za svou vinu a paní dělala vše pro to, aby svůj „ handicap“ zakryla.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Poslední týden před prázdninami je ve škole vždy tak trochu vakuum, známky jsou už napsány, učebnice prostudovány, vše už je nasměrováno k nadcházející pauze. Minulá léta se to obvykle řešilo tím, že se pořádaly výlety, chodilo se na koupaliště, prostě všichni už pomalu dýchali atmosféru prázdnin a bylo hezké studentům umožnit, aby si ji tak trochu prožili společně, než se rozejdou a mnozí se dva měsíce neuvidí. I pro učitele to byl čas věnovaný spíš úklidu, neformálnímu styku se studenty a postupnému přesunu do prázdninového rytmu. Ne tak letos. K našemu úžasu nám bylo oznámeno, že, ať tam je co dělat či nikoliv musíme sedět ve škole do odpoledních hodin, z celodopoledního sedmikilometrového výletu se studenty v odlehlé části Prahy je třeba se vrátit do školy a ohlásit jeho ukončení a průběh. Loni jsem poslední dny školy objížděla knihkupectví, prohlížela nové učebnice a hledala inspiraci na příští rok, letos jsem seděla, a dělala, že mám co dělat v kabinetě.

I vedoucí pracovníci, kteří se ještě před půl druhým rokem snažili zajistit inspirativní, živou atmosféru, která je nakonec přínosem v každé práci a výsledky firem či institucí podstatně zvedne, nevěda odkud přijde kontrola a škrt, hledají cesty, jak zamezit všemu, co „by mohlo přerůst…“

„Vina a trest, vina a trest!“ zní refrén plížící se celou zemí. Mozkomoři nad městem.

Jestli jsme v otázkách mezinárodních zaslechli pojem národní egoismus, zdá se, že směrem k národu nabývá u naší vlády vrchu postoj, jehož uspokojením už snad není ani zisk, spíš přitažlivost tlaku, uhrančivost moci a její odraz v očích porobených, škrty pro škrty a kontrola s presumpcí viny, které v psychologii hraničí se sadistickou manipulací, hrou na otroka a pána, dominancí a submisivitou. Egoismus se zde nenápadně mění v neukočírovatelnou vášeň, v níž racionalita ega ztrácí svou vládu, neboť klíčovým poselstvím je strach.

V erotických SM praktikách, které v hlídaných mantinelech zacházejí s těmito komponenty lidské duše, hraje roli zvláštní paradox (který bývá i jádrem vztahu), neboť submisivní partner - ač je zdánlivě tím, kdo je ovládán - je odpovědný za hlídání hranice, kde číhá skutečné nebezpečí pro oba. Pod rolemi hry se skrývá křehká dohoda a hluboká vzájemná důvěra ve schopnost uvědomit si nebezpečnost situace a včas zarazit.

V psychických vztazích založených na stejných potřebách hraných „doopravdy“ tento rozměr často chybí. Urážení, evokování viny a klamný pocit obou stran, že trestání je péčí a kontrola odpovědností, může šplhat donekonečna a moc se stává nejen neomezenou, ale díky nepřítomnosti hranice i neukojitelnou a submisivní ego nalézá uspokojení v neustále se prohlubujícím pocitu viny a nedostatečnosti. Eros, ve hře prožívaný jako hraniční důvěra v racionální dohodu, mění se zde v nekonečné utrpení obou stran, které se nevědomky identifikovaly se svou rolí.

Jako mnohé sexuální či jiné parafilie i tato je spíše do čistší podoby dovedená obecná tendence psýché, kterou psychologie zná i v mírnějších podobách, v projevech párů i společností. Jejím základním hnacím motorem je touha po moci v nitru spojená s neustálým pocitem všudypřítomného ohrožení.

Z psychologických pramenů se již několik let ozývají hlasy, že mezi vlivnými jedinci naší společnosti se množí počet psychopatických osobností, jimž stav jejich psychiky dovoluje se adaptovat ve společnosti a prostřednictvím své choroby v ní i vyniknout. Jedním ze syndromů této narůstající vrstvy je citová deprivace, která jim zamezuje přístup ke svědomí, neschopností vnímat druhé a přehnanou orientací na sebe prudce omezuje sebereflexi a odpovědnost, rozvíjející cit je nahrazen strohým řádem oživovaným touhou po moci, pro něž rozvoj mnohdy signalizuje ohrožení. Vzhledem k neznalosti a nediferencovanosti citových prožitků, tito lidé vidí svět jaksi ploše, krajina se smršťuje na užitek, člověk na položku, soused na soka, péče na kontrolu a vztah na moc; v životě oproštěném od citových obsahů pak jediný smysl nabírá, jak věci „vypadají“.

Stane-li se tato úchylka memem (fantazijní gen ve formě informace, množící se sdílením v  kolektivním vědomí) a je podporován médii, která jej nevědomky přejímají, rodí se memplex (spojení více memů v ideologii) a narůstá to, čeho se stáváme čím dál víc svědky — všudypřítomný strach a represe, vysychání všech pramenů rozvoje, nárůst všech druhů konspirativních teorií, pohrdání slabšími - fašizace společnosti.

Možná to, co vnímáme u mnohých z našich vládců, jako „vedlejší produkt“, je jejich jediným skutečným obsahem. Možná je čas položit si otázku: Nejsme v rukou šílenců?

    Diskuse
    AB
    July 15, 2011 v 9.21
    Díky, za úžasný článek! Mluví mi z duše. Toho divného smutku si taky všímám...
    AJ
    July 15, 2011 v 10.43
    Vláda deprivantů
    Ještě za Topolánka jsem četla Vládu deprivantů od Koukolíka a dospěla jsem k názoru, že máme vládu deprivantů. Dalo se to i operacionalizovat na konkrétních krocích. Ale ani v tom nejhorším snu mě nenapadlo, že na tu dobu (někdy kolem roku 2008) budu za 3 roky vzpomínat s nostalgií jako na něco ještě relativne něvinného. Proti to,u, co se děje dnes, to byla taková roztomilá předehra.

    Mám dny, kdy se mi to celé vizualizuje. Hlavně o víkendech, kdy jsme někde, kde lidé třeba jen tak sedí na kávě, pivu a chvilku vypnou. Najednou nás všechny vidím shora, optikou vládnoucí grupy, a cítím jejich vztek, nenávist "tak oni se ještě smějou, jo? a klidně si dají kafe, jo? jakto, že nejsou doma? jak to, že nedělají něco užitečnýho? jak to, že si dovolej se smát? a pak že nemají prachy, a tady si pijou kafíčko, my jim ukážme, zatneme jim tipec, hajzlům..."

    Mám tyhle vizualizace dál častěji. TRochu jsem z toho vypadla, když jsem byla na chalupě na Vysočině, chodila hodně do lesa a nesledovala zprávy. Ale tam jsem zase viděla jiné věci. Třeba rodinu z malé vsi, které odešla pravěká škoda 110, na další auto nemají, a oni jsou teď bez auta, autobusy tam skoro nejezdí, obchod ve vsi není...

    Já myslím, že nás vládní grupa prostě nesnáší, jsme pro ni otravní tozcapenci, kteří nejsou ochotni dřít zadarmo a držet hubu, ale oni se zařekli, že nás k tomu donutí. Strachem. A daří se jim to. Vyvolávání strachu je spolehlivý. A strach mají už skoro všíchni.

    Nechce se mi pátrat po příčinách patologičnosti vládních osob... ale jisté je, že se jako psychopaté a deprivanti chovají. Jejich represivní kroky (vůči postiženým, nemocným, nezamětsnaným, zaměstnanům, pacientům..... vlastně skoro všem) už se nedají vysvětlit ani nějak ekonomicky racionálně. Jsou z pohledu zdravýho rozumu i z ekonomického hlediska iracionální, absurdní. Vysvětlit se dají právě jen iracionálně - jak jste psala.

    Omlouvám se za výlev, ale přesně jste se strefila do toho, co mi poslední dobou pořád běží v hlavě.
    Také jsem nedávno vzpomínala, jak když jsem synovi říkala letos na podzim, že budeme po Topolánkovi ještě kňourat, tvářil se, že jsem se opravdu zbláznila. JInak esej MUDr. Františka Koukolíka je na webu zde: http://media.bloguje.cz/773626-vzpoura-deprivantu.php
    MP
    July 15, 2011 v 13.5
    Jsme v rukou konzervativních katolíků
    (Nečas, Joch, Schwarzenberg, snad i ten Kalousek) - a to je možná klíč: škrtání a zhoršování kvality života totiž zřejmě chápou jako asketické pokání za hříchy. Že není za co? Ale vždycky je, každý je vinen, tak to vezmem po řadě... (jak se praví ve Švejkovi).

    Některým z těchto flagelantských spasitelů nedochází, že se ono pokání ("konec mejdanu") týká jaksi jen některých... Jiným to naopak dochází a pak už jsou snad spíše satanisty...

    A proto je třeba této vládě říkat do očí stále znovu: My, lid, se nemáme za co kát. Ti, kteří by se kát měli (představitelé velkého kapitálu a jejich služebníci), se nekajou!
    FO
    July 15, 2011 v 22.0
    Připojuju se k těm, kdo téměř se slzou v oku vzpomínají na "chlapa s gulama". Z té současné vlády na mě jde pocit hrůzy. Asi nejvíc ji ztělesňuje pan Drábek, kovaný katolík a představitel toho, co pojmenoval pan Pleva. S lehce sklopenou hlavou a výrazem jakési podivné pokory opakuje stále totéž, a hlavou mu zřejmě běží: jen my víme, co je správné, a teď máme moc to udělat, takže to uděláme. Vám to budeme jen stále znovu opakovat.
    Vzniká spojenectví konzervativců, národovců a liberálních technokratů, skutečná "panská koalice". Je to sekáč, který se nezakecá (jako se zakecal Topolánek). Není divu, že se teprve teď dostavuje ta pravá "blbá nálada".
    July 15, 2011 v 22.15
    Děkuji autorce
    Líbí se mi zvláště první dva odstavce článku: mají v sobě zvláštní citlivost. Je to jeden z nejlepších popisů současné nálady mezi obyvatelstvem, jaký jsem snad dosud četl. Ta formulace o oscilaci mezi vztekem a lítosti je hluboce pravdivá, sám to pociťuji stejně. Nevím, co k tomu dodat, nevím, co můžeme dělat. Protestovat, psát, publikovat - ale vládu nic zajímat nebude, ta pojede dál po svých kolejích: tupě, bezohledně, fanaticky.

    K tomu Drábkovi, jak píše pan Outrata. Všiml jsem si, že ten člověk se nikdy, ale opravdu nikdy nesměje - ani neusměje. Prostě nic. Jen ostrý pohled bojovníka svaté války. Nechci přehánět, ale opravdu na mě tak působí. Zajímalo by mě, zda nejsem sám - zda tak působí i na jiné...

    Nevzpomínám rád ani na Topolánkovu vládu. Z makroekonomického hlediska byla zřejmě nejúspěšnějí vládou vláda Miloše Zemana. Ale asi nejraději vzpomínám na první rok vlády Špidlovy.
    FO
    July 15, 2011 v 23.18
    Pane Kando,
    Drábek je podle mě opravdu bojovník svaté války za práva byznysu. Je to technokrat par excellence, navíc zřejmě výrazně ovlivněný konzervativním katolictvím, byť se vzhledem k jeho primárnímu zaměření "probusiness" neprojevuje tak výrazně.

    S tím úsměvem je to vůbec zajímavé. Já to sleduji už delší dobu - konzervativci, například lidé kolem "Hradu" a prezidenta Klause, se nedovedou smát, všichni jsou to lidé jaksi smrtelně vážní, prkenní - Hájek, Jakl, Bátora, Joch, o šklebu VK nemluvě. Ale třeba i Nečas - ten se taky neusměje, je kožený. Na druhé strane je bártovský afektovaný smích nebo škleb, ale ne smích, ne úsměv.

    děkuji za pochvalu. Já taky Topolánka nijak neadoruji, i jsem to v tom smyslu říkala. Jo, Topolánek byl, s prominutím, tupý zloděj, tohle jsou ideologičtí byrokrati, to je sakra jiná kasta. Ten klerofašizmus v tom je, ale zdá se mi, že to klero už je trochu bez vášně - ono se tak hodí. Mně asi nejvíc fascinuje Kalousek . opravdu jako čistý deprivant ( i s tím vlastně šíleným riskérstvím a hráčskou náturou). Co dál je otázka, se kterou jsem si ten článek sušila několik dní doma s pocitem - že jen takhle to vrhnout do prázdna je smutné - ale nakonec mně nenapadlo nic než to, co říkáte - nazývat, nazývat, nazývat...
    máte pravdu, že u Drábka je ten obraz katolického služebníčka opravdu vyvedený.
    HP
    July 16, 2011 v 2.6
    Kalousek mě nefascinuje
    Je to typ, k němuž cítím hluboký odpor. O tom, že se na řadu řídících míst dostávají lidé s poruchou osobnosti, kteří nemají žádný pocit sounáležitosti s ostatními lidmi, se psalo už dřív na Britských listech, články byly překlady. V některém z těch článků se psalo to, že častým doprovodným jevem u těchto mužů (ženy tam nějak nebyly zmińovány) je skutečnost, že v mládí ztratili svého otce. Jestli to cítíli jako nefér životní ránu a proto světu vracejí také nefér rány, nevím. Chtěla jsem si ověřit, jestli se strefili s tímto faktem i u ministra Kalouska, ale v jeho oficiálním životopise píše, že se narodil a pak už mu hned bylo 19 let a začal studovat VŠCHT. Možná je pro politiky závažné až vysokoškolské studium. U Nečase se dá najít, že před VŠ studoval na gymnáziu. A na wikipedii se můžete kouknout, jak se Nečas i Drábek "kření", protože úsměv to opravdu není. A nás všechen smích také přejde, pokud s tím nějak nepohneme! Škrtají nám totiž nejen peníze, ale i obyčejnou radost ze života!
    + Další komentáře